Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Na letošní dovolenou ve Slovenském Ráji jsme se těšil jako nikdy předtím. Loni jsem se královsky bavil, hlavně při dvou nočních táborácích, prodloužených do rána (můj nejlepší Tatracon byl stejně ten první, ale to by možná řekli všichni, i když asi z jiných důvodů než já). Jenže neposedný duch večírků – Mirka Páričková – nemohl přijet a bude chybět ještě pár dalších, ale i tak si to letos rozhodně užiju, jsem přece na dovolené, ne? Také z Brna je letos účast nejmenší – já, Marvin a Piter – a jelikož Amis a Amila nejedou, nemohli jsme očekávat rychlou přepravu autem. Piter pravidelně jezdí na Slovensko v době před Tatracony vlakem, takže navrhl přímý noční rychlík. Trochu nás překvapilo, že pojedeme od půl desáté večer až do šesti do rána (o ceně ani nemluvě), ale nevěnoval jsem tomu zpočátku větší pozornost. Ovšem po podrobnějším zkoumání jízdního řádu vyšlo najevo, že některé zastávky jsou poněkud delší. Copak ta půlhodina na hranicích, to by ještě šlo, ale dvě hodiny čekání v Přerově mě docela zaskočily. Ukázalo se totiž, že ačkoliv je to přímý spoj, sestává se ze dvou nezávislých rychlíků – ten z Budějovic do Ostravy nechá pár vagónů v Přerově a za dvě hodiny nás připojí k rychlíku Praha – Košice. To už jsem začínal litovat, že jsem si místo místenky nepřiplatil za lůžko.

       V práci jsem skončil dřív – tedy ne až tak brzy jako ve čtvrtek, kdy jsem pracoval tři hodiny a po obědě jsem si zašel na dabovaného Shreka 2 –, abych si mohl nabalit zbytek věcí v bytě a hlavně stočit první várku višňovky dle receptu HT (stručně: 2 litry višní, 1 litr vodky (či jiného alkoholu), cukr, skořice, badyán, hřebíček a citrónová kůra). Všechny věci se mi po usilovném tlakování vešly do půjčeného batohu, ale k mé lítosti jsem musel nechat doma láhev Old Smuggler, která mi z levných skotských chutná nejvíce. Pak jsem se odebral za Závišem a spolu s tetou Jůzenkou (měla omračující černé šatičky, zdrobnělina se pro popis více než hodí) jsme trávili v naší oblíbené páteční Černohorské pivnici na náměstí Svobody čas do srazu s Piterem a Marvinem. Dal jsem si k večeři pečená vepřová žebra, kterých bylo tolik, že jsem je ani nedojedl, a čtyři škopky, ale měl jsem takovou slinu, že bych klidně pokračoval – tentokrát jsem to byl já, kdo držel ostatní u stolu. Na sraz v devět jsem ovšem dorazil včas, ale ještě před odjezdem jsem musel na WC.

       

       Průvodce toaletami – zastavení první

       Veřejná WC na brněnském hlavním nádraží mají zajímavý způsob placení – vhodíte 5 Kč do turniketu a pak je čistě na vás, zda zvolíte mušli či kabinku. Prostředí je mírně špinavé, mísy trochu znečištěné, neskutečně ubohé inzeráty úchylů na zdech. Když musíte a nikde žádný strom, tak se to dá přežít.

       hodnocení: ** (z pěti)

       

       Ve vlaku jsem v uličce uhýbal dvěma půvabným dívenkám a říkal jsem si, u kterého šťastlivce sedí v kupé, a vida; seděly u nás, Marvin s Piterem jim pomáhali s těžkým kufrem nahoru. Seděli jsme spolu v kupé pro osm v šesti lidech (později přistoupil dvoumetrový pořez s holou lebkou, který jen spal a jedl) a holky měly pohodlí. Byly to Slovenky a cestovaly do Košic na nějakou pařbu. Počastoval jsem je svou višňovkou a chutnala jim. V Přerově jsem se šel projít a byl jsem pověřen koupit pivo v plechu – na poznámky ohledně Guinesse jsem nereagoval. Během 45 minut jsem prošel centrum Přerova, což je ospalá díra, kde kolem půlnoci byly otevřeny jen čtyři nonstopy, ale ani v jednom neměli plechovky, takže jsem po kontrole městské policie koupil tři lahvové plzně v baru přímo naproti nádraží. Mezitím se naše vagóny přesunuly na jinou kolej a na opačnou stranu nádraží, ale po chvíli bloudění jsem je našel – byly totiž jediné, kde zůstali cestující. Popojely s námi ještě dvakrát, než s desetiminutovým zpožděním dorazil rychlík od Prahy a mohli jsme pokračovat.

       * príchod, ubytovanie, otvorenie – video z T2003

       To už jsme střídavě zkoušeli spát a pohodlně sedět na nepohodlných sedadlech, já jsem většinu jízdy trávil ve stoje na chodbičce pozorováním noci, úplňku, občasných letících nedopalků (byli jsme v nekuřáckém vagóně) a našich dvou spolucestujících, které se opravdu rodičům povedly. Nevím, kdo vymyslel bederní kalhoty, ale měl bych mu poděkovat (spolu s urology). Dokonce jsme si i pokecali – ve tři ráno vezmete za vděk každým troubou, který nespí a komunikuje.

       

       Průvodce toaletami – zastavení druhé

       Záchody v železničních vagónech 2. třídy nikdy neoplývaly zvláštním komfortem, ale po zkušenostech z jiných vlaků to bylo skvělé – tekla zde voda, bylo i mýdlo a papírové ručníky a dokonce se dalo sednout na prkénko, aniž by jeden chytil žloutenku. Navíc na tomto záchodku bylo dost prostoru, aby se člověk otočil od mísy k umývadlu bez otírání o stěny.

       hodnocení: ***

       

       Když slunko vyšlo a během zastávky v Popradu zapnuli i Tatry, začali jsme se chystat na výstup. Z vlaku. Holky jely až do Košic, ale není pravda, jak tvrdí Piter, že bych jel rád s nimi, přece jen jsme se nestihli dobře poznat. Na autobusovém nádraží ve Spišské Nové Vsi jsme zjistili, že první autobus jede až o půl osmé, ale malý obchůdek s potravinami otvíral v sobotu už v sedm, takže jsme stihli i snídani na stojáka. Na zastávku časem dorazila i tříčlenná výprava Rampasů s Jankou a spolu s dalšími turisty jsme čekali na spoj. Místo autobusu obvyklé velikosti přijel minibus, do kterého jsme se i s batohy sotva nacpali, ale cesta na rozcestí u hotelu Čingov naštěstí netrvala dlouho.

       Byli jsme v tříhvězdičkovém Parkhotelu, do kterého se během roku transformoval Športhotel Relax, v tuhle ranní dobu kromě recepční jediní, ale ta byla tak ochotná, že nám půjčila dvoják, kam jsme si složili bágly a šli se aklimatizovat do baru se zahrádkou u silnice naproti Lesnici, kde točí výborného slovenského Kelta. Cestu tam jsme si krátili zkratkou přes kopec vedle hotelu Čingov, což je prudce nahoru a strmě dolů vedoucí stezka se spoustou hmyzu, kopřiv, bodláčí a maliní, většinou ve výšce dospělého Asiata a navázali jsme další zkratkou od hotelu Flóra dolů přes potok k hospodě Salaš, což je sice rozumnější, ovšem ve vlhku hodně kluzká cesta plná kamenů. A že bylo mokro – před naším příjezdem 5 dnů v kuse pršelo, ovšem po našem příjezdu zase 2 dny ani nekáplo a pak pršelo jen sporadicky. V baru jsme si na zahrádce dali každý tři Kelty a během třetí rundy již plně aklimatizovaní jsme byli přivítáni okolojedoucími Miem Butorou, Igorem Melicherčíkem a Krtkem, který přijel ve svém rudém tanku.

       

       Průvodce toaletami – zastavení třetí

       Toaleta v baru „u Keltů“ vyhovuje svému účelu – odlehčení močového měchýře pivaře. Kabinka s mísou je však špatně osvětlená a malá a permanentně otevřené větrací okénko pouští dovnitř mouchy. K mytí pouze studené voda, utřít se není do čeho.

       hodnocení: **

       

       Oběd v Salaši byl ucházející, ale na prefabrikovaných lisovaných pirozích s masovou směsí není nic moc dobrého ani špatného, stejně jako třeba na hamburgeru. Slouží jen na zaplnění žaludku, ale to stačí. Ovšem místní Kozel, kterého jsme si dali, byl úděsný. Chutnal zatuchle a nasládle a jako by do něj přimíchávali vodu. Možná jsem moc přísný, přece jen po Keltu je každé pivo horší. Po návratu do Parkhotelu jsme se konečně napevno ubytovali na čtyřlůžkovém pokoji č.8 v turistické části, která se od loňska nezměnila, snad jen na novou koupelnu, i když ze sprchového koutu spodem vytéká voda, takže je tam neustále mokro a v pokoji je vlhko a zápach (ale ten je náš vlastní). Dali jsme si postupně sprchu a ulehli k odpolednímu spánku, protože v noci ve vlaku jsme toho moc nenaspali.

       

       Vzbudil nás Zdeněk Žák, který je naším čtvrtým spolubydlícím, ale naštěstí až kolem šesté večer. Jakžtakž odpočatí jsme zašli do baru pozdravit staré známé z minulých Tatraconů a vyzvedli jsme si letošní trička, používající stejného emblému jako loni (muži, ženy a transsexuálové). Tentokrát jsem volil netradičně sytě modrou barvu, Piter šedozelenou a Marvin jásavě žlutou, čehož druhý den zřejmě litoval. Na večeři jsme šli do hotelu Flóra, tentokrát i s Robem, Pišky a Mamčou, kteří bydlí v penzionu Hradisko přes louku naproti Parkhotelu. Jelikož jsem si objednal rychlé a jednoduché jídlo, měl jsem nevýhodu oproti ostatním, kteří si dali složité speciality, a moje jídlo při čekání trochu v kuchyni vystydlo. Nebylo to ale špatné a místní Šariš taky ušel.

       

       Průvodce toaletami – zastavení čtvrté

       Toalety v hotelu Flóra jsou zatím nejluxusnější v místních poměrech. Klimatizovaná místnost v hnědých odstínech kachlíků oplývala nejen dokonalou čistotou, ale i nadstandardním dávkovačem papírových ručníků, který fungoval na pohybový senzor a vyjel najednou dost papíru na otření rukou i obličeje. Prkénko na míse mělo sice mírně futuristický sklon vpřed, takže rovně byste na něm sedět nemohli, ale to stejně není třeba. Navíc je u stropu dávkovač vůně, který automaticky pustí parfém do vzduchu po vašem odchodu.

       hodnocení: *****

       

       Vrátili jsme se do Parkhotelu až kolem deváté, ale úvodní Miův proslov jsme neprošvihli, protože se bude konat až zítra. V místním baru už hlučela slovenská enkláva, kde byl slyšet hlavně prezident Schuster a Miro Lakatoš s Heňkou. Milan Lacika držel svůj neodmyslitelný foťák, ale největší záznamy dělal Mio kamerou a taky Mamča, která si už tuhle vymoženost taky pořídila. Dostalo se nám bouřlivého přivítání od notně obveselené Iňi Butorové, která se chlubila svým prvním Frederikem v celé Spišské Nové Vsi (to je její starší syn). Popíjel jsem 7Crown a dal si i panáka sedmihvězdičkové Metaxy, byla vážně výborná, určitě ne z Bulharska. Piter si mimo jiné dal místní „Včelí polibek“ (mléko, med, alkohol), který se oproti variantě podle HT nepodával ohřátý, ale naopak s ledem. To už byla ale půlnoc, pro mne tento den čas na kutě.

       Piter: Já ještě posečkal a přihlížel bujaré pitce, když Miro Lakatoš začal hned po půlnoci slavit 33 let.

       * aklimatizácia

       Naše aklimatizace tentokrát nespočívala v pití iontových nápojů zn. Kelt, tedy nejenom. Všichni se flákali, jenom osazenstvo našeho pokoje (Miles, Marvin, Piter, Zdeněk) a Robo s Piškotou jsme se vydali na Tomášovský výhľad cestou kolem stále více chátrajících alpin, kde jsme bydleli ještě předloni. Začalo být docela teplo a nahoru jsme se téměř doplazili, tedy pokud se mě týče. Marvin si vzal nové tatraconské tričko žluté barvy a stal se tak nedobrovolným autobusem pro stovky malých černých broučků, kteří si na něj sedali jako na obří kytku, co nijak nechutná ani nevoní. Tedy jako kytka, jinak má Marvin póry v pořádku. Jak jsem si blahořečil, že jsem si vybral tmavomodré, na mě si sedala jenom hovada. Výhled z výhľadu je stále stejně uchvacující, ten se mi nikdy neomrzí, zvlášť když si stoupnete na okraj a díváte se dolů na lidičky, kteří procházejí údolím. Nad vrcholky borovic kroužil párek krkavců, ale tak unavení jsme ještě nebyli. Piter udělal pár fotek, oddechli jsme si a pokračovali dolů k Lesnici, kde jsme si na zahrádce (já byl původně proti zahrádce, už jsem měl těch hovad plný zuby) dali oběd. Hmyz má ale zřejmě dohodu s majiteli zahrádek v celém Slovenském ráji – ani jedno hovado se nepřiblížilo na dohled, jen nějaká ta moucha, ale ty jsou jak známo nedisciplinované. Dal jsem si strapačky s kyslou kapustou a oškvarkami, tahle varianta halušek mi jediná chutná, prostě bryndzu nemůžu. Ale ještě teď, když si na strapačky vzpomenu, se mi sbíhají sliny. To už bylo kolem třetí odpoledne, tak jsme se vrátili zpátky do hotelu a relaxovali až do večera – já jsem už nejedl, Marvin s Piterem si zašli ještě na večeři do místní hotelové restaurace -, a pak jsme zašli do penziónu Hradisko za Mamčou, Pišky a Robem na bílý Kabinet, archivní Rulandské 1999, nějaké slovenské sýry a brandy Soberano. Vzal jsem s sebou svou čtyřtýdenní višňovku z vodky, kterou jsem dělal podle receptu HT, a některým i chutnala, zvlášť Piškotce, která jí do konce Tatraconu po troškách vypila nejvíc.

       Mio konečně ve velkém sále pouštěl videa z loňského Tatraconu, i když mě osobně by zajímaly i ty starší, kde jsem byl, ale tentokrát se nepouštěly, aspoň já je neviděl. Byly tam některé velmi vypečené záběry, ale moc si z nich už nepamatuju. Pokud by se udělal ještě sestřih toho nejlepšího, ne delší než deset minut, mohl by s tím Mio vyhrávat televizní soutěže. A když už jsem nakousl tohle téma, tak nesmím zapomenout, že Viktor Dražný alias Koši vyhrál svůj milion na Nově a jeden z pozdějších dnů pouštěl své video, ale to jsem se podívat nebyl. Věčná škoda, že se Milionáře nezúčastnil Martin Koutný; kdo jste viděl jeho fenomenální výkon v „Nejslabší máte padáka“, kde udělal jen jedinou chybu a to tu, že žádnou chybu neudělal a byl těsně před finále vyřazen svými slabšími soupeři, dáte mi za… budete se mnou souhlasit.

       10,00 výlet pre všetkých: Čingov – Košiarny briežok – Sovia skala – Čingov

       

       Nesnáším pondělí; když už má člověk dovolenou a nemusí se dívat do kalendáře, co ho za den zase čeká, připomene mu to někdo jiný – v devět ráno mě vzbudila motorová kosa, kterou likvidoval trávu jeden pacholek přímo před našimi pootevřenými okny. Jednu výhodu to přece jenom mělo; mohl jsem vstát dostatečně brzo na to, abych se stihl v hotelové restauraci za 90 Sk najíst u švédského stolu před plánovaným výletem (jediným hromadně plánovaným za celý con) na Soviu skalu přes Košiarny briežok. Šlo se horní cestou po asfaltce, ale když jsme došli na první rozcestí, spustil se déšť a všichni jsme se obrátili zpátky druhou cestou k hotelu, takže jsme udělali takovou malou dvoukilometrovou smyčku. Po návratu pršet přestalo, tak jsme si převlíkli mokrá trička a vydali se ve třech (já, Piter a Marvin) rovnou na Soviu skalu. Ne že bych nahoře neměl to druhé tričko opět mokré, ale nebylo to shora, nýbrž zevnitř. Pánové se rozhodli na vyhlídce zanechat vizitku a tak kromě společné fotky bylo i:

       

       Průvodce toaletami – zastavení páté

       Nejlepší výhled z pisoárů, jaký jsem kdy viděl, ale tekoucí voda bývá jen občas a všudypřítomní ovádi dost ruší. Navíc soukromí z hlediska dalších turistů je dosti nejisté.

       hodnocení: *** (za výhled)

       

       Sestup jsme udělali tou nekratší možnou cestou, vidina Kelta v Bufetu Čingov nás vedla jako maják za noční plavby. Sešup po prudkém svahu, pokrytém suchým jehličím a vlhkými kameny, měl letos nejblíž k nějakému zranění kostrče při pádu, ale nebylo to to nejnepříjemnější, co jsem letos zažil; spousta bodajících a sajících hovad, na ty nic a nikdo nemá. Na Keltovi jsme se zastavili ve 14:40, ale zdrželi jsme se jen na jedno a pak se přestěhovali o kousek dál do Salaše na oběd.

       

       Průvodce toaletami – zastavení šesté

       Záchod u Salaše má dveře jako od chlíva, ale uvnitř jsou čisté šedobílé kachličky. Bohužel pouze studená voda, chybí mýdlo a papírové ručníky došly. Mísa je čistá, ale uvnitř nesvítí zářivka a v tom přítmí se těžko orientuje.

       hodnocení: **1/2

       

       Po návratu jsem šel rovnou do sprchy ještě před večeří, kterou jsme měli objednanou v penziónu Hradisko. Očištěn a osvěžen jsem si pochutnal na kuřecím stehně s ananasem, i když jsem se této kombinace docela obával, bylo to dobré a množstvím dostačující, navíc následoval zákusek. Zažili jsme večeři a domluvili se rovnou, že zůstaneme v Hradisku a zahrajeme si kostky. Klasickou hru (jednička sto, pětka padesát, tři jedničky tisíc atd.) jsme si zpestřili vyšším limitem, ale hlavně poslechem celého CD „Osada na Měsíci“ od filkového funerálního sboru Lumík. Když se neškolený mnohohlas nesl stereo po místnosti, já s Piterem a Marvinem jsme začali nad Renatou, Pišky a Janou docela vyhrávat, protože se nemohly soustředit na správné házení. Zahráli jsme si nakonec tři hry (dvě do 15000) a nejlepší sérii měla v poslední hře Pišky, která přehrála již vítězného Pitera několika nepřerušenými hody do plných, kterými nahrála přes 4000. Ještě že jsme nehráli o peníze.

       

       Průvodce toaletami – zastavení sedmé

       Toalety v penziónu Hradisko jsou malé a barevně vypadají jako domečky pro Barbie, ale jinak oplývají teplou vodou, mýdlem, ručníky, extrémní čistotou a vůní. Je to ovšem dvojče se sprchou, takže při potřebě se druhá osoba nemůže sprchovat a naopak.

       hodnocení: ****

       

       Při návratu na hotel jsme si všimli, že konečně někdo zapálil malý oheň pod terasou hotelového baru, kde je klasické ohniště ze šamotek. Moc jsme se nezdrželi, ale určitě to příště napravíme.

       16,00 Tatraconské bingo

       Bingo je stejně náročný program jako aklimatizácia, na to nás moc neužije. Proto Zdeněk Žák včera navrhl na dnešek výlet a byla vybrána Medvedia hlava, což je vrchol, ke kterému sice vedou stezky, ale nikdy se tam žádný tatraconský výlet nepořádal. Jak jsme později zjistili, má to svůj důvod. Ráno se ovšem Zdeňkovi nikam nechtělo a tak jsme šli zase ve třech – Marvin, Piter a Miles. Kolem jedenácté jsme mírným pochodem došli na Košiarny Briežok, kde jsme si dali malou pauzu v Kolibě a zahájili výstup na Medvediu hlavu. Až k sedlu pod vrcholem je to cesta po mírně zchátralé asfaltce, ale hned na začátku začalo pršet, tak jsme neušli ani půl kilometru a museli jsme se schovat v lese. Rostla tam spousta hub, bohužel jen špičky a jeden druh holubinek, který neznám, a tak jsme nic nesbírali. Asi za půl hodiny přestalo a mohli jsme pokračovat. Je to vážně do kopce a po dešti se slunko začalo znovu opírat do zad, tak jsme k sedlu přišli za hodně dlouhou dobu. Cestou nás několikrát předjížděla skupinka dvou rodin Poláků na kolech; několikrát proto, že jsme je zase došli na jejich zastávce, kde odpočívali a čekali na méně zdatné. Nahoře jsme nakonec byli dřív než oni – sedlo jsme proběhli poklusem, protože jsme utíkali před hejnem asi deseti hovad, notně vyhladovělých –, ale vrcholem se Medvedia hlava nedá dost dobře nazvat, je to spíš náhorní plošina, pokrytá křovím a vysokou trávou, a když říkám vysokou, tak myslím vyšší než my. Vyhlídka na okolní krajinu musela být naprosto uchvacující, pokochali bychom se, ale nikomu se na tu vrbu, jediný strom na stovky metrů daleko, nechtělo šplhat. Otočili jsme se zpátky, ale v křižujících se cestičkách na plošině, kterými by měla problém projít i vysoká, jsme se dvakrát ztratili a zachránili nás až povykující Poláci, podle jejichž hlasů jsme určili správný směr. Cesta z kopce už ubíhala o hodně rychleji, zvlášť proto, že trochu pršelo a taky hovada nám pokoj nedala. Na hoře jsem si převlékl úplně propocené tričko, kterým jsem se oháněl při sestupu, a jenom jemu vděčím za to, že jsem schytal jen tři zásahy – celkové skóre Miles versus hovada 24:3 (počítám jen ty zasažené a zadupané, nikoliv ty odehnané). Přišel jsem na to, že ovádi (jak se jim správně říká, ale hovada jsou rozhodně vhodnější název) se vyhřívají na asfaltu a vyletí teprve tehdy, když kolem nich projdou ty svačinky plné krve. Po sestupu do základního tábora v Kolibě na Briešku jsme si dali Šariš a hotdog a lehce odpočatí a naladění směskou popových hitů Celine Dion, Dalibora Jandy a Michala Davida (ještě že nejsme intelektuálové) jsme křepce vyrazili delší cestou kolem Tomášovského výhľadu k Lesnici.

       

       Průvodce toaletami – zastavení osmé

       WC v Kolibě má pouze studenou vodu a chybí tam mýdlo, o ručníku a čistotě nemluvě, ale má jednu zvláštnost – v jediné kabince na západku najdete jak pisoár, tak klozet. Legrační nápad na první pohled, ale pisoár je evidentně v dětské výšce a tak mohou tatínkové svým synům nerušeně ukázat, jak se do toho správně močí.

       hodnocení: **1/2 (za vtip)

       

       Po cestě jsme ovšem někde špatně odbočili a k Lesnici jsme přišli jinudy, ale zpětný pohled na mapu nám ukázal, že jsme šli vlastně zkratkou neznačenými dřevařskými cestami a pár kilometrů jsme si ušetřili. Oběd a zároveň večeři jsme si dali v hotelu Flóra, ale docela se divím, že nás špinavé a s botami od hlíny pustili na koberce. Odcházeli jsme až v šest večer, to už pršelo docela hustě, a bingo jsme proto ani nemohli stihnout, ale pochybuju, že si někdo z nás tří na to vůbec vzpomněl. Večerní program si vůbec nevybavuju, nejspíš proto, že žádný nebyl.

       Piter: Ale byl – Chenet na našem pokoji a zlobří uši!

       Děkuju Pitere, ano, to je fakt, pili jsme v našem pokoji víno spolu s Robem a Piškotou (další si už nevybavuju) a všichni se fotili se zelenýma zlobříma ušima, které měla Piškota půjčené od Mira Lakatoše. Nejvíc stejně slušely Piškotce, které od té doby všichni říkali Fiona. Miro je Piškotce nakonec slíbil, ale později je prohrál v kartách a uši zmizely neznámo kam.

       * varenie Tatraconského guláša

       Začínat ráno opulentní snídaní je mým dobrým zvykem už od školních dob, ale pro tento den se to hodilo dvojnásob – když se vaří guláš v kotli, bývá hotový až na večeři. Vyzbrojen pouze švýcarskou rybičkou jsem byl uvrtán do krájení cibule, česneku, papriky, mrkve, celeru a škrábání brambor, kterážto činnost pár hodin trvala. Během práce jsme byli vyrušováni záplavou různého domácího alkoholu – Klíčníkovým vaječným koňakem a domácí brandy, Košiho slivovicí i pálenkou Mirka Páričky, který speciálně přijel na reverz z nemocnice, kde se zotavoval z následků setkání s několika pěstmi a botami. Vypadal bez předního zubu a s podlitinami v očních důlcích zle, ale i přes bolesti, které na něm byly vidět, sršel dobrou náladou a na guláš dohlížel se vší důsledností. Kolem druhé odpoledne, kdy se guláš stále ještě vařil a nevypadalo to na brzkou konzumaci, jsme se zvedli a zašli na oběd do hotelu Čingov přes louku. Pizzu tam tedy dělat neumí, rozhodně si ji nedávejte, já dostal až druhý exemplář, protože ta první, jak se vyjádřila číšnice, kuchaři shořela, a ta druhá byla vysušená, stejně jako Marvinova. Piter měl nějaké těstoviny a pochvaloval si. Ale kapustnica, doporučená Piškotou, chutnala výborně.

       

       Průvodce toaletami – zastavení deváté

       V hotelu Čingov je vše v nejlepším pořádku, automatické zapínání světel nad umyvadly s velkými zrcadly, toaletní papír, mýdlo, teplou vodu, ale elektrický sušák na ruce nefungoval a byl nahrazen čistým textilním ručníkem. Evidentně postavený před lety, ale dobře udržovaný a čistý.

       hodnocení: ****

       

       Po návratu z oběda jsme se poflakovali kolem a já s Marvinem jsme si nakonec zašli do pokoje číst – já měl rozečtené Války s Kzinty III. a Marvin Bez slitování od Žambocha, což bez slitování setřel. Souhlasím s tím, že je to slabší než Na ostřích čepelí, ale rozhodně jsem četl horší věci a tohle se mi docela líbí. Marvin pak pronesl, že mu instinkt napovídá, abychom šli ke guláši, a vskutku, již se začala tvořit fronta. Jelikož jsem se docela najedl tou pizzou, tlačil jsem do sebe misku guláše dobrou hodinu, ale pivem jsem to dobře spláchl a nebylo mi pak ani těžko, jen jsme potom všichni tři svorně zalehli a kontemplovali asi do osmi. Ještě dva dny potom mi smrděly konečky prstů od česneku.

       Guláš byl znamenitý, Miro Párička dohlížel dobře, jen ty brambory měly divnou zatuchlou příchuť, ale ostatní bylo v nejlepším pořádku. Po osmé mě vzbudil chlad, proudící z otevřeného okna, a po krátkém váhání jsem se přece jen odhodlal vstát, protože jsem si vzpomněl na Máriova slova, že oheň se po guláši bude dál udržovat. A opravdu stále plápolal, jenže ho živili dva malí kluci – všichni dospělí buď seděli nahoře na terase baru, nebo byli bůhvíkde. Později si přisedla Monika Laciková, pak Robo a Pišky, Tinka Schusterová, Heňka s Ivetou Fillovou, Slavo Slaboň a další a už to začalo vypadat na příjemné a dlouhé posezení u ohně, ale pak se začali postupně vytrácet na všechny strany a nakonec jsme tam zase seděli jen my tři. Částečně to odvedla společnost na terase, kde si začali vyprávět staré vtipy o ovcích a bačovi, ale hlavně Máriova ukrytá párty nahoře u chatek, o které věděli jen zasvěcení.

       Piter: Nakonec o ní věděli z nenápadných poznámek všichni, ale nechtěli jsme se vnucovat. Docela mne to naštvalo.

       Kolem jedenácté jsme nechali oheň ohněm a přesunuli se k alpině Sova mezi hotelem a Hradiskem, kde jsme seděli pět členů Pochmurné neděle, Rampasovi a Radim Kastelán. Občas nám poklidné zírání do ohně zpestřovala mládež od Rampasů, Halienů a Holanů, která pobíhala okolo, a opět přišla řeč na události předchozích dnů, kdy se mladší Pagíče rozhodlo slavit své patnáctiny jednou dvanáctkou za druhou a pak už bylo tak vláčné, že se neudrželo ani mezi dvěma podpírači a muselo být odneseno Košim přes rameno jako pytel brambor. A došlo i na předloňskou podobnou scénu s mladým Rampasem, který se setnul podobně a pak vydával zvukomalebné ozvěny při zvracení do zinkového kýblu. O půl jedné jsme to zakončili a šli spát – tedy já až o půl druhé po pořádné sprše.

       10,00 bowling turnaj

       Vstával jsem kolem půl desáté a na snídani jsem toho tentokrát moc nesnědl, za prvé aby mi neujela všechna auta na bowling, a za druhé mi košičák Siki s partnerkou (přijeli včera) a nějací Němci sebrali všechny rohlíky a poslední lahvičku Actimelu. Tak jsem jim aspoň sežral všechen zbývající dezert.

       Jelikož jsme neměli vlastní odvoz, museli jsme čekat, jestli se v nějakém autě neobjeví volná místa. První tři vozy, kde jsme se ptali, bylo plné, a tak jsme se vydali přes louku k Hradisku, napůl smíření s tím, že si letos nezahrajem. Naštěstí nám zastavil Vlastík Talaš, který měl dvě místa, takže jsme je s Marvinem obsadili a nechali samotného Pitera, ať se snaží. Skutečně si prý nakonec stoupl na rozcestí a stopnul si hned první poloprázdné auto od Hradiska, které řídil Kunder. Je vidět, že se začíná měnit k lepšímu, za starých depresivních časů by se namíchnul a nikam by nejel.

       Piter: Taky jsem se namíchnul a skoro nikam nejel.

       Na bowlingu ve Spišské Nové Vsi jsme obsadili všechny čtyři dráhy a těsně tak předběhli nějaký dívčí tábor, který byl ještě početnější než my. Později přijeli Schusterovci (Šimon, Tinka a nejmladší), tak jsem jim s Mamčou a Marvinem přenechali druhou hru z našich tří úplných, pak už definitivně odjížděli z Tatraconu. Dál na naší dráze hrála Pišky, Robo a Renáta. Svou první hru jsem dal 77, druhou hrál malý Šimon, třetí byla za 79. Celou dobu jsem hledal optimální první kouli a způsob hodu, obojí jsem našel až na konci třetí hry a pak jsem ve zbytku času během pěti kol dal třikrát SPARE a jednou STRIKE a nahrál 81 bodů, ale než jsem si stihl udělat osobní rekord ve svém šestém bowlingu v životě, vypršel nám čas. Nakonec jsme ani neplatili, naši dráhu zatáhla Mamča doslova za pusu, což od ní bylo moc milé. Marvinovi při jeho pomalých hodech nevyhovovala naše dráha, která byla na konci nějak nakřivo a všechny hody mu padaly vpravo, Piter hrál v dráze Vlasty Talaše, který nahrál nejvíc – 159 bodů, těsně následovaný Miem za 154. O jednu svou hru se musím podělit, to se jedinkrát vyplatilo poslechnout návod, ukazovaný na obrazovce nad drahou – měl jsem dvě kuželky, jednu uprostřed a druhou úplně vpravo, ale mezera mezi nimi byla tak na dvě koule, takže jsem hodil kouli s pravou falší a ta se ve správném okamžiku stočila na prostřední kuželku a odpálila ji vpravo a zasáhlo to tu poslední stojící, to byl ten třetí SPARE v řadě za sebou.

       Když jsme se vrátili zpátky, zašli jsme na nákup, jen jsme museli dát jeden keltský aperitiv při čekání na auto s pečivem. Piter se chtěl podívat, jak nám jedou vlaky zpátky do Brna, tak jsme si vyšlápli kopec k Tatranu, kde jsme bydleli předloni. Ještě minulý rok byla v budově recepce Tatranu internetová kavárnička, ale letos už ne. Řekla nám to místní recepční, která zametala před vchodem, nádherná malá brunetka s přesnou postavou. Nemohl jsem si pomoct a zíral jsem na ni jak pako, když jsem se jí na to ptal. Připomínala mi totiž jednu mou kamarádku zamlada. Všechna čest všem krásným a milým Slovenkám i jiným, které jsem letos ve Slovenském ráji potkal, ale tahle všechny strčila do kapsy.

       Na oběd jsme zakotvili v hotelu Čingov – to už bylo kolem čtvrté. Já s Marvinem jsme si dali uhlířské špagety a Piter opět italské těstoviny, tentokrát se sýrovou omáčkou. Výborně jsme se najedli a to bylo podruhé, co jsem pak večeřel jen lehce. Po podvečerní siestě, kdy náš militantní čtenářský kroužek (Jizva – Války s Kzinty – Bez slitování) zvládl další stránky, jsme se přesunuli k ohni pod terasou, kde to vzal konečně do rukou někdo prozíravý a donesl hromadu dřeva, větší než pro přípravu guláše. Richard Klíčník hrál na housle a s ním se snažili držet krok Monika Laciková s flétnou a ještě kdosi s kytarou, jenže Richard hrál zpaměti a asi o dvě třídy lépe, takže nakonec vyklidil pole směrem k alpině Sova. Postupně se asi do dvou do noci vytráceli ostatní, nejlegračnější opici měl Krtko v modrých manšestrových lacláčích od Piškotky. Strašně si pochvaloval, že se konečně opil, asi to už potřeboval. Mimochodem Krtkova firma dělala onu přestavbu hotelu Relax na Parkhotel a povedlo se jí to nádherně. Když jsme zůstali s Piterem sami dva, přesunuli jsme se k ohýnku u Soví chaty, kde řádili někteří, co už šli původně spát na Hradisko – speciálně Mamča a Robo ji měli jak vidle a Heňo příšerně hulákal, když se snažil překřičet šum davu. Osazenstvo nás dva přivítalo hlaholem, poněvadž jsme přinesli dřevo, které jim pomalu docházelo, ale zábava byla natolik hlasitá, že nás přišel ve tři přesvědčit Zdeněk Rampas, abychom se přesunuli zpět pod terasu, kde nikoho nebudeme rušit. Jakmile jsem spatřil jeho snahu o přesun, kterou uplatňoval mírným nátlakem po skupinkách, bylo mi jasné, že nakonec vyhraje, tak jsem se rovnou zvedl a šel přiložit pod oheň u terasy, který stále ještě žhnul. Když přišli asi za pět minut ostatní –, Jitka dokonce nesla žhavý špalek v holých prstech na založení ohně – už mi to vesele plápolalo. Na začátku tam byl Iggi s kámošem a krásnou Polkou, o kterou ti dva spolu s Klíčníkem sváděli galantní boj, i když Richard to dělal jen na půl plynu, protože mu po boku seděla Lucka. Přeběhli taky Heňo a Slavo Slaboň, kteří vzpomínali na své vojenské zkušenosti a Slavo to prokládal mykologickými historkami, občas připomínající mytologické. Tihle odešli ještě za tmy, ale až do půl šesté, než jsem se zvedl já (Piter a ostatní v šest), tam zůstal Zdeněk Žák a dinosauří omladina – Pagíčata, Halienovci a mladý Rampas, který občas hodně připomínal svého otce. Popíjeli jsme pivo z plechu, které jsme postupně skupovali z recepce od nočního vrátného – mimochodem většinou hnusný a teplý – a povídali si o všem možném.

       Piter: Slušně vychovaní Halienovi to s pitím nepřeháněli, spíš se bavili opicí ostatních.

       Východ slunce jsme zažít nemohli, protože bylo celou noc zataženo, ale bylo docela teplo a u ohně zvlášť. Legrační bylo poslouchat starší Pagíče a jeho opilecké rekordní historky a vyměňovat si polohlasné komentáře s Jitkou, která seděla vedle mne a uváděla to na pravou míru. Řekl bych, že během toho posezení všichni vystřízlivěli, takže jsme s Piterem vlastně udělovali omladině nenápadnou výchovnou lekci o správné míře pití.

       10,00 Suchá Bela (autami – len kto chce)

       V deset brzo ráno někdo zabušil na dveře a za chvíli na okno. To už jsme byli všichni čtyři vzhůru, ale jen Marvin mohl říct, že je vyspaný. Za oknem se Piškota (přivítal jsem ji slovy: „Já tě zabiju!“) sháněla po Piterovi, který, ač jako loni s bolehlavem (Piter: z nevyspání), pravil, že za čtvrt hodiny bude na parkovišti. Ještě to za chvíli osobně ověřoval Koši, ale toho spíš podezírám z toho, že se chtěl podívat, jak vypadáme po probděné noci. Blbě. Když Piter odešel na Suchou Belou, vstal i Marvin, který šel spát už kolem jedné, a šel si číst na čerstvý vzduch. Já se Zdeňkem jsme se váleli v postelích minimálně do dvou, až nás vytáhl Marvin na oběd, opět do hotelu Čingov. Jedli jsme tentokrát na zahrádce (měl jsem vynikající „pánev Steffi“, maso s anglickou zeleninou, podávané v pánvi s dřevěnou lžící, doporučil mi to Vlasta Talaš) a během konzumace dorazil Koši s rodinou a zpocená Monika Laciková, z čehož jsme odvodili, že výletníci se už vrátili. Než jsme dojedli, byli už čtyři a v šest jsme měli objednanou večeři na grilu v Hradisku, tak jsme zbytek času trávili na terase, kde jsme si prohlíželi kroniku. Marvin přispěl spidermanovským zápisem „Jdi na to, tygře“, já jsem pochválil výdrž dinosauří omladiny a Piter si neodpustil připsat, že jsem šel spát o půl hodiny dřív než on.

       Večeře na Hradisku nebyla špatná, jen zajímavě kombinovaná – kotleta na grilu s těstovinovým zeleninovým salátem a chlebem navíc plus tři kopečky zmrzliny –, ale někteří nelibě nesli, že nás tam bylo hodně nebo že jsme to dostali rovnou pod nos místo toho, abychom si steak mohli ugrilovat podle chuti sami. Inu Bendům se každý nezavděčí. Asi hodinu po grilování jsme sledovali „Rajský kabaret“ hotelu Čingov, což byly čtyři holky a kluk s houslemi, z toho tři vysoké a jedna dokonce hezká. Ansámbl zatancoval, zazpíval a zapískal, no nic převratného, ale chlapi se měli na co dívat, zvlášť Richard se Zdeňkem měli cukání se blíž seznámit s účinkujícími, v čemž jsme hlavně Richarda morálně podporovali doufajíce, že poleze do zelí místním a strhne se pranice. Jejich nadšení valem pokleslo, když se opodál zastavila hlídka místní policie, a ještě víc, když ta nejhezčí brunetka přišla za policajty na pokec. Chvilku se sice oba kolem hotelu potloukali, ale nadšení jim dlouho nevydrželo a kajícně se vrátili k Hradisku. Někdy kolem osmé jsme se ještě na chvíli zastavili na Soví chatě, kde jsem řekl povšechně sbohem a šel si číst na pokoj. Marvin přišel za chvíli a Piter po něm, protože mu společnost ve složení Pagi, Ifan, těhotná Daška a Bendovci asi moc zábavná nepřišla, a tak se otočil na pokoji pro bundu a vrátil se k Hradisku za převážně slovenskými fany. Já už jsem ze svého pelechu nevylezl, protože jsme museli kvůli brzkému odjezdu vlaku vstávat zhruba ve stejnou dobu, v jakou jsem šel dnes ráno spát.

       Piter: Nakonec jsem i s Marvinem skončil v noci na Sově – ovšem vevnitř s mládeží a později i Milanem Halienou. Jmenovaná venkovní společnost vskutku nebyla výběr mých oblíbených fanů.

       * odchod domov

       Na snídani jsem se kupodivu vzbudil ještě před zvoněním budíku. Šli se mnou snídat taky Marvin a Piter, ale o pár minut později, takže jsem měl dost času nacpat si panděro do zásoby (tři chleby se sýrem, dva párky, půl talíře míchaných vajec, džus, čaj, půl makového štrůdlu, káva, opět džus, jen ten Actimel mi zase někdo čmajznul). Určil jsem se do auta k Renátě, která od Hradiska vezla ještě Roba a Pišky – Mamča a Slavo si objednali do Spišskej taxi. Po cestě jsem ještě řekl ahoj Halienovi a jeho dceři Veronice, která by byla velmi sympatická, kdyby neměla polovinu mého věku. Piter a Marvin se vezli s nimi. Na nádraží ve Spišské Nové Vsi jsme si při čekání pokecali s paní, která vlastní a provozuje úschovnu zavazadel, a byli se ještě projít na nákupy, protože někde na tom dlouhém náměstí, ovšem na druhém konci, měli v malém obchodě francouzská vína značky Chenet (Cabernet-Syrrah) za směšných 130 Sk, každý koupil jednu nebo více lahví. Rozloučili jsme se s Mamčou a nastoupili do IC rychlíku, na který jsme už nemohli koupit místenky. První hodinu jsme seděli v kupé, pak nastoupili lidi s místenkami a všechny nás vykopli. Přesunuli jsme se do vagónu se sedadly jedním směrem jako v autobuse a sedli na místa, která nebyla označena jako prodaná. Jenže pak nastoupila banda teenagerů s vedoucími a ti měli místenky i tam, kde nebyla značka, tak jsme byli postupně vykopnuti podruhé. Přesunuli jsme se o vagón dál, teď už jsme byli každý úplně jinde, protože vlak se slušně zaplnil, jenom Marvin zůstal v původním vagónu a přesunul se na místo, které bylo označeno jako prodané. Použil inverzní logiku – když ho vyhnali z místa, které prodané nebylo, z prodaného ho nikdo nevyžene. A co byste řekli? Měl pravdu. Nás ostatní ale naštěstí už taky nikam nevyháněli a v klidu jsme docestovali až do Ostravy, kde jsme po krátké pauze a občerstvení přesedli na rychlík do Brna.

       Tatracon 2004 skončil a všem se nám bude stýskat. Sice mě trochu namíchlo, že jsme platili stejnou turistickou taxu jako např. Klíčník, jehož „turistický“ pokoj byl o třídu komfortnější a vybavenější než náš, ale to nebylo naschvál, za to může hotel. Trochu tentokrát chyběl Silver, jeho muzika a hlavně jeho štrůdlíky – o Mirce jsem se zmiňoval už na začátku –, ale děti starších fanů pomalu dorůstají a nahrazují životem unavené rodiče, kteří už nevydrží tolik, co kdysi, a o zábavu je stále postaráno. Už se těším na příští rok.