Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Orson Scott Card u nás platí za jednoho z nejlepších spisovatelů SF. To především díky jeho cyklu o Enderovi, který se již i u nás dočkal šesti pokračování. Právě poslední z nich, Hegemonovu stínu bych rád věnoval tuto esej.

       U Carda jsme zvyklí na bezprostřední a poutavé vyprávění velmi dobře propracovaného příběhu. Své mistrovství dokázal právě v Enderově hře. Akční příběh z vojenské školy, kde hlavní hrdinové jsou dětští vojáci, dokáže fascinovat i po téměř dvaceti letech od prvního vydání.

       Jak se Cardovo spisovatelství vyvíjelo? K lepšímu? Toť otázka. Jasně můžeme sledovat košatění jeho dějových linií, další a další prohlubování myšlenek a do čtvrtého dílu zaznamenáváme stále další, i když už ne tak časté, nové nápady.

       Po logickém uzavření života Endera Wiggina v Xenocidě bychom čekali, že není co vyprávět. Přesto se Card vrací a to rovnou do bitevní školy, aby vyprávěl svůj nejbrilantnější příběh znovu a v jiném světle. Do popředí se zde dostává postava, která hrála v Enderově hře roli vedlejší, ale Card nám dokazuje, jak je vše zdánlivé. Možná bychom mohli hledat srovnání v Čapkově Povětroni, možná bychom se mohli dohadovat o Cardově pragmatismu versus pragmatismu Čapka. To by ale bylo téma na jiné dlouhé pojednání.

       Věnujme se i nadále faktům. Přiznejme, že Enderův stín je dobře napsaná kniha. Čtenář spolknul návnadu, se zaujetím zhltnul příběh, jenž zná již tolik let. Možná právě v tom tkví úspěch této knihy. Na principu repetice. Je to pověstné přilití oleje do ohně, pověstné rozdmýchání uhlíků. Nové informace. A poutavě psané. To je něco, na čem se dá stavět.

       Fazolek, hlavní hrdina románu Enderův stín, se ukázal jako dobrá hlavní postava, takže následovalo to, co přijít muselo: Další kniha s ním v hlavní roli. V Hegemonově stínu se Card pouští se svým vyprávěním na velmi tenký led. Očekává, že díky známosti s hlavními postavami přijmeme vyprávění o tom, jak to bylo dál, i když víme, jak to bude tři tisíce let po té. Ale jak už jsem zmínil, Card je dobrý spisovatel.

       Takže nás přivede zpět na zem, kde teď už žije jen jediný Wiggin. Petr. Záporný hrdina první knihy, jenž prošel takovým vývojem, aby byl vhodným kandidátem na post vládce světa. Snad.

       A právě zde je úskalí celé knihy. Na to, že v Mluvčím za mrtvé a v dalších „po hrových“ příbězích se řeší jakés takés filosofické otázky, jsme si zvykli. Ale teď jsme zpět v době Enderova dětství! Očekáváme akci! Pochopitelně že mravní poučení a poselství je nezbytné, odpustíme i to, že román řeší, zda Petr je či není taková zrůda, aby mohl vládnout světu. Nebo ještě lépe, jestli je horší, nebo lepší než jeho protivník. Z následujících knih víme, jak to dopadlo. Očekáváme, že si musíme poslechnout třeskutě dokonalé vysvětlení.

       Jenže již naprosto nečekáme, že Fazolek, ten rychle jednající Fazolek, jehož jsme si oblíbili v minulé knize, bude mít rozpory nejen s mravním imperativem, ale i s bohem, a že bude ve svých šesti letech řešit, jak velké požehnání je mít děti. Upřímně – Fazolka neomlouvá ani to, že podle genomu vlastně není člověk a má tak trochu právo se strachovat. My bychom se strachovali s ním, ale nemuselo by to zabrat vždy několik stránek z knihy.

       A na straně druhé ani Carda neomlouvá, že je Mormon do každého milimetru své mormonské kůže. Určitě je dobře, že má rád děti, určitě je dobře, že se je snaží vychovat podle přikázání svého mormonského Boha, ale v žádném případě jej to neopravňuje k tomu, aby podsouval svou víru čtenářům sci-fi.

       Pochopitelně můžeme přehodnotit zařazení jeho knihy z mainstreemové SF do SF náboženské a potom bude vše v nejlepším pořádku, ale kdo z nás by to chtěl udělat po tolika skvěle strávených večerech u páně Cardových knih?

       Proto vyzývám Cardova Boha, ať nechá jeho i nás na pokoji a nechá jej další díly napsat lépe než tento poslední. Doufejme, že slavnému spisovateli na stará kolena neměkne mozek jako našim křesťansko-demokratickým politikům a že se vzpamatuje. Má na to další dvě knihy, které již ohlásil.

       I tak nezbývá než konstatovat, že Hegemonův stín je stále nad průměrem současné produkce. Ale ne zase natolik, aby toto všechno čtenáři spolkli někomu menšímu, než je Card. Je dobré mít zvučné jméno, lidé pak méně reptají. Proto je třeba ozvat se! Mormoni jsou slušně řečeno divní a důkaz máme v Hegemonově stínu. Chvílemi se zdá, že když Card zapomene, že k nim patří, píše velmi dobře. Problém je zjevný. Pan Card už není nejmladší a zřejmě mu dělá problémy vzpomenout si, že má zapomínat. Doufejme, že to není konec legendárního spisovatele. Byla by to škoda.

       Překlad Petra Kotrleho je příjemně čtivý, jak už jsme si ostatně stačili zvyknout u předchozích dílů, takže nás budou rozčilovat pouze Cardovy náboženské teze a ne zvěrstva proti českému jazyku. I přesto je občas složité zatnout zuby a táhnout.