Interkom: Inzerát na dům, ve kterém bych nechtěl bydlet

Napřed maličká vysvětlivka (pamětníci, jimž jí není třeba, nechť tento odstavec přeskočí): Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se jmenovala sbírka povídek Bohumila Hrabala, vydaná někdy koncem šedesátých let. Většina z nich popisovala neveselá léta padesátá, přinejmenším jedna však byla zasazena dokonce ještě do časů předválečných; zhruba polovinu spojovalo prostředí kladenských trestaneckých lágrů a právě podle nich byl svého času natočen film Skřivánci na niti (který jsem sice kupodivu dodneška neviděl, ale přesto jej pravděpodobně bude znát i převážné procento nepamětníků). Tolik jako základní informace a teď už pojďme k věci.

Tak nějak kolem půlky srpna jsem měl co dělat na Slovensku; cestou zpátky mne v Bratislavě postihlo tříapůlhodinové čekání na další spoj, což byla rozumná pauza jak na oběd, tak pro zaskočení do Brlohu (jestli to někdo nevíte, tak to je taková tamější obdoba Krakatitu – ovšem nevědět zrovna tohle spadá do kategorie trestuhodných nevědomostí). Svým požadavkem, aby mi ukázal to, co u nich mají a u nás ne, jsem sice prodavače poněkud zaskočil, ale pak se mu přece jen podařilo čosi také vyhrabat... Bylo toho víc (celkem čtyři kousky, nepletu-li se), ale odnesl jsem si jen dvě věci, z čehož pouze jednu novinku – sbírku Niekedy od Štefana Huslici... Řeknu vám rovnou, že jsem ji koupil jenom proto, že jsem si autora matně pamatoval jako jméno, řazené ke slovenské špice; předtím jsem od něj nic nečetl a obálka by mne sama o sobě rozhodně ke koupi nezlákala. Už jsme si příliš zvykli na více či méně pestré a více či méně malířsky zvládnuté žánrové obrázky, aby nás takováhle abstraktní šedožlutá splácanina oslovila. Tím spíš, že člověk soudí podle zkušeností, a nakolik je mi známo, v Čechách si v tomto typu grafického zpracování libují pouze producenti počítačových manuálů... A nezachrání to ani nepříliš nápadný podtitul alternatívne svety_fikcie_vesmírne grotesky. Přesně takhle, i s těmi podtrhávacími čarami místo pomlček. Což je škoda, protože obsah vůbec není špatný, ba naopak.

Jestliže Hrabal inzeroval jako „dům, ve kterém už nechce bydlet“ relativně nedávnou minulost, Huslica tak činí s (relativně blízkou) budoucností – a to bez ohledu na to, zda ta která povídka spadá do kategorie těch, které ji popisují přímo (např. Hodinár, Jeden deň Denisa Ivanoviča, Odpočítavanie), nepřímo pod maskou oněch „vesmírných grotesek“ (XXL, Niekedy), či alegorickou oklikou alternativní minulosti (Tiene na múroch, Bodnutie včely, Narodený v Československej socialistickej). Činí tak místy brutálně, místy sarkasticky, a prakticky vždy s depresivním vyzněním – tedy přesně tak, jak by na nás měly působit běžné novinové zprávy, kdybychom vůči hrůzám našeho světa dávno neotupěli a vnímali, co vlastně čteme... Huslicovu neradostnou budoucnost, plnou vražedných fanatiků nejrozličnějích vyznání (politických i náboženských, od feministek po zelené a od komunistů po katolíky), bezbřehé korupce, všudypřítomných mafií a mocenské zvůle neschopných politiků, můžete (jste-li růžovoučce šťastný nevyléčitelný optimista) brát jako pouhou ironickou nadsázku, mně se však při čtení vnukal pocit, že nepříjemně reálně číhá za nejbližším rohem – pokud v ní už, aniž bychom si čeho všimli, rovnou nežijeme. Kdyby nic jiného, tak třeba proces, kterým se v závěrečné povídce mění celá Evropa v radioaktivní past, může klidně nastartovat třeba zítra nebo už za pět minut: ke všemu odhodlaných teroristických atentátníků zplodily naše nervózní časy dost a dost a s neschopností volených správních orgánů vyřešit cokoliv zásadního se všichni setkáváme dnes a denně. Tak jaképak copak?

Niekedy se té stařičké Hrabalově knížečce podobá ve víc ohledech, nejen depresivním vyzněním. Nakolik si pamatuji, obě mají zhruba stejný rozsah, a oba autory shodně zajímá víc nálada než zápletka nebo pointa (zatímco jedna z Hrabalových povídek nezahrnuje nic víc než stručnou historii Stalinova pomníku na Letné a pozorování jeho odstřelu, například již zmíněný Jeden deň Denisa Ivanoviča je pouhým popisem jediného pracovního dne poskoka ruského mafiána, ovládajícího Bratislavu, vpodstatě bez příběhu). Oba se také zdržují přímých komentářů, vystačí si s jednoduchým reportážním popisem... Aniž by jejich texty tratily na údernosti. Takovému J. W. Procházkovi, který se poslední rok zbláznil do Hemingwaye a poměřuje jeho stylem jakýkoliv text, se kterým se setká, by se to určitě líbilo. Ostatně nejen jemu: Miloš Ferko ve své recenzi v poslední Fantázii dal Huslicovi ocenění devět bodů z deseti (když jsme u toho – já to odhaduji na osm a půl) a o povídkách Narodený v Československej socialistickej a Bodnutie včely tvrdí, že „podle jeho názoru poskytují jeden z nejpronikavějších pohledů na reálný socialismus ve slovenské literatuře vůbec“. Neznám slovenskou literaturu natolik, abych mu mohl přitakat, ale jedno jim upřít nemohu – mají sílu. Tématem jedné je představa dějinné linie, kde tzv. sametová revoluce skončila vítězstvím komunistů a vedla k návratu padesátých let, druhá si bere na mušku osmašedesátý rok a následnou „normalisaci“, přičemž se od skutečné historie odchyluje pouze přidáním pokusů o ozbrojený – a v konečném důsledku bezvýznamný – odpor vůči okupačním vojskům... Ve sbírce je ještě jedna alternativka, úvodní Tiene na múroch. Ta se zaobírá budoucností Slovenského štátu v případě, že by Němci vyhráli válku – a také není o co stát...

P.S.: Jen jedna věc mi krapánek vadila, ovšem za to autor nemůže, protože to těžko mohl vědět. Název Jeden deň Denisa Ivanoviča mu určitě přišel jako znamenitý vtípek, jenomže před ním už tenhle jednoznačný odkaz na Solženicyna použil jeden sovětský disidentní spisovatel. A musím přiznat, že případněji, neboť on jím nadepsal novelu popisující běžný den kremelského funkcionáře...