Interkom: Jonáš Tokarský - Alchymické dítě a jiné povídky

Poohlížíte-li se po čtivé sbírce kvalitních povídek, máte štěstí, neboť jste ji právě našli. Nová kniha mladého českého začínajícího spisovatele jak pobaví, tak potěší. Autor Jonáš Tokarský je jednadvacetiletý mladík z Ostravy, kde momentálně studuje na vysoké škole. Zabývá se mimo jiné výtvarným uměním a od dvanácti let je fandou alchymie a jiných hermetických umění. Tolik prozrazuje kniha. Zájem o malbu je irelevantní, ovšem nadšení pro alchymii se v knížce objevuje zřetelně. Nejdůležitější však je, že ačkoliv se jedná o Toskarského prvotinu, povídky jsou velmi zdařilé. Celkem jich v knize nalezneme sedm. Většinou s alchymistickou tématikou, ale i křesťanskou a se zaměřením na prolínání cizích tradic s naším světem.

Astrální souboj: První povídka je zároveň pravděpodobně povídkou nejslabší. Autor na jednu stranu používá výrazivo odborníka, na druhou stranu má tendenci vše vzápětí vysvětlit a objasnit. Mimo jiné lehce zabředává do klasického schématu hloupé fantasy používáním velikášských přívlastků. Když čaroděj zamyká dveře kouzlem, nemusely by se dávat do pohybu zrovna siderické síly vesmíru. Co povídka ztrácí směšným výrazivem, to kompenzuje příležitostnou vtipností a úsměvným rozuzlením.

Alchymické dítě: Povídka číslo dvě, podle níž je pojmenována celá kniha, patří opět ke slabším. Hlavní postava se snaží stvořit bytost, která je inteligentní, ráda se svým stvořitelem rozmlouvá a je pravděpodobné, že mu pomůže nalézt nové postupy. Dobře zde autor nalezl cestu, jak ze zápletky vybruslit. Postavou zvídavé sousedky a sociální pracovnice povídku trochu oživil, ale přesto je děj slabší než u následujících povídek. Kromě toho začíná být trošku okoukaný styl pojmenovávání hlavních postav, kterého se autor nezbaví do konce knihy. Jmenuje-li se první postava Paramonius Mrkev, je to vtipné. Bude-li podobně pojmenována každá postava knihy, nápad se omrzí.

Trojice: Povídka Trojice, symbolicky zařazená na třetí místo, je nejlepší, přinejmenším však nejodvážnější z celé knihy. Přestože její základ není nijak mystický, dokázal z něj autor udělat pomocí popisů a polopravdivých vývodů dokonalý objev, který vzápětí využil. Jedná se o popis boží trojice představované rovnostranným trojúhelníkem. Do něj vepsaný trojúhelník představuje tzv. druhou boží trojici. Těžnice společné oběma trojúhelníkům pak představují spojitost mezi první a druhou trojicí. Na základě citátů různých učenců a z Bible dochází hlavní postava k závěru, že ve druhé trojici místo Ježíše figuruje člověk. Kromě výborného a složitého námětu je třeba ocenit i další vývoj děje, spolu s vtipností, jež se stala pro Tokarského již typickou. Zakončení povídky mi přišlo zmatené a nejasné, ale chyba může být na mém přijímači.

Démon: K Démonovi nelze nic dodat, nechce-li člověk prozradit děj. Je to taková malá Komedie plná omylů. Pochvalu si autor zaslouží za to, že přestal trpět mentorským syndromem a přestal každé slovo vysvětlovat. Možná již počítá s tím, že po přečtení prvních tří povídek je čtenář dostatečně seznámen s terminologií.

Labor feminae: Za vším hledej ženu. Stejně tak jako k sepsání teorie relativity podle oficiálních drbů přispěla mnohem více Einsteinova milenka než on sám, v povídce pomáhá při výrobě vzácného kovu náhoda a uklízečka. Námět trochu ohraný a děj ochuzený o vtipy opět dělá z povídky spíše podprůměrnou.

Lampa: Mysticky zmatená povídka z hřbitovního prostředí. Resp. z prostředí Hřbitovní ulice. O kontaktu se záhrobím, svatbou se Smrtí a novém návodu, jak vytvořit rádio. Chmurná a podivná povídka se v posledních několika řádcích mění na útvar s humorným rozuzlením.

Obeah: Spolu s Trojicí se jedná o nejlepší povídku knihy. Tentokrát naprosto opouštíme prostředí alchymie a ocitáme se v kůži mladého černošského studenta, který přijel do Prahy na univerzitu. Setkává se s odlišnými mravy a způsoby a je nucen se vypořádat se ztrátou svého fetiše, představujícím jeho jedinou jistotu v cizím světě. Autor velmi zajímavě konfrontuje svět Afriky, symbolizovaný pro nás absurdní úctou k bohům a tradicemi, a náš svět, oproštěný od animistických náboženství, bez tradic a hodnot. Přestože je autor v této oblasti laikem, povídku podal výjimečně důvěryhodně, což by se mnohým nezdařilo.

Celkově kniha působí jako podařené dílo, obzvlášť s ohledem na autorův věk. Pokud na sobě autor zapracuje a zbaví se některých zlozvyků, například příliš častého popisování počasí, bude si moci česká literární scéna připsat další kladný bod.