Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Ačkoliv si na třicítku ještě nějakou chvíli počkám, mohu v řadě případů zodpovědně prohlásit, že to za mých mladých časů nebývalo. Nakolik jde o mou osobní tragédii a nakolik o děsivou realitu současné společnosti ponechme stranou a věnujme se té jediné na tomto místě správné otázce, totiž chování diváků v kinech. Nebo přesněji: chřoustání. Demokratizovaný lid prostý neskutečnou rychlostí znekulturněl, zhlédl se ve (v tomto ohledu) barbarské Americe a nyní se nechodí do kina ani tak dívat na filmy jako nažrat a nachlastat. Provozovatelé biografů to bůhvíproč (vlastně účetnívíproč (což je vlastně totéž)) podporují, a tak neřvou-li zrovna na plátně motory, oběti nebo hudba Jerryho Goldsmithe, obklopuje vás permanentní „chřoust“ a „srrrk“, na což ani zvuková DTS technologie nestačí. Kde jsou ty deset, patnáct let staré časy, kdy vás za ucho a s ostudou (pro současné náctileté: heslo `ostuda' viz Slovník cizích slov) vyvedli z kina s pytlíkem hašlerek.

       Netvrdím, že si občas také nezpříjemním film něčím na zub, ale v tom okamžiku se jedná o čokoládu, která se – před filmem vybalená ze staniolu a rozlámaná na kousky – v ústech rozplývá bez většího rachotu. Veškeré výše uvedené (pa)zvuky se navíc násobí každé úterý, kdy řada multikin zlevňuje vstupné zhruba o třetinu, přičemž je bohužel většinovým pravidlem, že absence peněz a vychování se snoubí. Dnešním dogmatem nechť proto je zdůraznění, že lidé bezohledně chřoustající a srkající v kinech jsou nevychovanci, pitomci a ignoranti, a zejména varování, že tato sebranka se v kinech nekontrolovatelně množí právě ve dnech globálních slev (neboť peníze ušetřené na lístku mohou se opět prožrat).

       CHICAGO – Po vyhlášení Oscarů jsem byl nesmírně zklamán skutečností, že za ženský herecký výkon jej získala Zeta-Jonesová, kterou nesnáším, a nikoliv Renée Zellwegerová, kterou miluji. Po zhlédnutí filmu jsem byl nucen přiznat, že zlatá soška byla udělena plným právem. Muzikál samotný není možná příliš „filmový“, ale je tak profesionálně udělaný a plný chytlavých melodií, že jsem se několikrát zarazil až v posledním okamžiku, abych po tanečním čísle nezačal tleskat. Přítelkyně to komentovala slovy: „Za ty dva roky, co spolu chodíme, jsem tě snad neviděla odcházet z kina takhle spokojeného.“

       JOHNNY ENGLISH – Snímek o něco lepší a o mnoho komičtější než celovečerní film Mr. Beana. Rozhodně není objevný, ale vcelku zábavný, přičemž herecká kreace Johna Malkoviche v roli padoucha vydá za celý zbytek hereckého ansámblu včetně komparsu.

       MLUV S NÍ – Solidní drama, proti kterému nemám námitky, ale pro které nemám ani individuální slova chvály. Kdo si však oblíbil Pedra Almodóvara, pravděpodobně nebude zklamán.

       MOJE VÁLKA – Průměrný snímek o dětech války, kterému by pomohl režisér stejně kvalitní, jako je Haley Osment herec.

       MUŠKETÝR – Zapomeňt na Dumase, tenhle film je variací na Blanche – královnu zbojníků a o třech mušketýrech viděl pouze jeden díl z Toma a Jerryho. Také je to důkaz, že i francouzští herci jsou jako smrt a berou všechno, ale aspoň ve výpravnějších záležitostech. Kameňák na francouzský historický způsob.

       MUŽ, KTERÝ SOUDIL BOHA – Zábavná kritika pojišťoven a církve, které by velmi pomohla dávka ateismu.

       NEZVRATNÝ OSUD 2 – Jedna z nejlepších dvojek v historii kinematografie. Tam, kde byl v jedničce originální nápad, je ve dvojce roztomilé a zábavné hraní si se smrtí, přičemž kamera setrvává v původním úhlu až do krvavého konce. Jako bonus výborná hromadná autohavárie natáčená z úrovně pohledu člověka sedícího za volantem.