Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Bratřím Montgolfierům už prioritu nikdo neodpáře, nicméně pro další pokrok aeronautiky důležitější byl čin jejich krajana a opravdového vědce J. A. C. Charlese. Ten si spočítal, že nejlehčí prvek vznosností podstatně převyšuje ohřátý vzduch, a počátkem prosince 1783 vzlétl v balonu vodíkovém. A ještě něco: na rozdíl od Montgolfierů, kteří za sebe nechali letět jiné, pouhých deset dní poté Charles s bratrem ve svém plavidle skutečně letěli, a zanedlouho s ním i vystoupili do tehdy neuvěřitelné výšky 2800 metrů. Charliéra se stala vzorem balonu na mnoho příštích desetiletí a prakticky až katastrofa Zeppelinovy vzducholodi Hindenburg v květnu 1937 ukázala meze vodíku coby nebezpečné, poněvadž výbušné náplně.

       V roce 1670 astronom Cassini v Paříži a jeho krajan Richet, toho času ve Francouzské Guayaně, změřili ve stejnou dobu polohu Marsu. Jelikož jejich stanoviště dělilo 6000 km, postavení planety se vůči hvězdám mírně lišilo. Z této odchylky pak Cassini vypočítal vzdálenost Marsu od Země. Nutný předpoklad k tomu ovšem byl, že hvězdy coby referenční body musí ležet mnohem dál než planety. Jak daleko, to zase – v prosinci 1838 – poprvé oznámil ředitel pruské státní hvězdárny v Königsbergu (dnes ruský Kaliningrad) F. H. Bessel pro hvězdu 61 Cygni. Ta není sice zrovna nejjasnější, zato vykazuje poměrně velkou změnu polohy naměřené ze vzájemně nejvzdálenějších míst na dráze Země kolem Slunce. Výsledek: na 61 Labutě to máme 600 000 astronomických jednotek (průměrných vzdáleností Země – Slunce). A jak už to někdy ve vědě bývá, „Charlesovu cenu“ dostal Skot T. Henderson, který distanc „své“ alfa Centauri (270 000 a.j., což je hvězda o chlup druhá nejbližší našemu Slunci) změřil sice dřív, ale publikoval o dva měsíce později než Bessel.

       Výročím prosince je první reprodukovatelný vzlet prvního víceméně řiditelného létadla těžšího než vzduch. O významu podniku bratří Wrightů z roku 1903 se toho popsalo moc, tady si jen připomeňme jednu míň známou historku. V roce 1875 jistý reverend z amerického Ohia prohlásil: „Létat mohou jen andělé a každý, kdo si myslí něco jiného, se rouhá.“ Byl to Wright-otec.

       Zatímco dnešní kosmonautický svět žije sondami na Marsu (celkem tam na přelomu let 2003-4 mají dorazit čtyři), něco podobného se stalo v prosinci 1978, ovšem u planety o něco bližší – Venuše, do těch dob nejtajemnější členky naší sluneční soustavy. Ačkoli startovaly s až čtyřměsíčním odstupem, k cíli se dostaly v rozmezí pouhých tří týdnů. Americký Pioneer Venus 1 se 4. 12. stal družicí Venuše, jeho bratr Pioneer Venus 2 i sovětské sestřenice Veněra 11 a 12 na Venuši přistály 9., 21., resp. 25. prosince. Změřily základní fyzikální i chemické parametry tamní atmosféry a ukázaly, že i Dantovo peklo je proti venušanskému světu rájem – při povrchu tam panuje tlak až 90 atmosfér a teplota až 470 stupňů Celsia (podmínky srovnatelné s nitrem jaderného reaktoru). Navíc Slunce ani hvězdy nejsou odtamtud nikdy vidět přes hustou clonu mraků, ze kterých prší kyselina sírová nebo dokonce fluorsírová (jedna z nejleptavějších známých sloučenin)! Není divu, že ta nejodolnější ze jmenovaných čtyř sond tam vydržela pracoval necelé dvě hodiny.

       Vše dobré v roce 2004 přeje