Interkom: Parcon 2004 očima pomocného pořadatele

Když jsem se doslechla o nehorázném vstupném na letošní Parcon v Brandýse nad Labem, rozhodla jsem se připojit k organizátorskému týmu a získat tak vstup zdarma. Nutno říci, že to byl chytrý tah, protože con nebyl ztrátový, a tak jsme mohli od hlavního pořadatele Richarda Klíčníka dostat symbolickou odměnu za své snažení. Zákulisí přípravy conu pro mě bylo nové, ale nechtěla jsem se nechat zahanbit, a pomáhala jsem, kde se dalo. Richard mě a Flada přidělil k prezenci, což nebyl možná nejlepší nápad, ale po řádném zaučení jsme fronty nakonec měli jen občas. Také nám lakotník jeden odmítl vydat pořadatelskou placku a červené tričko. Jenže Gudrun prohlásila, že s tričkem nás budou brát víc vážně, a tak jsme si dvě ukradli. Měla pravdu, jakmile jsme se do nich navlékli, začali chodit lidé s různě inteligentními otázkami a se stížnostmi právě k nám. Magická věta: „Za to může Klíčník, bijte ho!“ však bohudík zafungovala ve všech případech.

Vybírat od nic netušících příchozích obludné sumy peněz nebylo vždy tak snadné, zvláště po tom, co Richard snížil vstup na sobotu a neděli na 250 Kč, takže pátek vyšel na totéž, protože kompletní vstupné bylo za pětistovku. Přišlo na to jen pár lidí, které jsme úspěšně poslali… za Klíčníkem.

Druhým kamenem úrazu bylo ubytování. Nebozí účastníci, kteří byli posláni na Houštku, kolej vzdálenou půl hodiny bystré chůze od místa konání, se nevraceli zrovna příjemně naladěni. Kouzelná věta ale zapůsobila i na ně. Všichni ostatní byli nakonec spokojeni (alespoň nám se nedonesla stížnost týkající se ubytování), Jolana Čermáková vyhrála svůj boj s nikdy nekončící blbostí ženských sedících u jakýchkoliv okýnek (v tomto případě šlo o paní správcovou koleje Ivana Olbrachta, která byla po dobu Parconu překřtěna na dinosauří kolej) a Vašek Pravda, který si na pokoji zapomněl některé části svého ošacení, dostal vše úspěšně zpátky.

Ačkoliv program byl dle mého názoru dost nabitý, v prostorách gymnázia „korzovalo“ stále dost lidí, takže jsme se téměř nikdy nenudili. A když přece jen ano, stačilo zajít do čajovny za Raven, vzít si pastelky a mandalu a vybarvovat. Musím říct, že omalovánky jsem neviděla už od školky, ale byla to velmi uklidňující činnost.

Kromě Richarda byla v našem organizátorském týmu spousta neuvěřitelně schopných lidí – Keplík, Gudrun, Raven, Silver, Gror, Skogen, Egon a další, jejichž jména mi už bohužel v paměti neutkvěla, nebo na které jsem omylem zapomněla. Také jsem zjistila, že „Silverovy děti“, které přišly pomáhat, mají hnízdo na mém bývalém gymnáziu, tak jsem je mohla navnadit, co je chudáky ještě do maturity čeká.

Hlavní událostí pro nás organizátory byla tombola. Osobně jsem sepisovala seznam všech cen a sbíhaly se mi při tom sliny – krabice přivezená hlavním hostem C. Smythem, Pratchettovým agentem, kterému nikdo neřekl jinak než Collin, skrývala poklady netušené ceny: spousta pratchettovek v originále, kazety, záložky, mapy, prostě potěcha pro oko i duši. Většinu lístků jsme tedy skoupili my a pak ještě Bí a Hadati. Myslím, že všem, obzvláště Hadatimu, se to bohatě vyplatilo, a paběrkování na zbylých cenách také nezůstalo bez úspěchu. Neoblíbený mezi všemi byl jen zákeřný „balíček s překvapením“, skrývající se pod čísly 100 a výše a obsahující téměř kompletní soubor Marků Stoneů a Perry Rhodanů, plus občas starý Interkom. Já jsem vyhrála čtyři. Takových ale bylo víc, a tak se daly v následujících hodinách potkat existence, šourající se chodbami a nabízející stohy knih, třeba i zadarmo. Já jsem se rozhodla zkusit antikvariát…

Občas, když jsme si s Fladem vzali volno, zaskočili jsme i na bar. Nejhezčí byl sobotní večer, který jsme strávili příjemným povídáním s lehce ovíněným a velmi družným Vaškem Pravdou, neméně družnou Adélkou a Ellie, zachraňující všechny okolo od zrádného alkoholu pitím jejich panáků. Vedle od stolu zněla lámaná česká angličtina, sedělo tam pár lidí rozmlouvajících s Collinem a ještě o kousek dál se pral Silver s nějakou dívčinou (byl to velmi jednostranný boj). Prostě večer, jak má na conu být.

Asi nejzvláštnějším zážitkem byla mimořádná porada Fandomu, kde se hlasovalo o místě konání příštího Parconu. Nejdřív mě téměř rozesmálo, že půl hodiny před hlasováním (a dávno po termínu) podal kandidaturu Richard Klíčník, slíbil, že příště to bude všechno lepší, a pak se vypařil. Velký dojem udělala prezentace Avalonu i s profesionálními (a barevnými!) materiály, menší pak Radegast z Kopřivnice, což byli veskrze začátečníci. Chvíli poté mě rozesmál ještě Dáreček, který velmi hlasitě „ponechával stranou“ některá fakta o SFK Avalon a Vašku Pravdovi a nakonec Silver, vehementně protestující proti Parconu v Brandýse slovy: „To je ztracený, to nemůže fungovat, tady je to na hovno,“ a tak dále, a nakonec hlasující právě pro něj. Strašně mě udivilo, jak pod celým hlasováním velmi zřetelně bujela nevraživost některých členů Fandomu vůči jiným, kteří jen s vypětím odolávali lákadlu peprných poznámek a obviňujících nařčení. Dokázala bych si tohle představit u klubu plného adolescentních fanů, ale u takhle seriózních rozumných dospělých lidí mě to vyloženě zaskočilo. Kdosi mi pak řekl: „A to jsi ještě neviděla Poradu!“ Skoro se tam bojím jet…

Troufám si říci, že většina účastníků odjížděla nakonec z Parconu spokojená, sice možná nevyspalá, ale s novými zážitky a novými známostmi, s lehčí peněženkou, těžší hlavou, popřípadě batohem plným Marků Stoneů, a někteří i s novým zvěřincem (cena v tombole a v CKČ byl podezřelý druh hlodavců). Hlavní organizátor sice prohlašuje, že příští rok se na to vykašle, ale nedivila bych se, kdyby to nakonec dopadlo úplně jinak. Parcon přece není vše, hlavní jsou fanové, a ti přijedou, ať se to bude jmenovat jakkoliv.