Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       (několik poznámek o Slofníku floskulí Vladimíra Justa)

       

       Jazyková úroveň české veřejné debaty je nízká. Novináři, a ještě více politici, se vyjadřují neobratně, kostrbatě a nenápaditě. Strach z neotřelých slov a obratů je žene do útulného náručí fráze. George Orwell napsal: Ale nemusíte se tolik namáhat. Můžete si to usnadnit tím, že otevřete svou mysl a necháte do ní proudit už hotové fráze. Ony za vás ty věty sestaví – do jisté míry za vás budou dokonce myslet – a v případě potřeby vykonají důležitou službu – zčásti zatemní význam i před vámi (Politika a anglický jazyk, in V břiše velryby, Atlantis 1997, přeložila Kateřina Hilská). A totéž můžeme říct o padesát let později o našem jazyce. Proto je dobře, že se jím někdo zabývá, a proto je dobře, že vyšel Slovník floskulí Vladimíra Justa (dále jen Slovník).

       Bohužel však ke Slovníku můžeme mít jisté výhrady. Napřed se je pokusíme shrnout do několika oblastí, a vposledku je budeme demonstrovat na ukázkách z knihy.

       Psát knihy o jazyce, kritizovat užívání jazyka – to je záslužné, ale riskantní. Autor musí počítat s tím, že jemu bude měřeno dvakrát přísněji než ostatním. V knize o bídném stavu interpunkce by neměla chybět žádná čárka, v jeremiádě o shodě podmětu a přísudku by měla být všechna i a y správně.

       O to je horší, že z hlediska redakce a sazby Slovník neobstojí ani podle běžných měřítek, která bychom měli uplatňovat na jakoukoliv obyčejnou knihu. Je plný překlepů, jsou v něm odkazy na neexistující hesla, redakční úpravy, když už nějaké jsou, bývají zaneseny špatně nebo neúplně. Jedná se povýtce o vady kosmetické, které by nemusely ubírat knize na závažnosti nebo naléhavosti, kdyby jich ovšem nebylo tolik. Tak mizerná redakce a sazba nutně vyvolávají pochyby o úrovni obsahu.

       Psát polemiku formou slovníku je zajímavé, ale zrádné. Slovníku hrozí, že by ho někdo mohl jako slovník používat: hledat v něm poučení či alespoň varování. Proto jsou slovníky uspořádány abecedně: aby čtenář mohl rychle najít, co potřebuje, a nemusel studovat hesla, která se ho netýkají. V případě Slovníku se ovšem čtenář zklame: text jednotlivých hesel často odbočuje k tématům, která s předmětem věci nijak nesouvisejí, a tam dlouze prodlévá. Slovník jen zřídka uvádí alternativy k floskulím, které pranýřuje, a důvody, proč ten či onen obrat za floskuli považuje. Rozhodně se nejedná o text jazykovědný nebo literárněvědný, byť i tak při letmém nahlédnutí působí.

       Jako souvislý polemický text má ovšem Slovník všechny nectnosti slovníku: myšlenky se opakují, vtipy jakbysmet, nemá začátek ani konec, úvod ani pointu. To je o to smutnější, že s většinou autorových obsesí lze víceméně souhlasit: ano, vykácení NP Šumava byl jen nepatrně zastřený zločin; ano, se sudetskými Němci bychom se měli snažit lépe domluvit, ano, k ekonomické transformaci stylem „na pět minut zhasnout“ lze mít výhrady. Ano, ale. Pokud čtete stejné argumenty potřetí či popáté, podávané se stejným spasitelským zápalem, nemůžete už je brát vážně.

       Při čtení Slovníku čtenáře postupně prostupuje tušení jakési nečisté hry, nějaké nepoctivosti. A nakonec si to uvědomí: Celý slovník je ve skutečnosti útokem na jistý politický názor, ale předstírá o sobě, že útočí na jistý způsob vyjadřování. Tím jaksi implicitně klade rovnítko mezi ty, kdo zastávají autorovi nesympatické názory, a ty, kdo neumí mluvit správně česky.

       Toto je velmi zákeřný obrat, protože nezpochybňuje názory autorových oponentů, ale přímo jejich schopnost jakékoliv názory vyslovovat. Pokud jste, kupříkladu, pro dostavbu Temelína, pak víceméně všechno, co řeknete, budou pouhé „floskule“, a tudíž není o čem s vám diskutovat, protože žádné vlastní myšlenky nemáte.

       Ať už si o Temelínu myslíte cokoliv, tento přístup prostě není fér.

       Slovníková forma není vhodná také proto, že celý text neúměrně natahuje. Slovník má přes dvě stě stran, což je zhruba o sto padesát stran více, než by bylo zapotřebí. Výše zmíněný esej G. Orwella má stran čtrnáct (ovšem hustší sazby), a přesto se z něho čtenář dozví o tom, jak by měl psát a čeho by se měl vyvarovat, více.

       Politika a anglický jazyk stojí za pozornost ještě ze dvou dalších důvodů. První z nich je autorova metoda: v první půli Orwell vezme několik úryvků ze soudobé publicistiky a jejich společné chyby roztřídí do několika kategorií, které pak probírá postupně. V druhé půli eseje pak odvodí a formuluje pravidla pro psaní lepších, frázemi nezamořených, textů. To dává celému eseji jasný směr a díky tomu je paradoxně přehlednější než Slovník – když jsem v něm hledal přesné znění citátu uvedeného výše, nemusel jsem číst celý esej znova, protože je snadné poznat, kam patří. Naproti tomu najít ve Slovníku jakýkoliv citát, který se nevztahuje ke konkrétnímu heslu, znamená přečíst všechna hesla.

       Druhá pozoruhodná věc na Orwellově eseji je Orwellova intelektuální poctivost – chyby demonstruje na úryvcích z tisku jak konzervativního, tak socialistického, tedy názorově spřízněného. A na mnoha místech eseje opakuje, že chyby, o kterých mluví, se vyskytují ve veřejném projevu všech stran a barev.

       Další citelný nedostatek Slovníku je důsledkem autorova vztahu k mladší generaci a moderní technice. V lepším případě jde o neinformovanost, v horším o nevraživost, ale ať tak či onak, autor by udělal lépe, kdyby se komentování těchto témat vystříhal. Hesla, která se nových technologií týkají, neodbytně připomínají obyčejné stařecké naříkání nad zkaženými mravy a časy; hle tyhle novoty, to za našich mladých let nebývalo.

       Slovník také bohužel vůbec nezkoumá vliv angličtiny na češtinu; naprostá většina nových cizích slov pochází z angličtiny, ba i celá nová spojení a obraty jsou v podstatě špatné překlady z angličtiny.

       Předcházející odstavce shrnují recenzentův názor na Slovník; pokud vám šlo o povšechný dojem, nemusíte číst dále, žádné nové myšlenky tam nenajdete. U vědomí závažnosti vznesených obvinění se tu budeme pokoušet ukázat výše uvedené nedostatky na konkrétních příkladech.

       Při uvádění příkladů budeme postupovat zhruba abecedně, respektive podle stran. Abychom se však vystříhali opakování a neustálého viz to či ono (jedné z iritujících vlastností Slovníku), chyby z různých částí knihy, které si zasluhují delší pojednání, shromáždíme na jednom místě.

       Chyby Slovníku můžeme rozdělit do dvou velkých skupin: chyby redakce, případně sazby, a chyby, či lépe řečeno nesrovnalosti, autora.

       V první skupině máme na straně 10 (v hesle Apod.aj.atd.) Vasila Bil'aka (apostrof místo háčku nad l, stejná chyba je na straně 32 (heslo Deviza): průpověd'), na straně 20 (heslo Bonmot) jsou ...typické zemanovské „bonmory“... (půvab nechtěného, bonmor je mnohem vtipnější než o odstavec dál navržený malmot pro označení výroků bývalého předsedy vlády). ... sledovat masivní atak reklamního sloganu do hovorové češtiny... na straně 25 (heslo Čas ukáže) je pravděpodobně pozůstatkem opravy, kdy obyčejný „vpád“ byl nahrazen údernějším „atakem“ beze změny předložky – může být atak něčeho nebo atak na něco, nikoli atak do něčeho. Podobná chyba je hned na další straně, v témže hesle: ...média tištěná, jež publikují politiky na komentářových stranách – nikoli tam, kam svou povahou jedině patří, do dopisů čtenářů. Je to typické vybočení z vazby, má být … – nikoli mezi dopisy čtenářů, kam svou povahou … Právě toto redakční lajdáctví nejvíce snižuje hodnotu slovníku; co si máme myslet o doporučeních někoho, kdo ve svých knihách trpí takové chyby?

       Pojďme dále: na straně 44 v hesle Férové/Fér/Féráci se poprvé setkáváme s jedním z obsedantních témat, s „Maradonovou rukou“. Laskavý čtenář promine, budeme-li se nyní nimrat v podrobnostech této obskurní záležitosti, ale opakované vynořování tohoto motivu v knize nám nedává jinou možnost. Není pravdou, že se jednalo o rozhodující gól šampionátu, pravdou je, že se jednalo o gól ve čtvrtfinálovém zápase s Anglií, který pak skončil 2:1, přičemž druhý gól dal rovněž Maradona. Pravdou je rovněž to, že Argentina posléze v turnaji zvítězila, a to zásluhou mnoha dalších Maradonových gólů, vsítěných regulérně, takže, ať už si o Maradonově charakteru myslíme, co chceme, nemůžeme popřít, že fotbal hrát uměl. Srovnávat Maradonu s například Viktorem Koženým či Josefem Matoulkem ve skutečnosti znamená omlouvat naše tuneláře, což Vladimír Just jistě nechce; je to, jako bychom řekli, že to byli vynikající obchodníci a průmyslníci, kteří si, bohužel, občas pomohli nečestným způsobem, avšak dokázali by hravě uspět i v regulérní soutěži. Maradona dokázal, že když na to přijde, umí dávat góly i nohama, ale Viktor Kožený nikdy neukázal, že by dokázal vydělat peníze, které má, na funkčním finančním trhu. Omyl Václava Klause spočíval právě v tom, že tyto meteory transformačního nebe považoval za skutečné solidní podnikatele, a to je to, co mu chce autor vyčítat. Bohužel ale vede dělicí čáru špatně. Není to tak, že Maradona je jako oni; naopak, oni nejsou jako Maradona.

       Na straně 45 v hesle Filosofie/Filozofie čteme: Lidé, kteří si pod pojmem Sokrates uměli představit tak akorát lepidlo, pronášeli hlubokomyslné výroky… Je nanejvýš pravděpodobné, že autor má na mysli lepidlo Herkules (proč by také někdo pojmenovával po Sokratovi zrovna lepidlo?). Podobného druhu je chyba na straně 166 v hesle Super: [Super je] u nás v Čechách jednak druh benzínu a typ Škodovky… Dotyčný typ škodovky se jmenuje Superb – další záminka pro někoho, kdo by chtěl autora vylíčit jako individuum odtržené od reality „prostého“ člověka.

       Strana 54 s heslem Chaot obsahuje chyb povíce. O slově samém se dozvídáme: oblíbená floskule zejména u technokratů, byrokratů, falokratů a autoritativních ctitelů pořádku, […] pro označení intelektuálů a ekologů… Zde bych rád přispěl svojí soukromou vzpomínkou: slovo chaot jsem poprvé zaslechl na jednáních Občanského fóra a ihned ve mně vzbudilo odpor, a to z podobných důvodů, jaké uvádí Vladimír Just. Není však pravda, že jej používali technokraté, byrokraté atp. Pokud mohu posoudit, zdaleka nejoblíbenější bylo mezi lidmi, kteří pak vytvořili nešťastné Občanské hnutí, a například Václava Klause jsem jej neslyšel použít nikdy; při všech jeho nectnostech mu nelze upřít, že své protivníky uměl ostouzet elegantněji. Nicméně zpátky k Slovníku. V tomto hesle jde víc než o překlep, zde vidíme chybu v samotné tvůrčí metodě. Jazyk je neutrální, slouží stejně každému a na každého prozradí i to, co mělo zůstat skryto. Představa, – ve slovníku implicitně přítomná, i když neartikulovaná takto jasně, – že „ti dobří“ – intelektuálové, ekologové a nerautoví kritici – mluví jako Jan Zlatoústý, zatímco „ti zlí“ – politici, technokrati a rautoví kritici – mluví jako Miloš Jakeš, je zjevně neudržitelná. Demagogové, lháři a grafomani jsou k mání ve všech barvách a odstínech. Pokud píši jazykovou kritiku, měl bych měřit všem stejně; pokud píši polemický politický pamflet a vydávám ho za jazykovou kritiku, počínám si zbaběle, protože svoje politické, tedy subjektivní, názory halím do roucha objektivní, nestranné pravdy.

       Ve srovnání s tím jsou další chyby na straně 54 – rozdělovací pomlčka ve slově BOLŠE- VICKÝ, a cosi jako bolševik ([…]) způsob myšlení – jen drobnosti.

       O dvě strany dál v hesle Charizma čteme tuto pasáž: Lvu Davidovičovi Trockému nebylo nakonec jeho pověstné řečnické charizma […]nic platné: NEcharizmatický pacholek […] Džugašviliho, který Trockému co do osobního charizmatu nesahal po paty, mu i tak prorazil lebku rýčem. Od té doby „charizma“ – jako součást celkového „budování image“ – fabrikují média jak na běžícím pásu. Pomiňme idiosynkrasie formátování, i to, že přívlastek za „který“ má patřit k Džugašvilimu, ne k pacholkovi, kam patří gramaticky, a zastavme se u rýče: tuto variantu jsem ještě nikdy neslyšel, jiní autoři zpravidla váhají mezi cepínem (těžko představitelné) a sekáčkem na led (překlad anglického „icepick“). Ve skutečnosti se jednalo o cepín s upilovanou násadou, který Ramón Mercador propašoval do Trotského pracovny pod kabátem. I to je ovšem jen podružný detail, ve skutečnosti celá pasáž nedává smysl: protože Trockému bylo charisma k ničemu, fabrikují jej dnes média jak na běžícím pásu? Slova charisma a image, tak jak jsou používána, a ještě více slovo „imagemaker“, jistě vyjadřuje jistý machiavelistický a „manipulistický“ pohled na utváření veřejného mínění, příklad Lva Davidoviče to však jistě neilustruje.

       Podobně též na straně 76 (heslo Legitimní/Legitimizuje) čteme …vznikat floskule dosti odpudivá na to, abychom ji mohli v našem slovníku šered pominout. Zjevně má být buď příliš místo dosti, nebo zahrnout místo pominout. Tak, jak je, má věta opačný smysl, než autor chce.

       A hned na následující straně, v hesle Lidský faktor, se píše: Dodnes si můžeme i v seriózně se tvářících projaderných textech přečíst věty typu: „V Černobylu neselhala technika, ale lidský faktor“. Opět alibi jako hrom: za konstrukci, projekt, bezpečnost byl přece kdosi velmi adresně odpovědný [...] Lidský faktor je naproti tomu něco jako vis maior. S tím se nedá nic dělat, proti tomu se nedá bojovat, vše je předem odpuštěno. Tato pasáž je charakteristická pro další systematickou chybu Slovníku: neschopnost, těžko říci zda záměrnou či upřímnou, pochopit a rozlišit špatný, většinou alibistický, termín a špatné, většinou alibistické, použití správného termínu: idiom a jeho kontext. Lidský faktor, například, je zcela korektní termín; možná trochu technokratický, ale s konkrétním obsahem. Tvrzení, že v Černobylu selhal lidský faktor, nikoho nezbavuje viny. Naopak: říká, že atomové elektrárny by se měly stavět tak, aby byl vliv lidského faktoru menší. Je to přesně obráceně: alibistické je prohlásit, že za Černobyl nese odpovědnost operátor Grigorij Petrovič X a projektant Konstantin Alexandrovič Y. To je jako říci: „U nás se nic takového stát nemůže, u nás Grigorij ani Konstantin nepracují!“

       Tato chyba kontaminuje do určité míry většinu hesel ve slovníku, uveďme ještě několik typických příkladů:

       Strana 93, heslo Na: „leží to na vládě (na soudě) tři roky“ je mnohem méně riskantnější (sic) výrok, než „leží to tam a tam, u toho a toho ministra (soudce, úředníka)“. Znovu je to kontext, který je odpudivý, nikoliv předložka. Věta např. „na náš soud přichází x žádostí měsíčně, z nich padesát procent je ihned zamítnuto“ je zcela korektní, i když neobratná, naopak, věta „soudkyně Blažková zamítá 50% žádostí, které na náš soud přicházejí“ alibisticky svaluje všechnu odpovědnost na JUDr. Blažkovou. Nijak by nepomohlo, kdyby se mluvčí vyhnul předložce na a řekl: „soudkyně Blažková zamítá 50% žádostí, které náš soud dostává“.

       Strany 96-7, Napříč spektrem. Například na straně 97: Ne snad s podporou těch či oněch konkrétních politiků [...]: to je příliš hmatatelné, vymahatelné […] – řez spektrem […] naproti tomu nelze hnát k žádné odpovědnosti, je ideální potravou každé neosobnosti. Obrat „napříč spektrem“ se nám líbit může nebo nemusí, ale vyjadřuje cosi reálného. Mohli bychom říkat „u všech zúčastněných“, „ u všech stran“, „u zainteresovaných jedinců“ a tak dále a tak podobně. Závisí jen na situaci, zda je to na místě či nikoliv.

       Strany 161-3, spekulovat/nechci spekulovat. Uveďme závěr hesla: … nahou pravdu, kterou na sebe mluvčí, jenž nechce spekulovat, mimoděk prozrazuje: „Nechci myslet (hloubat, zkoumat), chci tlachat.“ Tento závěr, byť úderný, je jistě přinejmenším neúplný: ten, kdo říká, že nechce spekulovat, chce většinou naznačit: „já vím, ale nepovím“. Lze souhlasit s tím, že se jedná o frázi, je pravda i to, že tuto frázi politici často používají, aby se vyhnuli odpovědi, nebo proto, aby vzbudili pocit, že je na nich něco zajímavého. Nicméně stejně dobře by mohli říkat: „no comment“, „vystříhal bych se ukvapených závěrů“, „mám jen neúplné informace“ nebo další z půl tuctu věcí, které politici v takových situacích říkají.

       Dosti příkladů, shrňme ještě jednou naše námitky. Chyba, či jistá intelektuální nepoctivost, spočívá v zaměňování idiomu a jeho kontextu. Autor vede útok proti „floskulím“ ze dvou směrů: jednak je napadá jako jaksi špatné samy o sobě, nečeské, nepůvodní, povšechně protivné, a současně tvrdí, že užití floskule usvědčuje autora z postranních, nekalých úmyslů nebo alespoň z intelektuální nedostatečnosti. Tyto dva přístupy libovolně směšuje a důsledkem pak je, že mnoho obratů nebo slov, které mají svůj dobrý smysl a význam, zajímavých neologismů, skončí v první kategorii, i když výtky vůči nim jsou spíše druhého druhu. Bylo by lepší, kdyby si autor tento rozdíl uvědomil a dokázal ho v jednotlivých heslech vyjádřit. Jednak by to ospravedlnilo slovníkovou formu díla – čtenář by se dozvěděl, zda se má daného obratu vyvarovat proto, že je špatný, nebo zda si má dát spíše pozor na to, jak ho používá, – a jednak by to, doufejme, obrousilo ten nesnesitelně kazatelský tón knihy. Pokud by měl autor zvažovat, co mu na tom kterém slově vadí, možná by také dokázal odlišit svůj jazykový cit a svoje politické názory.

       Vraťme se na stranu 78, kde se v hesle Lidský faktor poprvé setkáváme s oblíbeným filosofem Vladimíra Justa, Martinem Heideggerem. Říká se zde: … v souvislosti se zničením bytnosti věcí (Dingheit des Dinges): … atd. Nicméně na straně 192 čteme něco jiného: Věcnost věci (Dingheit des Dinges) zůstává skryta, zapomenuta, bytnost věci (das Wesen des Dinges), nevychází nikdy najevo… atd. Je zjevně jen nedostatkem filosofického vzdělání, že nechápu rozdíl mezi „zůstávat skryto“ a „nevycházet najevo“, faktem zůstává, že na straně 78 se jedná o věcnost, nikoli bytnost, ať už je to cokoliv. Heidegger, stejně jako dr. Plzák a jeho „zatloukat, zatloukat, zatloukat“, je věrným čtenářovým průvodcem. Toto opakování u textu, který, jak tvrdíme, je určen k souvislému čtení, nikoli jako slovník, působí neuspokojivě, jako nastavovaná kaše. (Další příklad jsou strany 68 a 158, kde se takřka stejným slovy zmiňují ekonomové a Eckermani ekonomů – v prvním případě jsou to ovšem Eckermanni; na stranách 209 a 213 se opakovaně zdůrazňuje, že poslanci mají platy šest- až desetkrát vyšší, než je plat univerzitního profesora; místa, kde se zesměšňují rautoví kritici, jsem neměl sílu znovu vyhledávat.)

       Strana 80, Mám na mysli: urážkami svých protivníkům, … Obyčejný překlep

       Na straně 81, Mandát: Podle shody všech dostupných slovníků jde o pověření, plnou moc… Má být buď podle všech nebo Všechny se shodují. Drobná stylistická chyba.

       Na straně 96, Napříč spektrem: To je přírodní zákon, proti němuž nenadělal nic ani Newton, jeho objevitel, ani Goethe, jeho kritik. Není jasné, zda je Goethe kritik Newtonův nebo přírodního zákona, respektive je to jasné, ale je to špatně. Kromě toho můžeme polemizovat s obratem „nenadělat nic proti něčemu“, zpravidla říkáme „nenadělat nic s něčím“.

       Na stranách 118 až 123 nacházíme hesla On-line a Optimalizovat. Zde je dobře vidět vztah autora a moderních technologií. Nebudeme citovat, neboť by to znamenalo opsat pět stran Slovníku, snad jen toto: Být „in“ […] znamená především být „on-line“ (rozuměj „v lajně“). „On-line“ ovšem neznamená „být v lajně“, a dokonce ani propojené s řídícím (sic) systémem. Označuje to několik věcí, ale s přijatelnou mírou zjednodušení to znamená (o jednotlivci) mít okamžitý přístup k datům na Internetu, respektive (o médiu) být dostupný na Internetu. Nic víc, nic méně, je to neutrální technokratický termín a autor dokonce neuvádí ani žádný odstrašující příklad, v jakém slyšel toto slovo použito. Pouze ho irituje svojí novostí.

       Sloveso „optimalizovat“ pochází rovněž ze světa IT a je překladem anglického „optimize“. Znamená to upravit kód (program) tak, aby běžel rychleji nebo efektivněji. Je jistě pravda, že se často používá přeneseně, a je také pravda, že se často používá přinejmenším alibisticky (například „optimalizovat kolaterální škody“). Je to ovšem opět slovo hodnotově zcela neutrální: programy se optimalizují, podniky optimalizují svoje daňové náklady, České dráhy optimalizují svůj grafikon; katolická církev optimalizuje počet farností, KGB počet agentů. Pokud autor soudí, že devadesátá léta kladla příliš velký důraz na hmotný úspěch a neptala se, za jakou cenu ho bylo dosaženo, že takový přístup je krátkozraký a nebezpečný, nemluvě o tom, že je amorální a odsouzeníhodný, udělá lépe, když o tom napíše článek či knihu, a ne heslo „Optimalizovat“.

       Na straně 129 v hesle Pilíř je Ivan Brezina, tento tragický hrdina naší publicistiky, označen za pornografického publicistu z hambatých časopisů pro pány QUO či MAXIM. Nu, časopis Quo se nám opět líbit může a nemusí, ale za hanbatý či hambatý časopis ho lze označit jen stěží.

       Strana 140, Přepsat dějiny: Ať tak či onak, nic z toho, co nazýváme přepisováním dějin nemá a nikdy nemělo nic společného s… Za dějin chybí čárka; tuto hnidopišskou opravu uvádíme jen proto, abychom autorovi vzdali čest, v celé knize, která se jen hemží spletitými souvětími, jsme jinou chybu v interpunkci nenašli.

       Strana 141, Přepsat dějiny: …vražda ozbrojence na bezbranném civilistovi… Může být násilí na někom, ale stěží vražda na někom. Pokud ovšem někdo nezavraždí ozbrojence stojícího na bezbranném civilistovi.

       Na straně 142 v hesle Půjčování si vládou autor rozvíjí filipiku proti zpodstatnělým slovesům, se kterou nelze než souhlasit. Zde by bylo zajímavé zkoumat zjevnou souvislost s angličtinou a vliv angličtiny na současnou češtinu. Podstatné jméno slovesné je totiž otrockým překladem anglického gerundia (slova s koncovkou –ing), například citovaný výrok V. Klause by anglicky zněl „the borrowing by a government differs from the borrowing by an individual … Pointing to the present low levels of the state debt…“ a jedná se o naprosto obyčejnou anglickou větu; žádná perla, ale ani nic urážlivého.

       Podobně je na stranách 165-6 rozebíráno heslo Strašně a shledáno lehkým. I zde by zasloužila zmínku možná kontaminace anglickým „awfully“ nebo „terribly“, jako např. ve větách „it was terribly clever“ nebo „I was awfully happy“.

       Strana 146, Revize výsledků 2. světové války, obyčejný překlep Besarálie místo Besarábie.

       Strana 164, Stalo se, co se stalo: odkaz na neexistující heslo Píár.

       Strany 167-8, Super: nulová obecná znalost o největším a nejzachovalejším … Znalost o něčem je ovšem nesmysl, má být znalost něčeho.

       Závěr stati je před výčtem příkladů, zde ho nenajdete. Nicméně pokud jste recenzi opravdu dočetli až sem, možná se ptáte, proč to vlastně. Proč si dávat tolik práce s výpisky z knihy, která, buďme realisty, přes všechny svoje ambice má pramalou naději podstatně změnit jazyk, který se používá v médiích? Proč se jí vůbec zabývat a pokud už, proč se neomezit na pár povšechných odstavců?

       Protože je to téma velmi důležité a protože kniha by snadno mohla být mnohem lepší. Skutečné a důsledné úsilí o zlepšení jazyka může opravdu zlepšit „politickou kulturu“ (floskule, která se kupodivu do Slovníku nedostala). To však nedokáže jeden člověk. Musí jich být víc, – nikoli nezbytně mnoho, ale víc než jeden, – a musí pocházet z různých táborů. Je nezbytné, abychom překonali vzájemné rozdíly a domluvili se i s těmi, kdo nesdílejí naše politické názory. Smysl takového úsilí je v tom, že budeme schopni naše argumenty formulovat precizněji, zbavíme se hlušiny a slovního balastu a dokážeme navzájem porozumět svým argumentům. Pokud je všechna pravda na „naší“ straně, ať už je to kterákoliv, není diskuse zapotřebí, protože všechny argumenty protivníka je nutno principiálně odmítnout: protivníkovi se lze jen posmívat, není třeba mu naslouchat. To je, bohužel, právě pozice Slovníku.