Interkom: K OBRAZU SVÉMU

Ač se tato přednáška poněkud vymyká tvrdě technologickému pojetí, je stejně nutno ji uvést vymezením, byť nejzákladnějším, hlavních pojmů. Pokud se zde mluví o robotech, v prvním pádu množného čísla TI ROBOTI, myslí se člověku podobné umělé bytosti vyrobené z nebiologických materiálů a s potenciálem umělé inteligence. Je zapotřebí je odlišovat od robotů, které se skloňují neživotně – TY ROBOTY, což jsou již dnes existující průmyslová zařízení, běžná v každé automobilce. Pro úplnost si ještě definujme androidy jako uměle vytvořené bytosti z biologických materiálů a kyborgy jako lidi vylepšené elektronickými implantáty, přičemž vestavba dalších nebiologických dílů se nevylučuje.

Tato přednáška se netýká ani průmyslových robotů, ani androidů a kyborgů, ale právě oněch, dejme tomu, klasických robotů, jejichž název vymyslel Josef Čapek pro divadelní hru R.U.R, kterou společně s bratrem Karlem napsali v roce 1920. O převzetí slova robot v tom čapkovském smyslu do většiny světových jazyků se pak lvím dílem zasloužil americký spisovatel sci-fi literatury Isaac Asimov. Jeho díla v první polovině 50. let minulého století definovaly robota tak, jak ho většina z nás nosí ve svém povědomí a jak je definován úvodem.

Nicméně to neznamená, že představa umělé bytosti, kterou Josef Čapek obdařil názvem robot, je až dítkem 20. století. Pro základní tezi této přednášky je příznačný opak – skutečnost, že představy o umělých bytostech či zvířatech měli lidé odnepaměti. K nestarším, kupříkladu, patří zmínka o kovových býcích kolchidského krále Aiéta, ze středověku historka o sv. Tomáši Akvinskému, který ze vzteku rozbil holí mluvící automat Alberta Velikého, neboť pokládal za dílo ďáblovo, když stroj dokázal odpovídat na filozofické otázky. Také Paracelsus se ve svých spisech zmiňuje o vytvoření umělého člověka, tzv. homunkula, v dnešní terminologii androida, a totéž opakuje i Agrippa.

Nicméně ze starých učení se nejvíce problematikou robotů, abychom použili moderní slovo, zabývala tajná židovská esoterická nauka známá pod názvem Kabala. Všichni máme v povědomí, byť s většími či menšími podrobnosti, legendu o pražském Golemovi. Slovo „golem“ znamená v hebrejštině nedokonalost, beztvárnost, neúplnost a vystihuje tak podstatu pražského golema, neboť to byla sice bytost vitalizovaná, nikoli však oduševnělá v lidském smyslu.

Podle legendy došlo ke stavbě Golema v roce 1580 a o třináct let později, v roce 1593, byl Golem odnětím šému zbaven života. Na rozdíl od hliněné kuličky z populárního Werichova císařskopekařského filmu kabalistický šemhamforáš, jak zní celý název šému, byl magickou formulí napsanou na proužku pergamenu, jež se v této podobě k oživení golemů používala. Ten pražský totiž nebyl jediný, další zhotovili rabbi Eliahu z Vilna, chassid rabbi Baal-Šém-Tov a ještě jiní. Šémovou operací je kabalistické pojetí ryze moderní, neboť předznamenává současný zcela vědecký přístup informatický. Magickou formuli na proužku pergamenu lze totiž velice snadno ztotožnit s počítačovým programem, se sofwarem, který musí být zaveden do příslušného hardware, aby robot ožil.

Podle kabaly je šemhamforáš nejen prostředkem k oživení golemů, ale magickou formulí života vůbec. Tvoří ji 72 božích jmen, které je třeba dekódovat z veršů 19 – 21 XIV. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy, v nichž kabalisté nacházejí 72 jmen božích andělů. Doslova šem-hamforáš pak znamená „dobře vyslovení jméno“. Kabala tedy pracuje s představou oživujícího Slova, s představou kódové struktury, která je třeba i k oživení, rozumějme ke vzniku, člověka.

Přehled umělých bytostí, které předcházely dnešnímu pojetí robota, ukazuje, že jejich tvorba byla vždy spojena s tajnými esoterickými naukami, s magii, nebo, v případě židovských kabalistů, s Božím tajemstvím. A tato vazba funguje i dnes a nepřestává ovlivňovat ani současné snahy moderní vědy ve vztahu ke konstrukci robotů.

Především je odpovědná za to, že vůbec o robotech mluvíme, že existuje snaha, a uvědomme si, že z racionálního hlediska nesmyslná, vyrobit mechanického lidského dvojníka, vyrobit si rozumem obdařený stroj k OBRAZU SVÉMU. Tedy rozumného panáka s dvojicí nohou a rukou a s hlavou, ačkoli z hlediska technické schůdnosti a účelnosti by bylo efektivnější tvarovat roboty výhradně podle konkrétního zadání.

I takové stroje se navrhují, nicméně robotika o konstrukci lidského dvojníka nepřestává usilovat. Obvykle se to zdůvodňuje univerzálností a požadavkem na přizpůsobení se parametrům lidského světa. A že lze vytáhnout i biologický argument – že se jedná o jakýsi druhový narcisismus a z něho vyplývající zajištění co nejvyššího stupně tolerance, když člověk projevuje tím menší štítivost k živočichům, čím více jsou mu podobní.

Přesto nelze obejít ten silný, přímo z lidského nitra vycházející podnět, který robotiky žene do konstrukce lidských dvojníků – prastarou výzvu Bohu – již biblickým Adamem založenou tradici usilovat o Boží tajemství. A úspěšná konstrukce robota, respektive konstrukce umělé inteligence, by znamenala kvalitativní průlom v tomto souboji.

K vysvětlení předchozích slov je nutná malá odbočka. Aniž bych se chtěl dotknout někoho z čtenářů, jejichž vztah k náboženské víře nemohu znát, nezbývá než se o ní krátce zmínit. Z historie neznáme žádné lidské společenství, které by se při svém civilizačním vývoji obešlo bez náboženství. Magické myšlení s vírou v nadpřirozené bytosti tedy bylo, přinejmenším, nutnou etapou v procesu hominizace člověka. A z hlediska psychologie je úplně jedno, jestli Bůh reálně existuje, nebo je to jenom představa v našem mozku. Je to dokonce jedno i z hlediska informatiky – existence Boha jako myšlenky v lidském mozku či programové entity v kyberprostoru je ekvivalentní informací a tím i silnou existencí. A s civilizačním „programem“, který nás zformoval do lidské podoby, ať už vznikl jakkoli, musíme počítat i při konstrukci robotů, respektive umělých inteligencí.

Ať už je Bůh skutečným tvůrcem vesmíru nebo jen entitou, kterou si musel vymyslet lidský mozek, aby se nezbláznil, když začal vnímat svou smrtelnost a děsivost prostředí, vždy se vnímal jako výzva a člověk s ním skrytě soupeřil. Pojetí zápasu s Bohem je příznačné pro judaismus a křesťanství je se Starým zákonem převzalo. Skryté soupeření s Bohem pak stojí za úspěchem západní technologické civilizace. V knize Genesis, kapitola 1., verš 27, se přece říká: I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho. A v kapitole 3., verš 22, poté co Adam pojedl ze stromu poznání, se konstatuje: Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré a zlé, protož nyní, aby nevztáhl ruky své a nevzal také ze stromu života a jedl, i byl by živ na věky, vyžeňme ho.

První citace jednoznačně definuje člověka jako bytost s božím potenciálem, druhá pak stanovuje jeho program, jímž se člověku do vínku dává, aby tento potenciál realizoval. Přitom není podstatné, zda citace vycházejí z děje skutečného nebo virtuálního. Bůh je prostě vzor, a to nikoli jen morální, jehož i „technických“ kvalit je třeba dosáhnout – to je poselství Starého zákona, na němž se ustavila euroamerická civilizace.

Když si v duchu probereme dějiny Západu, musíme konstatovat, že o nic jiného než o komplexní vyrovnání se tomuto biblickému vzoru, se Zápaďané nepokoušeli. Kromě etického dopadu má Adamova krádež jablka poznání ještě další význam, neboť přistrčila člověka na vědeckou cestu poznání, což vedlo k nebývalému technologickému rozvoji. Přestože křesťanství oficiálně odkazuje člověka na posmrtné království nebeské, narážka na strom života ho nepřestávala provokovat, aby něco udělal se svou smrtelností v tomto světě a dnes nás pudí vydávat astronomické sumy na rozvoj medicíny s cílem maximálního prodloužení života, což, kupříkladu, vyznavačům karmických nauk je v podstatě jedno.

To ale není vše. Symbol onoho biblického stromu života nás dnes vybízí, prostřednictvím genetiky, vztahovat ruce i přímo po tajemství života. Jestliže byl Bůh v průběhu novověku, metaforicky řečeno, vyhnán vědou z nebe, tajemství života představuje jakýsi poslední zákop, který ještě drží a proto jsme svědky tak důrazného odporu Vatikánu k umělému oplodňování, k využívání zárodečných a kmenových buněk a k dalším technikám, které by k průlomu tohoto tajemství mohly vést. Jestliže Vatikán hovoří o ochraně života, ve skutečnosti má na mysli ochranu tajemství života, aby toto tajemství mohlo zůstat výhradně Božím atributem.

Po tomto expozé se vraťme k hlavnímu tématu. Nyní můžeme oprávněně tvrdit, že moderní pojetí robotů vychází z dlouhé řady velice starých esoterických vizí, jejichž základem je výše popsané soutěžení mezi Bohem a člověkem, a dotýká se tajemství života. Sestrojením svého dvojníka se člověk nesnaží o nic jiného, než aby korunoval svůj zápas s Bohem, aby, jako Bůh jeho, i on sestrojil bytost k obrazu svému. Soudím, že to je ta pravá příčina, byť ukrytá v nevědomí konstruktérů, která je žene k návrhům robotů, u nichž je technická účelnost podružná a naopak fyzická podoba s člověkem podstatná. Z takto postulovaného pojetí robota pochopitelně vyplývají mnohá úskalí, ale i mnohé velezajímavé možnosti.

Konstrukce plnohodnotného robota je spojena s problémem umělé inteligence, umělého mozku, jímž musí být robot opatřen. Ponechme stranou spor, zda hmota organizovaná do určitého stupně – tedy lidský mozek – je schopna zkonstruovat hmotu o téže úrovni organizovanosti – tedy umělý mozek – a předpokládejme, že to možné je. V takovém případě, když se člověk při svém vývoji bez náboženské víry neobešel, se přímo vnucuje otázka, jak to s vírou bude u robotů.

Jak uvádí Stanislaw Lem v knize „Summa technologiae“, už stovky let se filozofové marně snaží logicky zdůvodnit oprávněnost indukce, to jest uvažování, které předvídá budoucnost s odvoláním na minulé zkušenosti. Podle Lema důkaz nelze získat, neboť se jedná o přeměnu informace neúplné v informaci úplnou, což odporuje zákonům teorie informace. Přesto indukci, ať už v podobě podmíněného reflexu nebo vědecké hypotézy, praktikují všechny živé bytosti, takže jednání, opírající se o neúplnou informaci doplněnou o „víru“, je biologickou nutností.

Dá se tedy říci, že každý homeostat, to jest systém usilující o uchování sebe sama – a to je i robot – musí mít „víru“, čili se při jednání opírat o neúplnou a nejistou informaci, jako by byla úplná a jistá. Tudíž i robot bude muset jednat s vírou, na základě neúplných informací.

Víra, která je mnohočetně potvrzená zkušeností, se přetváří ve vědu a naopak víra, která se od empirického ověřování uvolní, se stává metafyzickou konstrukcí. To, co se dá označit jako víra náboženská, odpovídá pak přechodnému stavu mezi oběma výše popsanými krajnostmi. Tuto víru ve vlastním smyslu slova tedy chápeme jako postoj, při němž se sice pokoušíme o empirické ověření, ale i když reálně jednáme, jde nám o nereálný cíl, jehož dosažení se dá ověřit jenom usuzováním. Na příklad po modlitbě za skončení mořské bouře může řádění živlů skutečně ustat. Cíle tedy bylo dosaženo, ale pouze usuzováním na základě náboženských dogmat, neboť souvislost mezi modlitbou a ustáním vichřice nevyplývá z empiricky poznaných přírodních vztahů.

To, co bylo právě uvedeno, se sice dá odbýt jako plané psychologizování, avšak otázkou, která nás musí zajímat, je skutečnost, zda právě takovým psychologizováním nebudou také trpět roboti. Jelikož se bude jednat o biologizované stroje, neubrání se používání indukce a volky nevolky budou muset pracovat s pojmem víry, tak jako my. I pro ně bude platit, že vliv informace do nich zavedené, nebude záviset na její objektivní pravdivosti či falešnosti, ale na vnitřní dispozici brát ji jako pravdivou a, což je stejně důležité, na rozsahu regulačních schopností, aby bylo možno se touto informaci řídit. Malý příklad na objasnění předchozího: Jak vyplývá z používání placeba v medicíně, víra sice může člověka vyléčit, ale nenaučí ho létat. První věc totiž leží v regulačním rozsahu jeho organismu, druhá je ale mimo.

Jak je vidět, „falešná“ informace, kterou falešný lék je, může vyvolat skutečný efekt a kvůli zatímní malé znalosti činnosti mozku nám nezbývá než jenom bezradně konstatovat, že člověk je zřejmě nejen biologickou bytostí, ale i bytostí psychickou. Lem říká, že lidský mozek pracuje nejen jako gnostický stroj, ale i jako věřící stroj. A tím dospíváme ke stěžejní otázce. Bude se inteligence robota chovat jenom jako gnostický stroj, nebo se bezděčně stane i strojem věřícím? Jinak řečeno, objeví roboti Boha?

Nečiním si nijaký nárok na originálnost výše předložené otázky, neboť problematikou toho, co se dá nazvat religiozitou robotů, se již koncem 60. let minulého století obšírně zabýval již citovaný Stanislaw Lem. Mluví v této souvislosti o experimentální metafyzice. Jestliže za metafyzickou budeme pokládat informaci nepodléhající empirickému ověření buď proto, že je to nemožné – třeba existence ráje – nebo proto, že tato informace je z definice neověřitelná, jako například náboženské postuláty, pak výraz experimentální metafyzika nese všechny znaky rozporu. Jak ale uvádí Lem, je to rozpor zdánlivý, neboť věda se pochopitelně nemůže vyslovit o existenci nebo neexistenci trancedentálních jevů, ale může zkoumat nebo vytvářet podmínky, ve kterých se víra v takové jevy projevuje. A roboti, respektive umělá inteligence, pak mohou sloužit jako ideální zkušební polygon.

Vznik metafyzické víry v homeostatu, ať už je to člověk nebo robot, znamená stav, v němž další změny na vstupech, jakkoli by by byly v rozporu s vytvořeným modelem existenciální situace, tento model již nemohou narušit. Modlitby nemusejí být vyslyšeny, náboženské texty mohou obsahovat z empirického pohledu očividné nepravdy, avšak žádná taková fakta nijak nenarušují víru. Kdo podlehne tlaku reality, má podle teologa malou, respektive slabou víru, neboť podstata skutečné víry je právě v tom, že žádné pozdější stavy vstupů ji nemohou narušit.

Otázkou je, zda stav víry, který zřejmě vznikl v člověku spontánně, vznikne stejně spontánně i u robota. Odpovědí na ni by mohla být celá třída experimentů, kdy by se uvedlo do provozu společenství robotů s mozkem ve tvaru gnostického stroje a zkoumalo by se, zda jejich mozek, tedy umělá inteligence, získá i rozměr stroje věřícího. Jestli tedy tito roboti, úmyslně postrádající informace o náboženských systémech a víře, objeví Boha a víru sami, spontánně. Jakákoli odpověď, ať už ano nebo ne, by znamenala průlom v chápání naší vlastní lidské religiozity, když bychom se dověděli, zda víra v Boha je jedinečným fenoménem či opravdu spontánní reakcí každého homeostatu.

Pokusy by se mohly provádět za různých okrajových podmínek. Pravděpodobně jedním z nejdůležitějších parametrů by byla smrtelnost. Na robotech s různou životností by se dalo zkoumat, jak zásadní, či naopak bezvýznamný je vliv smrtelnosti na vznik víry a na představu posmrtného života.

K dalším významným parametrům by nepochybně patřilo tajemství života. Zda bychom robotům svěřili, či naopak zamlčeli skutečnosti jejich vzniku a princip reprodukce. Obé je možné naprogramovat, přičemž v prvém případě by bylo nepochybně fascinující sledovat, jak se roboti po tajemství svého života pídí a koho by pokládali za své tvůrce. Zde by se nám pokus opět rozpadl do dvou větví. Mohli bychom společenství testovaných robotů buď izolovat od lidí a od vědomosti o jejich existenci, nebo je naopak s lidskou existencí konfrontovat.

Celý soubor takových pokusů by pak vytvořil vědu, která by se dala nazvat experimentální religionistikou. Tato věda by nám pak mohla přinést i nečekané, či těžko představitelné výsledky. Již citovaný Stanislaw Lem totiž připouští možnost, že různé homeostaty vytvářejí rozličné „typy“ víry. Takže v případě robotů bychom se mohli dočkat specifické robotské víry, kde roli stvořitele, v podstatě pravdivou, by převzal člověk. K tomuto případu, v němž by se člověk zcela vyrovnal Bohu, svému odvěkému rivalu, a jenž by byl „odrazem odrazu“ v dalším zrcedle, se ještě vrátíme.

Teď se ale ještě zdržme u experimentální metafyziky, u, jak říká Lem, u pověr elektromozků. Zopakujme si, že konstruování homeostatů, schopných vytvářet metafyzické systémy, čili „věřících“ strojů, by nebylo samoúčelné. Nešlo by o karikaturu geneze transcedentálních pojmů strojem. To, o co by nám šlo, by bylo odkrytí obecných zákonitostí vzniku metafyzických modelů světa a tím poodkrytí roušky i nad modelem, který se uhnízdil v našich hlavách, respektive v hlavách našich předků. Museli bychom vyloučit záměrné naprogramování jakýmikoli náboženskými idejemi a nechali na námi vytvořeného robota působit pouze prostředí. Mohli bychom různě omezovat a deformovat jeho tělesné funkce a zkoumat odraz těchto deformací na duševní svět. (Obdržené výsledky by se pak mohly aplikovat při psychoterapii invalidních lidí.)

Lem je přesvědčen, že metafyzika, která by vznikla v takovém homeostatu či robotu, by měla vyrovnávací charakter. Až by robot poznal svou „nedokonalou dočasnost“, vytvořil by si k ní pomocí vymyšlených doplňků a extrapolací „dokonalou věčnost“, která by mu umožnila dosáhnout vnitřní rovnováhy, čili smíření s existujícím stavem. Výsledkem bude, že nemožné získání všech informací, připomeňme si problém indukce, povede u robota k přenosu oné ideální dokonalosti mimo vlastní existenci. Dojde tedy k přesvědčení, že má duši, a to nepochybně nesmrtelnou.

Je na čase připustit, že kvůli výrobní náročnosti by se takové pokusy těžko realizovaly s reálně existujícími roboty. Spíše se nabízí virtuální řešení v kyberprostoru pomocí jakýchsi robotích avatarů. Potom by byl k dispozici i další prostředek, který by škálu takových pokusů významně rozšířil. Kromě modelování jednotlivých virtuálních entit by se dal různě modelovat i virtuální svět, v němž by pokus probíhal. Experimentátor by tak získal nejen poznatky o vlivu tělesnosti na metafyziku toho kterého objektu, ale i poznatky o vlivu prostředí. Mohli bychom vygenerovat virtuální svět čistě deterministický, nebo třeba statistický, ale též svět magický, kde by zázraky skutečně fungovaly. Opakem světů magických by mohly být virtuální reality ryze matematické či naprosto nepoznatelné. Lem poukazuje i na velmi důležitý parametr uspořádanosti takového zkušebního světa, neboť usuzovat z uspořádanosti světa na jeho Konstruktéra je jedním z důležitých znaků metafyziky v případě vědců. Tento typ dokazování existence Stvořitele byl prý charakteristický pro astronomy Jeanse a Eddingtona.

Se zde nastíněnou představou si lze hrát ještě šířeji. Můžeme uvažovat o podmínkách, které by vedly k náboženské válce a dokonce o spojce k reálnému světu. Dejme tomu, že do virtuální reality s jistými náboženskými představami v něm existujících avatarů vypustíme svého avatara, které sdílí některou lidskou víru. Kromě sledování konfliktu s virtuálními homeostaty jiné víry uvnitř kyberprostoru, by bylo zajímavé, jak by se k takové situaci postavila v naší realitě existující církev, jejíž náboženství by onen avatar vyznával.

To nás obloukem vrací k reálně existujícím robotům. Dejme tomu, že si nevytvoří žádnou autochtonní víru, ale přeberou některou z lidských. Jak by se, kupříkladu, k robotům věřícím v Ježíše Krista, postavila katolická církev? Souhlasila by s jejich křtem, když se u nich dá těžko hovořit o dědičném hříchu? Jsou roboti již z principu odsouzeni k tomu, aby zůstali pohani? Vznikla by paralelně s lidskou katolickou církví robotská katolická církev se svým papežem a biskupy? Jak by se dalo robotům zabránit, aby si osvojili znalost Písma svatého a začali uctívat křesťanská dogmata? Kdo by jim vysvětlil, že jsou z Evangelií – z radostné zvěsti o boží lásce – vyloučeni a proč? Nebo budou církve naopak vysílat mezi roboty misionáře a křesťané s muslimy svedou boj o jejich digitální duše?

Neberme výše položené otázky jako posměch, byť humoru se dnes neubráníme. Avšak jednoho krásného dne mohou být se vší vážností zcela aktuální a způsobit netušené problémy. Existuje ale i možnost, kterou jsem již signalizoval, že dojde k ještě ošemetnější situaci. Spočívala by v tom, že by se konstituovalo specificky robotské náboženství, v němž by roli boha zaujal člověk. Teprve vznikem takové víry u člověkem stvořených bytostí by byl vítězně vybojován souboj, který člověk vede se svým Bohem, byla by dovršena vzpoura, kterou zahájil biblický Adam. Dokonce se vtírá otázka, zda toto není ten pravý důvod, proč lidé usilují o konstrukci robotů, zda jim nejde právě o to, aby stvořili bytost, která je bude uctívat tak, jako oni, či jejich předkové uctívali Boha. Byla by to totiž dokonalá satisfakce, realizace hrozby, o níž hovoří Hospodin ve verši 22, kapitole 3. knihy Genesis – aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás – a pomsta za vyhnání z Ráje.

Přitom vznik takové víry v člověka je u robotů nasnadě. Pokud začnou bádat po svém původu, proč jsou na světě, nutně na člověka narazí a musejí dojít k názoru, že minimálně tímto tvůrčím činem je člověk přesahuje. Dokud se zase jim nepodaří odpovědět na jejich výzvu bohu – v tomto případě znovu spustit lidskou evoluci. Každopádně, ať už vlastním přičiněním, svou vlastní „vědou“, nebo „božským“ sdělením by se dověděli, že člověk je jejich tvůrcem.

Dalším faktorem, který by je mohl utvrdit ve víře v člověka, by bylo prostředí. Když uvažujeme o používání robotů, předpokládáme, že půjde o umělá prostředí, např. kosmické lodě, vesmírné stanice, respektive o jejich stavby a jiná nebezpečná prostředí s nákladnými systémy na podporu života, takže nasazení robotů by přineslo úspory. Všechna tato prostředí mají společný znak – byla by umělá, konstruovaná lidmi. Tedy svět robotů by byl světem umělým, respektive světem, který by právě oni budovali na příkaz člověka. Jejich kosmogonické představy by proto byly zdvojené. Prvotního tvůrce by viděli v člověku a bylo by navýsost obtížné jim vysvětlit, kdo je tvůrcem sekundárního prostředí – „vnějšího“ vesmíru.

V tomto ohledu by byli v mnohem komplikovanější situaci než člověk. My máme dvě verze. Podle náboženských představ byl vesmír stvořen Bohem, podle přírodovědných vznikl statisticky z jakési energetické fluktuace Velkým třeskem. Přitom nemáme žádné srovnání s jinou tvorbou. Roboti by je ale měli. Pokud budeme velkoryse předpokládat, že se lidé s jejich pomocí pustí do velkých astroinženýrských staveb, právě tyto stavby s člověkem v roli tvůrce, budou etalonem, jímž budou roboti poměřovat všechny lidské teorie o vzniku vesmíru. Lidská neznalost exaktní skutečnosti v tomto směru bude pro ně těžko pochopitelná a je docela možné, že by začali podezírat lidi ze zatajování toho, jak skutečně vesmír vznikl. Každopádně by tak měli další silnou pohnutku ke zbožštění člověka.

Naopak silnou námitkou by byla lidská smrtelnost, neboť k božím atributům přísluší nesmrtelnost. Dokonce je to jedním z hlavních kritérií božství, opakující se ve všech mýtech, takže scenáristé veleúspěšného sci-fi seriálu „Hvězdná brána“ uplatnili smrtelnost jako hlavní důkaz nebožskosti goaldích Vládců soustavy.

Nicméně i z této nouze by se dala udělat ctnost – vycházející paradoxně z praktické nesmrtelnosti robotů. Takový homeostat, jak uvádí Stanislaw Lem, je osvobozen od gnostického povýšení metafyziky vlastní konečností, takže smrtelnost, kterou prakticky nezná, nemůže v jeho případě působit bohotvorně, neboť si uchová naději, že pozná „vše“. To sice znamená likvidaci poznávacích, nikoli však kompenzačních metafyzik, takže robot může svoji nesmírnou dočasnost začít pokládat za překážku, jež mu zabraňuje vstoupit do „lepšího světa“, kam po smrti odcházejí lidé.

Na základě, dejme tomu, kusých informací z různých lidských náboženských nauk o posmrtném životě a ve snaze vykompenzovat smrt, kterou je člověk obdařen, ale jim chybí, by mohli roboti dojít k víře – což je to nejpřípadnější slovo – že existuje nějaký reálný onen svět, který je pro ně nepřístupný, jako byl Olymp pro antické Řeky, a kam se vstupuje mystickou smrtí. Dovedu si představit sektu robotů, jež by plánovala a prováděla rituální sebevraždy, aby na tento Olymp svých lidských bohů pronikla. Takže v obráceném gardu postavená smrtelnost lidí a praktická nesmrtelnost robotů by opět mohla působit bohotvorně ve prospěch lidí. A lidé by tuto robotskou víru mohli dokonce učinit skutečností, kdyby v kyberprostoru vybudovali jakási robotská Elysejská pole, kam by se přesouvala vědomí robotů po jejich fyzickém rozmontování.

K božím atributům patří nejen moc život dávat, ale i život brát. Ze Starého zákona lze vycítit dokonce jistou žárlivost Hospodina na vlastnictví práva smrti. Jestliže lidem zapovídá zabíjet, vnímáme z tohoto zákazu obavu, aby o tento boží monopol, který dokládá jeho moc nad lidmi, nepřišel. Také tento faktor by hrál roli při zbožštění člověka, neboť stejný monopol zabíjení by měli lidé vůči robotům. Tuto skutečnost velice pěkně ilustrují tři zákony robotiky, jež si pro svoje sci-fi povídky a romány vymyslel americký spisovatel Isaac Asimov. Říkají:

Podle těchto zákonů nemá robot proti člověku právo ani na sebeobranu!, právo zabíjet je mu tak totálně upřeno. Což zřejmě nikdy nebude platit pro lidi, neboť by bylo velmi utopické předpokládat, že se původně božského práva brát život vzdají. Ale i v případě že by tak na své úrovni učinili, určitě by se nevzdali práva ukončit robota v jistých situacích posvěcených zřejmě speciálním zákonodárstvím, aby tím prezentovali moc, kterou nad roboty mají. Tato fundamentální mocenská nerovnost by byla ještě podepřena obecnou podřízeností robotů vůči člověku, která, jak též vyplývá z Asimovových zákonů, by jim byla zřejmě natvrdo naprogramována. Za takové situace, v níž by vlastně roboti hráli roli otroků, by bylo dokonce žádoucí jim naočkovat, že člověk je jejich Bůh.

Pokud to shrneme, fakt, že za svůj vznik vděčí lidem, život v umělém světě navrženém zase lidmi, nejistota ohledně existence vesmíru a mystický charakter lidské smrti, signalizující odchod někam „jinam“, kam oni nemají přístup, právo smrti, kterým člověk disponuje, ale oni ne a vrozená podřízenost – to vše by nepochybně vedlo roboty k tomu, aby tu bytost, která je odpovědná za jejich existenci, začali pokládat za Boha. Programové naočkování by pak mohlo fungovat jenom jako pojistka.

Problém religiozity robotů a otázka, zda by mohli zbožštit člověka, mě na přelomu 80. a 90. let zaujala do té míry, že jsem s tímto námětem napsal novelu „Ramax“. Děj je nazírán z pohledu muže, který je náčelníkem gigantické loděnice pro stavbu kosmických křižníků. Toto astroinženýrské dílo pak představujícím pro roboty, kteří v loděnici pracují, onen umělý svět vytvořený člověkem. Hrdinovi příběhu je posléze přisouzeno, aby se pro své robotické dělníky stal božskou autoritou. Jenže břemeno, které na sebe bere, se ukazuje natolik obtížné, že, právě proto, že přistoupil na boží hru a, obrazně řečeno, usedl na Boží trůn, musí loděnici opustit, skrýt se před svými vyznavači, aby jejich víru ihned nepodkopal.

Doposud jsme se psychikou robotů a jejich sklonům k metafyzice, jež není ničím jiným než odrazem téhož sklonu lidského, zabývali toliko z jejich pohledu a neuvažovali jsme, jaký dopad by zbožštění člověka mělo na něho samého – co by boží role vyžadovala od něho.

A proto jsem se zmínil o své novele, neboť se též jednalo o virtuální pokus s vírou robotů v Člověka. Každá sci-fi – minimálně pro autora, pokud je poctivý sám k sobě – je sociologickým virtuálním pokusem, kde jsou pevně dány počáteční podmínky a děj slouží k tomu, aby demonstroval jejich účinek na zkoumaný materiál. Pokus, jehož jsem se vlastně napsáním novely „Ramax“ dopustil, nastavil počáteční podmínky tak, aby lidského hrdinu dostal do situace Boha robotů. Následující děj, jenž byl pro hrdinu jakýmsi průchodem testovacím labyrintem, pak prokázal – a zdůrazňuji že téměř nezávisle na mé vůli – hrozivost a neúnosnost břemene, jež zbožštění na ramena hrdiny naložilo.

Vtip je v tom, že Bůh, jenž je v našich myslích a který by byl zřejmě i v elektronických myslích robotů, je prostě dokonalou perfekcí se znalostí „úplné“ informace – a nemůže být ničím jiným, aby mohl kompenzovat nedokonalost toho, kdo si ho, přinejmenším, myslí.

Jenže realizací robota jako výzvy Bohu se člověk právě takové konfrontaci vystaví. A jaký člověk? Velice nedokonalý, taktéž, v minimálním případě, závislý na oné logicky nezdůvodnitelné indukci, pracující s neúplnou informací. Proto můj hrdina tváří v tvář rodícímu se mýtu o sobě zoufale postrádá „úplnou“ Boží informaci a nezbývá mu, než se před vlastními ovečkami spasit útěkem.

Podle mého soukromého názoru popsaný mechanismus vysvětluje, proč někteří filozofové mluví o vesmíru, který Bůh opustil, o vesmíru ponechaném na pospas. Ten Velký inženýr, o němž jsem já ještě osobně schopen uvažovat jako o Tvůrci vesmíru, taktéž nebyl natolik dokonalý, aby si mohl dovolit luxus počkat si na setkání s námi, se svými výtvory.

Nabízí se tedy závěrečná otázka, zda snaha konstruovat roboty k obrazu svému není jednou z civilizačních pastí, o nichž též hovoří Stanislaw Lem. Její záludnost spočívá v tom, že i robot bude vládnout, respektive bude ovládán nějakou psychikou. I když připustíme zatím nedokázaný předpoklad, že se lidstvu skutečně podaří zkonstruovat umělé bytosti oduševnělé v lidském smyslu, obávám se, že psychika, ať už kohokoli, je nezkonstruovatelná. A kultura, nad níž se psychika ustavuje, je pak tuplem nezkonstruovatelná.