Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

V brněnském klubu Fléda (Fledermaus Haus) se kromě tří propojených hospod a čajovny nachází malý kinosál, kde jsou nepohodlná dřevěná a malá sedadla nahrazena hlubokými křesly a sedačkami. Můžete si udělat pohodlí, rozvalit se a přinést si pivo z baru. Kromě rockových a jazzových vystoupení se tam též promítají filmy a to většinou starší a prověřené. Minulý týden Fléda uvedla trilogii polského režiséra a scénáristy Piotra Szulkina – Válka světů – příští století, O-bi O-ba – Konec civilizace a Ga, Ga – Sláva hrdinům. Prostřední z nich jsem měl možnost shlédnout právě po odpoledním představení Ligy výjimečných v multiplexu a musím uznat, že to bylo jako dát si osmnáctiletou skotskou po barevném koktejlu s paraplíčkem a prskavkou. Oba druhy nápojů mám rád, ale srovnávat se nedají.

       Po právě ukončené globální jaderné válce se zbytky vojáků jedné strany (ti druzí se jmenovali Burové) ukrývají v podzemním městě, složeném z bunkrů, chodeb a velkých sálů a krytých ochrannou kopulí. Ve snaze zachránit zbytky živořících civilistů venku, kde propukla jaderná zima, se vydávají jako mesiáši do zbořenišť, aby lhostejné umírající lidi nalákali dovnitř pomocí uměle vytvořené legendě o Arše, která je přiletí zachránit. Rok se snaží oficiálně popírat legendu o Arše a neoficiálně, hlavně ústy manipulátora, kterého hraje skvělý Jerzy Stuhr (Sexmise, King Size), uchovávají naději v záchranu. Film začíná chvílí, kdy je hlavní hrdina unavený z věčného lhaní a ve zdech podzemního města se začínají objevovat praskliny.

       Podzemní město je zalidněno anonymním davem apatických a do hader zakuklených bezdomovců, ale kouzlo filmu tkví v těch ostatních, kteří z davu vyčnívají, ať už se jedná o bývalé vojáky, místní šlapky nebo různé cvoky. A těmi jsou vlastně úplně všichni, snad kromě hlavního hrdiny. Všichni jsou poznamenaní válkou, dlouhým pobytem v katakombách a hlavně umělou legendou o Arše. Milosrdné lži, pomocí které hlavní hrdina a ostatní zachránili spoustu lidí před jadernou zimou, už uvěřili i ti, kteří ji vymysleli. Jen hlavní hrdina je skeptický a snaží se tu a tam přesvědčovat lidi, že si musí pomoct sami. Ale je ve vleku legendy a různých šmelinářů, kteří vládnou černému a jedinému obchodu. Normální jídlo je na příděl, čtyři suchary denně (vody je všude zatím dost, odkapává z rour a teče po zdech) a občas se za něj dají koupit informace. Legenda o Arše se na každém podepsala a každý ji pochopil úplně jinak. A jsou zde také ti, co ničemu nevěří a snaží se užít přítomnost na plné pecky. Hlavní hrdina při hledání záchrany cestuje od fámy k fámě a divák se jeho prostřednictvím každou chvíli nechává přesvědčit o nějaké možnosti úniku z poatomového pekla. Nakonec svůj boj za všechny vzdává a snaží se najít vlastní způsob přežití, protože jako jeden z mála ví jistě, že ochranná kopule dlouho nevydrží.

       Prostředí podzemního města jsou klasické sklepy, kotelny a nejspíš reálné protiatomové bunkry. Zdi jsou betonové nebo oprýskané, všude se táhnou kabely a potrubí, běhají tam občas krysy a všude se válí mrtvoly lidí, kteří svůj boj už prohráli. Jediné barvy se najdou v bordelu, kam si ti bohatší chodí zařádit.

       Závěr filmu je hodně symbolický a připomíná závěr jiné dystopie, natočené ve stejném roce, ovšem na druhé straně železné opony – Brazil. Zatímco ve filmu Brazil mohly manipulace moci být zjevnější a prostředí atraktivnější, zde s minimem prostředků a zastřenější formou tvůrci dokázali vytvořit dílo, které ani po letech neztratilo nic ze své překvapivosti, ironie a působivosti a s Brazilem si v ničem nezadá.