Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Celkově potřetí jsem letos navštívil Avalcon a rád bych se vyjádřil k jedné maličkosti. (Reportáže přenechám jiným, kteří navštívili víc přednášek než ty čtyři jako já a sledovali dění i jinde než jen v baru, čímž pádem budou v hodnocení po všech stránkách střízlivější.) Přestože se ve fandomu více či méně otevřeně mluví o tom, koho všechno a čím Václav Pravda naštval, pročež spousta lidí do Chotěboře nejede (a také opravdu nepřijela), musím já, věčně nespokojený cholerik s patentem na nejrůznější problémy a průšvihy, konstatovat opak.

       Jestliže totiž letos ubytování v hotelu Vysočina naprosto neodpovídalo tříhvězdičkovému hotelovému standardu a konkrétně v našem pokoji ani nefungovalo světlo (o ručnících či mýdlu nemluvě), našel si Vašek v chaosu a zmatcích prvního dne conu krátce před zahájením čas na vysvětlení, že ubytování ve Vysočině je pouze díky mnoha hodinám práce jeho a dvacítky dalších lidí, kteří zprovoznili vysloužilé prostory sami, za své a bez přispění majitele – proč tento odmítá vlastnit funkční hotel na náměstí, ví patrně jen Bůh a vynálezce tržní ekonomiky. Omluvil se, přislíbil nápravu a ta po všech stránkách – včetně těch hygienických – opravdu druhý den dopoledne proběhla. Nemluvě o tom, že v objektu byla po čtyřiadvacet hodin denně organizátorská služba, která nespala ani v šest hodin ráno, když jsem se vracel z baru, dozorovala klíče od pokojů a vždy měla alespoň kontakt na někoho z hlavních organizátorů. A já skutečně dám přednost lacinému soukromí tři minuty chůze od conu ne úplně na úrovni před ubytováním, které je buď hromadné, nebo vzdálené nebo drahé.

       Nedosti na tom; do Chotěboře jsem přijel se zánětem zubu a jak páteční večer a bolest postupovaly, začal jsem se pod vidinou ambulance až v Praze pídit po nějakém bližším zařízení. Okamžitě jsem byl zkontaktován s chotěbořským starostou, který hned druhý den časně zrána připravil tamějšího zubaře (má ordinaci viditelnou z okna Vysočiny) o kus dovolené a ten následně mne o bolest na celý zbytek conu. Kdo si to někdy prožil, ví, o čem mluvím.

       Ať tedy chci nebo nechci (a mé okolí všem ochotně potvrdí, či si spíš postěžuje, že skoro nikdy nechci), musím minimálně letošní péči o mne jako o nikterak horentní sumu platícího návštěvníka prohlásit za nadstandardní a veřejně za ni poděkovat před nastoupeným fandomem. (Byť je možná pravdě blíž označení „před fandomem sedícím a otráveně čtoucím tyhle plky“.) Věřte nebo ne, tak to opravdu bylo.