Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Původně jsme byli domluvení, že pojedeme v autě ve složení řidič Pet, sedadlo smrti HT, levý blinkr Piter, pravý blinkr Marvin, clona středového zpětného zrcátka Miles. V úterním klubu se ukázalo, že Piterovi začaly školní přípravy a může odjet až večer, a tak jsem si myslel, že budu mít volné nohy. Jenže jsem zapomněl na Roba a Pišky, kteří by se rádi přidali, ale místo bylo jen pro jednoho. Už to vypadalo, že pojedou vlakem, když mi ve čtvrtek do práce zavolal Marvin, že pojede s Láďou Čermákem už ten den večer a že se tudíž můžu taky přidat. Operativně jsem zdrhnul z práce po obědě, sbalil si to nejnutnější (tentokrát jsem kartáček na zuby nezapomněl) a hlavně ceny do testu PN a na turnaj v pétanque a v pět jsem byl opět zpátky v Brně. S Marvinem jsme něco přes hodinu čekali v restauraci s inzerovaným Budvarem a reálně točeným Regentem (ach, kde ty časy v Legendě jsou, dnes už jen Starobahno) poblíž Grandu, ale druhé pivo jsme museli už pít pod tlakem, protože Láďa zavolal, když už téměř parkoval. Cesta do Prahy v Citroenu Xsara Picasso uběhla až na půlhodinovou kolonu u Devíti Křížů svižně – možná až příliš, pokud uvážíte, že jsme jeli obvykle 150 km/h, a pokud to šlo, tak i 190. Tohle sympatické vozítko ale sedělo na většinou mokré dálnici neuvěřitelně pevně a Láďovy automobilové historky (kupříkladu jak honil slunce v nějakém novém BMW od Českých Budějovic až k Hradci Králové kvůli focení a musel pořád umývat auto v myčce) nám odváděly pozornost od čísel na tachometru. Dokud ovšem nezačal o svých absolutních rychlostních rekordech.

       K vile Čermákových jsme dorazili o půl deváté a Jolana nás uvítala spolu s Dárečkem a Včielkou u prostřeného stolu, plného různých pomazánek, okurčiček, oliv a mísy krájených rohlíků. Včielku jsme viděli s Marvem v úterý, kdy se stavovala v klubu (tomu říkám dlouhá cesta na Parcon) a Jolanu před týdnem, kdy byla pozvaná na Gardencon k Marvinovi (čtyřnásobná oslava – Marvin a tři Velcí Vezírové ze čtyř jsou narozeni v srpnu). Jedlo se, pila medovina a Marvův Havana Club a povídalo asi do jedné v noci a na připravenou matraci v obýváku s Dárečkem a Marvem jsem padl docela společensky unavený. To bylo taky moje štěstí, protože jinak by mě Dárečkovo bohatýrské chrápání probudilo mnohem dřív než v sedm.

       Na snídani jsem se z ledničky obsloužil sám – všichni ještě dospávali, jen Jolana prošla kolem v noční košili jako duch… nebo spíš zombie po cestě na toaletu. Po snídani a pořádné sprše jsem si šel zase lehnout a od čtvrt na devět, kdy se vzbudil Dáreček a zapnul televizi, jsme se koukali na olympiádu. Z postele mne vytáhla až Jolana, která celé dopoledne vařila guláš a ve dvě jsme ho poobědvali. Byl skvělý, měl v sobě hovězí, skopové a kuřecí a nebyl moc ostrý. Dorazili jsme Havana Club, ale nechali jsme na dva prsty pro pana Čermáka – ten ostatně s manželkou a psem Bertíkem dorazil kolem čvrté. Z Láďou navrhovaného výletu na Trosky tak sešlo a jeli jsme – Láďa, Dáreček, Včielka, Marvin a já – konečně do Brandýsa na Parcon.

       Brandýs na mě udělal dojem takové větší Chotěboře, ale na rozdíl od ní má historické jádro a velké náměstí. Dojem podobnosti ještě umocňovala cesta z kolejí Ivana Olbrachta, kde jsme byli ubytovaní, k hlavní budově conu, gymnáziu, je to dost podobná cesta. Na pokoji 101 jsme byli čtyři; ke mně, Marvinovi a Piterovi byl přidělen Melkor, který je dobrý spolubydlící, pokud zrovna nechce pořádat roompárty – ale tady nemusel. Recepční kolejí neměla vůbec žádný seznam, kdo s kým má spát a řídila se podle našich slov a visaček IO, ale jakmile si udělala seznam hostů, už nikoho jiného nepustila, na což doplatila například Dana Krejčová, která se chtěla vyspat v sobotu po své na večer přesunuté přednášce u Pet a HT a nebyla vpuštěna. Na prezenci v gymnáziu jsme dostali tašku s materiály – nejdůležitějším dvoulistem s programem a anotacemi, Silverovým OPAT's sinem, třemi knihami Marka Stonea, červencovou Pevností, kolibřím vydáním povídky Desítka od Saši Pavelkové, černým tričkem Parconu a plackou Parconu (obojí velmi vydařené) – a prošli jsme si budovu, abychom se vyznali v jednotlivých přednáškových místnostech. A80 a B80 byly auly nad sebou nejdále od vchodu, C-E40 tři třídy, ovšem směrově opačně značené, aby si fanové užili trochu legrace. Čajovna, obsluhovaná Melkorem, sice moc páchla vonnými tyčinkami, ale byla nejblíž vchodu, stejně jako denní bufet a automat na chlazené nápoje. Nejdůležitějším prostorem z hlediska sbližování nebyla budova, ale velký vojenský stan vlevo na dvoře vedle budovy, kde byly lavice a nonstop nálevna.

        

       Když jsme se s Marvinem (Piter ještě nedorazil) jakžtakž aklimatizovali a našli naše děvčata HT a Pet, dostali jsme hlad a zašli na večeři do mexické restaurace v půli cesty mezi gymnáziem a kolejemi. Já jsem si dal kuřecí steak a brambory s cibulí, česnekem a slaninou, což bylo výborné až na to, že cibule bylo víc než brambor. Ovšem Pet dostala chutě a objednala si banán v kuřecím plátku a těstíčku s čokoládovou omáčkou a tortillou, čímž trumfla nejen mne, ale i Marvina s mandlovobrusinkovou a HT s mangovou omáčkou. Bohužel opět čepovali Starobrno, my se toho snad nezbavíme. Ale měli černou desítku a ta docela ušla.

       Po návratu jsem při prohlídce programu zjistil, že jim z tisku vypadl SF Test Pochmurné neděle, který jsem sestavil a vytiskl, takže jsem ho musel ručně dopsat do všech vytištěných programů, které jsem našel a za vydatné pomoci Pet a HT jsme vylepili všechny naše reklamní plakáty na nedělní „1. SF turnaj v pétangue“ a taky mé tři letáky na Test PN a upevnili krabici pro přihlášky na turnaj k východu z budovy. Po této vyčerpávající práci jsme navštívili přednášku Vlastíka Talaše s názvem Nakladatelský teror. Nejednalo se ani tak o teror prováděný nakladateli, jako spíš o teror na nakladatele – od agentů, překladatelů, redaktorů, sazečů, korektorů, malířů obálek, tiskařů a hlavně distributorů. Já bych se před přednáškou spíš přikláněl k názvu „konkurenční boj“, ale po přednášce souhlasím s terorem. Majitel Talpressu na tabuli vypisoval jednotlivé částky a termíny, komu a jak musí platit, když chce vydat zahraniční knihu, a ta čísla vypadala velmi reálně. Docela mě pobavil „malířský kartel“, kdy se tuzemští malíři (a slovenští asi taky) domluvili na jednotných cenách za obálku – 7 až 8 tisíc Kč. Placení zahraničních hotových obálek vyjde podle Talaše asi nastejno, i když takový Suchánek (Návrat) tvrdil před rokem, že jeho původní obálka překladové knihy vyjde bratru jen na půl tácu. Asi jiná literatura a jiní agenti. Nebo jiná realita. Docela hnusní vyděrači jsou distributoři, kteří si berou za knihu minimálně 43% (obvykle 50%). Aby se dalo zaplatit všem a mít taky aspoň nějaký zisk, musí být cena na stránku knihy kolem 50 haléřů. Zajímavý postřeh měl Vlastík ohledně recenzí a reklamních upoutávek na knihy – když se o nich píše víc, méně se pak prodávají a naopak největší prodej je tehdy, když se o knize mluví mezi kamarády a doporučuje se tak. Podle mne souvisí s dvěma věcmi. Za prvé recenzenti často prozrazují děj knihy a tím odradí čtenáře, kteří si to kupují kvůli luštění tajemství, a taky ty, kteří by si to koupili omylem, ale teď ví, že tenhle styl jim nevyhovuje. A za druhé kamarádovi spíš uvěříte, když o tom mluví v superlativech, než nějakému pisálkovi, kterého neznáte a o kterém navíc víte, že to může psát za peníze.

       To už bylo osm večer a v aule A80 mělo začít slavnostní zahájení Parconu spolu s koncertem Vibra Eterna, což je Klíčníkovo hudební těleso. Zahájilo se to o půl deváté, kdy se přiřítil Richard, a spolu s Honzou Kantůrkem za KJV a prezidentem Rampasem několika větami prohlásili con za zahájený a popřáli mu mnoho úspěchů nebo tak něco. Koncert byl přeložen do většího místního kina, kde měl taky být program, ale až v sobotu. HT a já jsme šli na přednášku Lucie Lukačovičové „Japonsko dneška i včerejška“ dle programu nebo „Příběhy starého Japonska“ dle anotace. Bylo to o tom druhém, Lucie použila knihy „Příběhy o princi Gendžim“ (Genji Monogatari) a „Příběhy rodu Taira“ a vyprávěla a četla úryvky o povyšování do šlechtického stavu za zaprotokolované zabíjení nadpřirozených bytostí a skládání improvizovaných veršů, o nízkém postavení žen v Japonsku a o jejich archetypech v literatuře, o samurajích, kteří běžně vyjadřovali emoce i pláčem na veřejnosti, o etiketě, pověrčivosti a dalších tématech. Měla to dobře připravené, nikde se nezadrhla a nabrala od poslední přednášky na Fénixconu jistotu do takové míry, že se ani nečervenala – ostatně o sexu si pamatuju zmínku jen v souvislosti s prosazovanou a oslavovanou homosexualitou samurajů. Zajímavý zážitek rušil jen hluk z chodby, kde před místnostmi C40, D40 a E40 byly umístěny knižní pulty různých knihkupectví a lidé se proto v zúžené chodbě tlačili, vyhýbali a okřikovali. Inu tržiště. Marvin a Pet se v tom čase vyskytovali na mimořádné poradě Fandomu, kde se s konečnou platností mělo určit místo příštího Parconu. Kandidát Chotěboř neměl v původním protikandidátu Kopřivnici konkurenci, což se ovšem změnilo na poslední chvíli vznesenou protikandidaturou právě Brandýsa. Výsledek pozdního hlasování zástupců klubů je 16:15 pro Chotěboř, takže za rok tam neuvidíme ani Pitera, ani majitele Brlohu Heňku a Mira. Pikantní je hlavně fakt, že SF klub Avalon jako pořadatel příštího Parconu, což je fandomová značka, z Fandomu loni vystoupil. Další komický program s názvem „Valná hromada ASFFH“ jsem taky nepotřeboval vidět a odebral jsem se do občerstvovacího stanu venku. Bohužel právě v době, kdy došlo točené pivo, takže jsem stihl jenom jedno a jednoho panáka kanadské BRR whisky (to není značka, jak jistě chápete) a odešel jsem na koleje. Nesmím zapomenout na půlhodinovou rozmluvu s Martinem Koutným o CKČ, ale vzhledem k tématu se mi to hned tak nepodaří. Ve sprše jsem potkal nějakou dívku a pochopil jsem, že na patře jsou společná sociální zařízení pro obě pohlaví, ale žádné další půlnoční překvapení se nekonalo, a tak jsem šel spát.

       Někdy hluboko v noci se vrátil Melkor s Piterem, ale to jsem se ještě otočil na druhý bok a spal dál. V sedm ráno už ovšem bylo světlo a to mě spolehlivě probudí. Vstal jsem a při přecházení a hledání čistého prádla jsem vrzáním podlahy probudil i ostatní – Piter po ránu vypadá jako špatně naložený krtek. U toalet jsem potkal Mira Lakatoše, který nevstával, ale šel právě spát. Když jsem na náměstí zahnul vpravo, objevil jsem cukrárnu s kavárnou, která měla otevřeno už od půl osmé, zakoupil si koláče a čaj a hned jsem to na místě zkonzumoval. Během snídaně přišly Pet a HT a přisedly si, později dorazil Kantůrek, Šebestová a další ranní ptáčata. Koupil jsem si snídani na neděli, protože jsem tušil, že před devátou nebude nic otevřeno, a vrátil se na kolej hodit to moravské uzené do lednice, aby se mi nezkazilo.

       V gymnáziu už byl docela mumraj a hlava na hlavě, tak jsem jen postával u vchodu a zaregistroval jsem Che Silvera (jak ho nazvala HT, když ho viděla v maskáčích a baretu), který mi nahlásil, že zrovna jede pro Báru. V naší krabici na přihlášky do turnaje v pétanque byly tři trojice, stačí ještě jedna a tři kola v pohodě sehrajeme. Vchodem se protlačil Houžvička s bednou knih do dražby a posléze burzy knih, následován jeho dvoumetrovou brunetkou, která se ho zatím pořád drží, a dalším soumarem. Poslechl jsem si u mapky lamentace na vzdálenost do Houštky – žádný 1 km, ale spíš 3 a cesta zkratkou přes les trvá kolem 50 minut. Dotyčný poškozený ještě vykládal cosi o banánu a co s ním Klíčníkovi udělá, ale známe to, sliby chyby. Ale to už se Silver vrátil i s Barbarou Kodetovou a vedl ji do auly A80. Bylo nás tam asi třicet, během hodiny vzpomínání s Chani chodili další a další, ale Bára se tím nenechala vytočit. Ze začátku mluvila dlouho sama; něco z toho jsem už znal z dřívějška, když jsme s Danou Krejčovou dělali u Báry interwiev pro RAMAX, ale některé drby mi utekly a pak taky o Dětech Duny se nikde moc nepsalo. Došla taky řeč na nový seriál Redakce, jehož první sérii Bára právě dotočila a který se bude vysílat na Nově, a Macášek se poslední otázkou zeptal na natáčení Fantaghiro, kde Bára hrála jednu ze sester hlavní hrdinky. Kdosi mi řekl, že Bára vypadá unaveně, ale když přišla řeč na její oblíbené natáčení obou Dun, viditelně pookřála a občas předváděla i herecké výstupy a vynadala napůl z legrace dvěma fanům, kteří hráli v lavicích piškvorky. Přišla řeč i na Karla Rodena, o kterém se Bára vyjádřila, že se jako jediný z českých herců této generace dokázal prosadit v Hollywoodu – také jsme ho ještě v sobotu večer viděli v Hellboyi jako Rasputina. Myslím, že to byla příjemná hodina pro všechny přítomné i pro účinkující.

       Po ukončení jsem se s Bárou pozdravil a Silver mě poprosil, jestli bych jí hodinu mohl dělat společnost, protože až ve dvanáct má kaféklač v čajovně. Jako kdyby mě musel někdo nutit, když by na to přišlo, tak třeba… celý den. Prošli jsme se po Brandýse kolem náměstí do PennyMarketu, kde si Bára koupila olivy s papričkou, a zpátky přes zámecký park a povídali si. Dozvěděl jsem se další zákulisní informace o seriálu Redakce, ale zajímavý pro nás je fakt, který už myslím zazněl i v aule, že se shánějí peníze nikoliv na pokračování Dun, ale na zpracování Předeher a to formou seriálu. Šaj-hulúd nás před tím ochraňuj, to by ale byla blbina. V čajovně jsme napřed museli od stolu do rohu na zem vypudit Ivanu Kuglerovou a její suitu, ale moc fanů si s Bárou popovídat nepřišlo, zřejmě si netroufli sedět u stolu s Ondřejem Neffem, Ljubou Krbovou, Vladem Ríšou a Bárou Kodetovou. Nebo se jim nechtělo. Po někom tam zůstala krabice třešňové bublaniny s peckami a Bára toho půlku spořádala, protože jí kdosi nabídl. Pokud to snědla někomu, kdo měl pak hlad, náhradu nárokujte u pořadatelů. Herečky se bavily o soukromí, moc jsem neposlouchal, protože jsem se snažil připálit hubu Darjeeling Oolongem, ale úryvky tak zněly. Když přišel Silver s taškou materiálů pro Báru, vytáhla z nich tři knihy Marka Stonea a bezelstně se mě zeptala, co je to za literaturu. Hodil jsem očkem po Ríšovi a pravil, že je to takové lehké čtení do vlaku a že autor Mise na Šámatu, který zrovna drží v ruce, sedí naproti, tak se ho může rovnou zeptat. Ríša se neurazil a navázal v podobném duchu. Když Neff, Krbová a Ríša odešli, pozorovala Bára skupinku středověce oděných sedících a fascinovalo ji, jak jedna z nich hraje krásně na loutnu a ještě líp zpívá a nikdo jí nevěnuje pozornost. Najednou se přihrnul Marchlík ve svých obvyklých šortkách a tričku – Báru jsem na něj upozornil, že je to ten, co vydával RAAMAXA – a když mě zaregistroval, svou medvědí tlapou mne poplácal po rameni a pravil něco jako: „Slečno, na toho si dávejte pozor, tomu se ve Fandomu říká Grizzly, žádná před ním neobstojí.“ Snažil jsem se ho uklidnit, že tahle slečna se mě nemusí bát, ale vedl si svou. Říkal jsem si, že to je prostě jeho druh humoru, ale později, když jsme se potkali, se mě zeptal, s kým jsem v té čajovně seděl. Napřed jsem málem smíchy spadl ze schodů a pak jsem mu vysvětlit, že nepoznal Kodetovou, o které sám vydal článek. Je fakt, že každý si obličeje nepamatuje a Bára už nenosí dlouhé vlasy, tak se to dá pochopit. Později si ke stolu přisedl Juraj Maxon s Martinou Pilcerovou a Báru hned zaujaly Maxonovy děsivé prsteny. Když se dozvěděla, že je malíř, zajímala se, jestli mu nevadí v práci – prý ne, sundává jen jeden ostnatý z malíčku, protože si s ním jednou prořízl dokončovaný obraz. Maxon pak viditelně pookřál, když líčil čerstvé zážitky ze setkání s H. R. Gigerem a návštěvu jeho muzea, zatímco Martina mi vedle ukazovala na digitálu nejzajímavější fotky s vetřelčí výzdobou restaurace a podobně. S Bárou jsem se rozloučil po jedné hodině, kdy ji Silver vezl zpátky domů.

        

       Dostal jsem po čaji dost velký hlad a i když mě mrzelo, že jsem vynechal přednášku Honzy Pavlíka o Supercivilizacích v SF, kde se určitě zmiňoval o mých oblíbených Strugackých, musel jsme se jít neprodleně najíst. Po cestě jsem potkal Danu Krejčovou, která se právě vracela ze snídaně v mexické restauraci, a přemluvil ji, aby se tam se mnou vrátila na oběd. Když jsme se usadili, přišla číšnice a obrátila se na Danu se slovy „Vy už máte zase hlad?“ Za chvíli po nás přišla Pet s HT a pak Martin Böhm, Marta a další zasloužilí trekkies plus jeden fanda Červeného trpaslíka, soudě dle trička. Obsadili jsme velký kulatý stůl, já si jako jediný dal jídlo (mexickou bramboračku v chlebu) a ostatní začali objednávat kávy se šlehačkou a různé koktejly. Naši oblíbenou Caipirinhu neměli, protože asi někdo vypil cachaçu, tak jsem si dal Tequila Sunrise, to je vždy velká neznámá, pokaždé ji v různých lokálech jinak připravují a míchají ze stejných ingrediencí. Spíš Tequila Surprise. Marta měla Tonique, což byl normální tonik s jakýmsi zelenomodrým průzračným bolsem, co vypadal jak koncentrovaný Jar. Debužírovali jsme si nějakých pár hodin, až byl čas odejít do kina na „Muzikál Pán Prstenů“, což mělo být živé vystoupení dvou nadšenců, co si to sami sepsali a nacvičili. Takové úlety jsou přesně ve stylu Pochmurné neděle a když jsme s Piterem škobrtali na kočičích hlavách na náměstí, ani nás neudivilo, že vidíme Pet a HT. Podivné ovšem bylo, že šli proti nám, což se vzápětí vysvětlilo tím, že muzikál byl přeložen do tělocvičny, kde se normálně jenom spí na zemi. Před vchodem do gymnázia Silver již v hábitu kněze pouštěl v notebooku klip Rammsteinů Amerika a vedle se potácela nějaká mladá trekkie, hulila žváro a byla evidentně opilá. Podotýkám, že byly čtyři odpoledne. Když jsme s Piterem a ostatními pochmurňáky usedli na zem v tělocvičně, dobelhala se za nás, lehla si na spacák a vytuhla. Dva mladíci si stoupli před švédskou bednu, otevřeli desky, dvakrát si je vyměnili a pak začali zpívat příběh o Prstenu moci a Frodovi a já už jenom tleskal a smál se, až jsem se za břicho popadal. Bylo to vynikající představení, kdy si vypůjčili spoustu populárních popových i trampských melodií a opatřili je vlastním textem a hlavně čistým profesionálním hlasovým podáním a hereckými kreacemi. A navíc jim to spolu ladilo. Ihned po ukončení jsme se přesunuli do auly B80, kde Marvin začal chystat CD na svou přednášku o filku, ale byli jsme kvůli technice přesunuti do C40, jen já jsem byl pověřen Klíčníkem, abych chvíli počkal a obracel lidi na správné místo. Ale pro filk jsem to udělal rád. Místo dvou hodin byl Marvin nucen přednášku s ukázkami roztodivných písní zkrátit na jednu, tudíž zkracoval i ty ukázky a u některých to byla škoda. Seděl jsem s Piterem úplně vzadu a před námi byli právě ti dva, kteří zpívali Muzikál Pán Prstenů. Když došlo na nejhorší a Marvin pronášel bezpečnostní informace před ukázkou z našeho CD Osada na Měsíci s názvem „Chlapci z Impéria“ – nevyskakovat z oken, jsou vysoko; dveře se otvírají ven, takže útěk bude bezpečný; těhotní lidé, zvlášť ženy, by to neměli poslouchat; majitelé hudebního sluchu by měli zvážit, jestli si ho nechtějí ponechat – ti dva se ještě smáli. Jenže pak se ozvaly ty zvuky, ty zvuky, a pánové zkoprněli, spadly jim čelisti a oči vylezly z důlků. Tohle věru nečekali. Když pominul prvotní šok, občas se zasmáli, ale byl to takový ten smích umírajících. Když pak Marvin zjistil, že máme ještě trochu času a pokušitelé z našich řad ho ponoukli k další ukázce „Fanoušek Fan“, cuklo to s nimi na židlích, ale zatli zuby a doposlouchali to do konce. Jejich obličeje byly důvodem hurónského smíchu Pet, HT, Pišky, Roba, Doktora a Rogera, kteří seděli vpředu a měli na ně dobrý výhled. Ale jsou prý tací, kteří si naše CD objednali. Nic proti nim, ale chtělo by to vyšetření.

       Hned po filku přišel Jarda Olša s historicky prvním indickým scifi velkofilmem „Koi… Mil Gaya“, což je Bollywood jak vyšitý, směsice vážných scén a tanečně-zpěvných výstupů, prostě všechny indické velkofilmy jsou tak trochu muzikály. Kdo zůstal, dobře se bavil, Indové splácali všechno, co se jim zdálo dobré, takže vyjmenuju jen hlavní inspirace: Forrest Gump, Růže pro Algernoon, E.T. mimozemšťan, Kontakt, Blízká setkání třetího druhu, Superman, StarWars, Flubber, vše protkané skvělými hudebními klipy kupodivu navazujícími na děj (Zpívání v dešti, Horečka sobotní noci). Bylo to tak pitomě poutavé, že jsem vynechal vyhlašování O nejlepší fantasy a nakonec i hlavní pořad, na který jsem se těšil, vyhlášení výsledků CKČ za rok 2004. Když už se schylovalo k předpremiéře Hellboye, zvedli jsme se s Piterem a vynechali konec. Když jsme potom večer vyhledali před stanem Jardu Olšu a zeptali se ho, jak to dopadlo, zamyslel se a pravil: „Já to sice viděl, ale vůbec si to nepamatuju.“ Pak se zamyslel znovu a dorazil to: „Ale vzali se.“ Přeberte si to, jak chcete. Mimochodem v brněnském filmovém klubu při kině Art se chystá festival bollywoodských velkofilmů, tak se máme na co těšit.

       Cestou do kina jsme potkávali skupinky fanů, tu menší, tu větší, hlídanou Silverem v obleku se samopalem. Začali jsme se bát, že to zase přesunuli někam jinam, a když jsme viděli přicházet Lucku Lukačovičovou, zeptali jsme se, jestli Hellboy vůbec bude. Ujistila nás, že film vidět nechce, tak jsme již klidně pokračovali dál – ostatně ani nemohla, ve stejném čase měla workshop, snad jí tam někdo přišel.

       Když jsme vešli do kinosálu, udeřila nás vlna teplého vydýchaného vzduchu a na pódiu ještě blbnul Klíčník s tombolou, tak jsem se otočil na patě a šel se ven vzpamatovat. Piter správně předpokládal, že po skončení tomboly dost lidí odejde, a nemýlil se, nakonec jsme seděli až dole dostatečně blízko plátna klasické velikosti u starých biografů, řadu před Marvinem, Pet, HT a dalšími, kteří na CKČ byli. Film samotný byl výborný, Ron Perlman rudě zářil a pronášel boží hlášky, Karel Roden mu výborně sekundoval jako Rasputin a Selma Blair je stále pěkná holka, jen jedna z filmových cívek byla špatně nasazená a obraz se nějakou dobu chvěl a skákal, než to přehodili na další cívku a druhou promítačku. Určitě na to půjdu ještě jednou do normálního kina – jen když srovnám ty sladkobolné dialogy ve Spider-manovi 2 a tady, není o čem přemýšlet.

       Po návratu z kina jsme s HT nejprve vybrali krabici na přihlášky, kam přibyly ještě dvě trojice a spolu s jednou naší pořadatelskou to dalo 6 týmů, což je dobrý počet 18 hráčů, v to jsme ani nedoufali. Přesun ke stanu proběhl ve všeobecné shodě, bylo pivo i kola a navíc přibyla skotská Grant's, což se konečně dá normálně pít. Nejveselejší pohled byl na opilého Vaška Pravdu (snad slavil přidělení Parconu, ale spíš slaměné vdovství), který se potácel po trávníku, nepřítomně se usmíval a náhodně nabízel, jestli by s ním někdo nechtěl sdílet slanou tyčinku. Dana Krejčová na to vztáhla ruce v obranném gestu a Martin Böhm se Vaška zeptal, jestli si vážně myslí, že on by měl být ten pravý na tento způsob konzumace tyčinek. Fotografové chodili ve tmě mezi skupinkami a blýskali blesky, až se zdálo, že se blíží bouře století, nehorší byl zase Dáreček se 40 watty výkonu. Pod stanem seděli Tunelář s Mumem alAthinem, kteří dostali Ludvíka za Fénixcon, Tunelář ani na předávkách nebyl a dozvěděl se to od nás před Hellboyem. Upřímně řečeno, Ludvíka bych jim nedal, i když se mi na Fénixconu líbilo a uvítám, když bude zase. Ale to je fandomová politika, která mne nezajímá a nepletu se do ní.

       Ráno jsem se vzbudil opět v sedm, i když jsem šel spát ve tři. Vzal jsem si z ledničky své moravské uzené a čtyři rohlíky a snědl jsem to v kuchyňce, po cestě jsem pozdravil Heňku a Ivana Aľakšu, kteří seděli v patře na pohovce a povídali si, evidentně ještě nešli na kutě. Proběhl jsem se po městě – první kavárna otvírala až v devět a to už jsem měl program – a koupil si v kamenné vietnamské samoobsluze vodu zn. Rajec, kterou jsem se naučil pít na Tatraconu. Po příchodu do zámeckého parku jsem tam objevil jen Pet a HT, které trénovaly pétanque, ač nakonec dělaly obě rozhodčí družstvům, která ještě neměla tolik zkušeností a neznala dobře pravidla. Zřejmě si nechtěly kazit styl na jiném povrchu a stejně by někdo rozhodčí dělat musel. Na můj SF test PN nebyl v 9:00 nikde nikdo, jen za chvíli dorazila Mamča, která se na to chystala, protože chtěla vyhrát poslední volné tričko Pochmurné neděle. Nakonec nezůstala jediná, přemluvil jsem během turnaje ještě Jolanu, Košiho a Škorpíka, kteří se chtěli původně jen podívat na pétanque. Když jsem pronesl větu: „Vyhlásíme výsledky testů“, Jolana okamžitě odvětila: „Všichni jsme pozitivní.“ Ve všeobecných, spíše filmových otázkách, zvítězil Koši těsně před Jolanou, Škorpíkem a Mamčou, ale při speciálním testu znalostí o našem klubu odpověděli Koši s Jolanou na stejný počet otázek správně a musel rozhodnout rozstřel. Kdosi navrhl koule a já přijal, což znevýhodnilo Jolanu, ani ne tak kvůli pohlaví, jako spíš proto, že hodila koulí moc razantně a přejela o 3 metry, kdežto Koši takticky kouli spíš pustil a vyhrál i tričko a titul „Třetí a poslední nečestný člen Pochmurné neděle“. Já osobně bych v našich řadách raděj viděl Jolanu, ale tu můžeme kooptovat za řádnou členku raz dva a Koši aspoň může zaplatit konečně nějaké klubové příspěvky. Bude historicky první, kdo to udělá. Ceny si účastníci rozebrali podle pořadí a nakonec na Mamču zbyla moje višňovka, kterou stejně chtěla vyhrát, a tak byla možná nejspokojenější poražený – ostatně při našich testech je spíš pravidlem, že vítěze potrestáme a poražené odměníme, protože vítězové už přece vyhráli, tak proč by měli mít ještě další výsady.

       Turnaj začal téměř přesně v deset (no dobrá, tak o půl jedenácté), jen jsme chvíli čekali na Fairytale Creatures, kteří se nemohli vyhrabat z pelechů – asi museli nejdřív nakrmit krysy. Jednu čistě bílou si dokonce donesla J.E.štěrka na rameni na turnaj, takže ji při hře nosila HT, která obdržela od krysy i vyznamenání Hnědého bobku. Pak se s krysou fotil kde kdo, Pet ji měla i pod tričkem, kde se jí evidentně líbilo.

       Šest trojčlenných týmů se utkalo podle náhodného losu ve třech kolech a výsledky byly velmi těsné – čtyři týmy měly dvě výhry a jednu prohru a jedině aktivnímu skóre +17 můžeme děkovat, že jsme si vlastní turnaj vyhráli ve složení Piter-Marvin-Miles. Ta naše jediná prohra pocházela od M. R. P., což byla Mamča, Pišky a Robo, kteří prohrávali už 1:11 a asi by prohráli úplně, kdybych se před Piškotkou nezmínil, že jedna z cen je druhá láhev višňovky, co jí tak chutná. V tu ránu hrála jak vyměněná a prohráli jsme 13:11. Tomu já říkám motivace. Druhý skončil Pražský výběr ve složení Marťas-Komár-Alex s aktivním skóre +7 a třetí těsně za nimi plzeňská laserovská OSIKA (Jana-Tomáš-Láďa) se skóre +6. Čtvrtý se stejným počtem bodů, ale pasivním skóre -1 tým M.R.P., pátí po vítězství v posledním klání Fairytale Creatures (Havran-J.E. štěrka-D@ve) a šestí bez výhry Durin's Killers (Elemmírë-Istandil-FeeFee), ti ovšem jako cenu útěchy obdrželi dodatečně sadu 6 nových pétanque koulí, aby mohli trénovat a příště to všem natřít. Ostatní si rozebrali hlavně knižní ceny věnované pořadateli (vždy tři stejní Perryové Rhodani, Markové Stouni či Ledové společnosti), nám jsem vybral Chocking Hazard The Book a řeknu vám, že až na ten rozplizlý konec jsem se u toho bavil. Turnaj jsme ukončili někdy kolem jedné odpoledne a ihned jsme se vydali balit, do Petina auta a hurá domů. Rozloučit ke stanu jsme se už nebyli, ale beztak všechny zase někdy potkáme.

       Cesta zpět byla v pěti trochu delší, protože jsme všemi těmi koulemi přetížili kufr (zpět jsme jich vezli 36 kousků), a navíc jsme se v nejbližší pizzérii u dálnice pořádně naobědvali, čtyřikrát pizza a jednou svíčková, pane vrchní. Hodně předražené pivo nás donutilo pít minerálky, to se mi už dlouho nestalo. Operativně jsem na stole zamáčkl mladého sršně, abychom nemuseli pro Pitera a HT volat pohřebák, a pak jsme už jen jeli a jeli, až jsme dojeli před pátou do Brna. Fandomové léto skončilo.