Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Polomy a vývraty jsou stejně staré jako lesy samy, jen my, zchoulostivělí tzv. civilizací, je možná stále citlivěji registrujeme a obtížněji zmáháme. V samotném srdci Šumavy, na Boubínsku, si v lednu 1724 zařádila kromobyčejně silná vichřice, která téměř zničila veškeré místní lesy. Škody byly tehdy zpracovávány dílem na šindel k pokrývání chalup, dílem na dřevěné uhlí pro místní sklárny. Když pak domácí lidé, šťastní, že mají práci, nestačili tyto velké kalamitní těžby dřeva zvládnout sami, úřady povolaly na pomoc robotníky z okolí.

       Nový rok – k novému kontinentu krok. Po dlouhé plavbě ledovým neznámem spatřují prvního dne roku 1739 členové francouzské expedice vedené J.-B. Bouvetem de Lozier asi 300 metrů vysokou horu. Teprve později se ukáže, že nejde o kýženou Terru Australis, ale pouze o souostroví patřící k Antarktidě (a nazvané později Bouvetovo). Antarktidu coby pevninu objevil v lednu 1821 Rus Bellingshausen.

       Po určitou dobu se pravidelné záznamy o počasí na našem území vedly už od roku 1501 (v turnovském chrámu sv. Františka). Od 1. ledna 1784 se měří a znamená na stanici v pražském Klementinu (zasloužil se o to její tehdejší ředitel Antonín Strnad). Ono se tak velmi pravděpodobně dělo už od roku 1775, ale nejstarší záznamy se ztratily a v těch zachovaných (z let 1781-3) zas několik málo stran chybělo. Přesto však za těch 220 let vznikne pravděpodobně nejdelší souvislá řada meteorologických údajů na světě.

       „Voda není základním elementem, jak se dosud soudilo, nýbrž sestává z deflogistovaného vzduchu spojeného s flogistonem.“ Přeloženo: Voda není chemický prvek, ale sloučenina kyslíku s vodíkem... Dnes to ví každý žák od šesté třídy, tehdy v lednu 1784 toto prohlášení samotářského badatele Henryho Cavendishe vyvolalo šok i mezi učenci nejvýznamnější vědecké instituce doby – londýnské Královské společnosti.

       Scifisté si určitě pamatují, jak bídák Negoro tajně vsunul do blízkosti kompasu kus železa a dosáhl tak, že loď vedená patnáctiletým kapitánem místo v Chile přistála v Kongu... Papá Julese k tomu zřejmě inspirovala příhoda, která se odehrála v lednu 1854. Chlouba britského civilního loďstva, zbrusu nový železný parník Taylor, se cestou z Liverpoolu do Marseille dostal do bouře a naprosto nepochopitelně se roztříštil o zemi, která měla být desítky mil daleko... Ze 458 cestujících přežilo 238 (ze 116 žen tři).

       Vyšetřování odhalilo jako příčinu katastrofy selhání lodního kompasu. Rejdaři se ocitli před dilematem: vrátit se zpět k plavidlům dřevěným (a méně výnosným), nebo vysvětlit příčiny a předejít jim. Po třech měsících nejistoty vystoupil známý vědec a mořeplavec William Scoresby s důkazem, že dezorientaci střelky zavinil – magnetismus samotné lodi! Vzniká při kování a vyklepávání lodních dílů, nárazy vln do trupu, činností parního stroje a šroubu... Co tedy s tím? Dílčím řešením je umístit vedle kompasu silný permanentní magnet, který by vliv lodního magnetismu činil zanedbatelným. Úplné řešení (ovšem až za půl století) pak přinesou gyroskopy.

       „Jižní“ střelka kompasu míří „přímo dolů“. Jeden z oddílů neúspěšné Shackletonovy výpravy k jižnímu pólu, vedený T. Davidem, tak v polovině ledna 1909 (78 roků po J. C. Rossovi na severu) poprvé dosahuje jižního magnetického pólu, tehdy „pouze“ na 72° jižní šířky. (Mimochodem - jistě otužilý polárník Shackleton zemřel doma v osmačtyřiceti na chřipku...)..