Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Do psychiatrické léčebny je přivezen pacient, který se chová velmi podivně. Říká o sobě, že je z planety K-Pax deset tisíc světelných let daleko - a jeho lékař je šokován, protože o planetárním systému oné dvojhvězdy v tuto chvíli ví Prot víc, než všichni pozemští astronomové dohromady. Prot ve svých dialozích mísí odborné vědecké znalosti s dokonalými postřehy a pointami o lidech, sám však na sobě nese jakýsi utajený stín, projevující se reakcemi pro diváka (stejně jako pro jeho lékaře) nepochopitelnými. Navíc je mírným pacientem - až, pravda, na několik výjimek, ale má jednu vlastnost, pro jeho psychiatra velmi nepříjemnou. Prot totiž dává pacientům sice velmi nestandardní rady, ale rady, které na jejich psychické poruchy účinkují. Doktor Mark Powell to Protovi vyčítá: Vaší prací není vyléčit pacienty - to je moje práce. A Prot zareaguje nanejvýš logicky: Tak proč jste je nevyléčil?

       Vlastně celý film jakoby se nesl v tomto duchu. Neboť toto není sci-fi o tom, jak lidé s mimozemšťany bojují (nebo, výjimečně, spolupracují) - je to film o nás samých. Na Rotten Tomatoes je podotknuto, že kdo viděl Přelet nad kukaččím hnízdem, v tomhle filmu nic nového nenajde. Je to sice ve své krátkosti dost výstižné konstatování, není ale zdaleka o podstatě tohoto filmu. Neboť Přelet byl především o neregulované moci, ve vztahu k pacientům a jejich osobnosti dokonce o moci absolutní, a o boji s ní. Prot tuto stránku života v léčebně zcela míjí a soustřeďuje se na motivaci lidí. Vždyť mnozí z jeho spolupacientů se do izolace dostali proto, že ztratili smysl života a naději, že ho někdy najdou, a proto se vyřadili ze společnosti. Prot svými velmi neortodoxními metodami v nich dokázal zmobilizovat sílu hledat sebe sama, a najít životní hodnoty, které jsou v nich i okolo nich, a jeho přístup způsobil mezi pacienty revoluci. Mezi lékaři, ostatně, také...

       Film je až na několik dramatičtějších pasáží vyprávěn velmi klidně a hladce a velký podíl na tom má kamera Johna Mathiesona. Na ilustračním snímku je Prot za sklem a zrcadlený dr. Powell; ve filmu v průběhu tohoto záběru kamera posune odraz tváře dr. Powella tak, že se kryje s obličejem Prota, a vytváří tak velmi působivý moment. Vůbec celý film je spíše snovým obrazem, než drsným pohledem na svět.

       Kevin Spacey jako Prot a Jeff Bridges jako doktor Powell sehráli vynikající komorní drama, jejich vzájemné kontakty a vývoj postavy dr. Powella patří k výrazným momentům tohoto filmu. Výsledkem je sci-fi bez složitých trikových záběrů (nejtrikovější pasáž je umělé planetárium), laděná do nesvadbovské polohy. Přesto má scénář dost podstatnou vadu - počáteční konflikt pacient x psychiatr je náhle v polovině doplněn a do jisté míry zastíněn dalším, který má pak významnou roli v zakončení. 

       Je dobře, že tento film vznikl, ukazuje sílu jednoduchosti a také to, že film zdaleka nemusí být spektakulární kosmickou honičkou, aby byl SF. A ještě navíc má co říci i běžnému divákovi, takovému, který se děsí otevřeného prostoru a trpí xenofobií. Protože Prot by klidně mohl být jedním z nás.