Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Když jsem loni před Vánocemi pracoval na korekturách románu Poslední pán Prstenu (nebo, pokud bych měl uvést zcela přesný překlad, Poslední nositel Prstenu) ruského paleontologa a spisovatele Kirila Jeskova, ani ve snu mě nenapadlo, jaké emoce vydání této knihy vyvolá. Lépe řečeno, čekal jsem docela plamennou diskusi, ne však takovou vlnu iracionality a intolerance, jaká se strhla. Tehdy jsem si znovu uvědomil pravdivost výroku anglického zpěváka a skladatele Paula McCartneyho o tom (pouze parafrázuji), že se na své desky pořád snaží psát hlavně melodické písničky a s experimenty nesmírně šetří, neboť lidé, kteří si jeho desky kupují, čekají, že uslyší „starého dobrého McCartneyho“, a ne třeba techno nebo heavy metal. A protože se Kiril Jeskov tímto tvrzením neřídil, mnozí tolkienofilové (pozor, neplést se slovem tolkienista, případně čtenář Tolkiena) se rozhodli poté, co uviděli na obálce knihy obličej podobný Viggo Mortensenovi a v názvu spojení „pán Prstenu“, a přečetli si na FP (web fantasyplanet) první čtyři kapitoly románu, stát novodobými Koniáši a všechny, kdo se na knize nějak podíleli, aspoň slovně, když už to nešlo jinak, upálit.

V pátek 5. prosince 2003 byla v sekci speciálně určené pro fanoušky filmu – zdůrazňuji filmu – Pán prstenů na FP uveřejněna krátká ukázka románu Poslední pán Prstenu (první 4 kapitoly z celkového počtu 70) společně s náhledem obálky (věru odpornou nápodobou obličeje představitele filmového Aragorna, Viggo Mortensena), anotací (psanou značně bombastickým jazykem) o tom, že se jedná o alternativní pohled na svět J. R. R. Tolkiena, a doprovodnými informacemi, jako je například cena. Ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat (v podstatě všechny příspěvky jsem krátil, nicméně jsou v plném znění dodnes lehce dohledatelné, takže každý může posoudit, zda jsem vytrhával z kontextu, či ne; já se domnívám, že nikoliv). Shrnu několik nejtypičtějších (pravopisné chyby i překlepy jsem opravil).

       

       Hraničář: ...v podstatě je to zbytečné, prachsprosté parazitování a opravdu nechápu, že tohle u nás někdo vydal. Na druhou stranu, když se z toho dají vyrazit peníze, tak to asi takový problém není...

       Morten: Laciný pokus o podobenství dnešního světa. Napsal to Rus, samozřejmě... zde se jedná o současné události ve světě, které jsou průhledně maskovány – zejména ruská nenávist vůči Západu...

       Marroc: Hnus!

       růža: ...tolerance i tvůrčí svoboda jsou fajn, ale prezentovat podobné paskvily na tomto webu...

       Haman: Není co dodat, škvár a slátanina...

       Emperor: ...nejde o nic jiného než hyenismus...

       Nemesis: Každej normální fanoušek PP se z toho akorát osype...

       Fossil: Prachsprostá reklama na naprosto ubohý BLIVAJZ!

       

       To všechno ještě tentýž den. Nenávist vůči knize, kterou nikdo z diskutujících nečetl, však neutuchala ani v těch dalších.

       

       Myarlin: ...sama píšu příběh, který se odehrává ve Středozemi, ale asi tři tisíce let po Pánovi prstenů – nedovolila bych si zasáhnout do toho, co už někdo napsal... hnusí se mi už ten jazyk, jakým je kniha psána...

       Daenor: Zcela stupidní pokus z pera autora neschopného vlastní invence...

       Sírwen: ...naprosté odsuzování asijské i evropské kultury, pitomoučké narážky a rádoby vtipná jízlivost... xenofobie, prvoplánovitost...

       val: ...a co třeba popsat knihu z pohledu mravence, který se náhodou přichomýtl na Pelennorských polích...

       Turambar: Ten Rus je anarchista?

       

       Teprve po drahné době (pokud nepočítám své a Fantomovy postupem času stále rozzuřenější příspěvky) se začaly ozývat i hlasy rozumu, které nabádaly, aby dotyční knihu nejprve přečetli a až pak ji kritizovali. To už přímo na hlavní stránce FP trůnila neuvěřitelně zbabělá recenze Ivo Poledníka ve stylu „hlavně nikoho nepopudit; zkritizuju to, aby mě tolkienisti neušlapali, ale zároveň pochválím, co kdyby to fakt náhodou bylo kvalitní a já, když to setřu, budu v odborných kruzích za vola...“, které dominovaly nevybíravé útoky na vydavatele, FANTOM Print: „obskurní firmička z Ostravy...“; „vydavatel a jeho věrní fámulové knihu obhajují...“ a podobně.

       V následné diskusi si pak Poledník na toto téma nesmírně notoval zejména s Ondřejem Jirešem, známým to odborníkem na městskou a feministickou fantasy (viz Jirešův článek na FP a diskuse k Žambochově recenzi na Odhalení od Carol Berg):

       Jireš: ... proč se kniha jmenuje Poslední pán Prstenu (no protože se tak v podstatě jmenuje i v originále, Ondřeji, ale to by sis to musel nejdřív zjistit, víš... a že význam pán – nositel Prstenu zde má i jiný, hlubší význam, který se týká nazgűlů, to bys pochopil teprve až po přečtení... pokud bys ovšem pochopit chtěl, že...), aby snad všem bylo jasné, že Tolkien to asi nestihl dopsat a Jeskov to vzal po něm... FANTOM Print... z našich vydavatelů právě on sází na takto neseriózní tah... (následuje zcela neověřený výpad týkající se povídkové sbírky Miroslava Žambocha Ostří oceli, kterou FANTOM Print vydal)... Pochybuju, že by Žambochovi Fantom vydal knihu dříve, než se stal jeho román Na ostřích čepelí populární. Ostatně kvůli tomu se ta Žambochova kniha od Fantomu jmenuje Ostří oceli, aby se to pokud možno s románem pletlo... To, že si tento název přál sám Žamboch, je jiná věc, která se při Marchlíkově obžalobě (majitel FANTOM Printu) Jirešovi pochopitelně nehodila...

       Poledník: ...když se podíváš na to, co Fantom dělá (pokračování Planet smrti, knižní zpracování počítačových her atd.), tak zjistíš, že je to pravda: chtít solidnost od nakladatelství, které vydává jakékoli komerční druho a třetiřadé věci, je hodně přehnané... a dodává, aby mu kámoši fakt neměli za zlé, že Posledního pána Prstenu v podstatě pochválil: mimochodem, pokoušel jsem se Jeskova číst podruhé, ale nešlo to...

       

       Z více či méně nesouhlasných ohlasů na Posledního pána Prstenu tak pro mě zůstal směrodatný pouze jeden (zejména pro skoro až úzkostlivou snahu o objektivitu a upřímný, i když marný pokus pochopit smysl knihy), a to názor Galadwen, zjevně velké obdivovatelky Tolkienova díla a zároveň odbornice na ruské knihy vycházející z něj, prezentovaný nejdříve v už zmiňované diskusi a pak i v samostatné recenzi na vlastním webu:

       Posledního pána Prstenu nelze v žádném případě pokládat za „pokračování“ Pána prstenů kanonického, a dost se zdráhám označit jej za paralelní historii či pohled z „druhé strany“, jak se popisuje sám. Kvůli své atmosféře mi totiž připadal mnohem bližší příběhům agenta 007 nežli Froda; spíš se jedná prostě o špionážně-dobrodružný fantasy román, v němž se některé postavy kdoví proč jmenují stejně jako v Tolkienovi. Přečíst jej jednou není až zas tak špatné, ale pochybuji, že bych měla chuť se k němu vracet.

       V následující obhajobě se pokusím optiku názorů na věc trochu pootočit a pokusím se vysvětlit, proč podle mě zůstala Galadwen při pochopení smyslu knihy v půli cesty.

Protože jsem se kvůli nemoci nemohl účastnit programu, který měl Kiril Jeskov vyhrazen na letošním Avalconu, vycházím v následujících řádcích z nezkrácené verze rozhovoru pro Pevnost (4/2004), který s Jeskovem vedl Martin Fajkus. Znovu opakuji, jedná se o nezkrácenou verzi, takže neručím za to, že všechno, co zde uvedu, se opravdu v Pevnosti nakonec objevilo přesně v tomto znění.

       

       Na otázku, proč vlastně Posledního pána Prstenu napsal, odpověděl Kiril Jeskov takto:

       Zkusme vycházet, stejně jako mnoho Tolkienových fanoušků, z předpokladu, že svět Středozemě je stejně reálný jako ten náš a Profesor pouze literárně zpracoval v něm už existující eposy (podobně jako to udělal s legendou o králi Artušovi Mallory). V tom případě nelze nevidět, že originální Tolkienova mapa je jakoby odtržená na jihu a na východě. O zemích, které se nacházejí za jejími hranicemi, se vlastně nic neví. A co když ten kousek Středozemě, který podrobně popisuje v Pánovi prstenů (Eriador, Rohan a Gondor), je jen daleký a zaostalý okraj tamní oikumeny (celého obývaného světa), jejíž větší část se ve svém ekonomickém a politickém vývoji už dávno posunula dopředu?

       Takovýto předpoklad má své důvody. Vždyť, co je v podstatě svět Tolkiena? Modifikovaný svět keltských a skandinávských ság – raně středověká Evropa. V očích „civilizovaného světa“ té doby, tj. mediteraen (obyvatel Středomoří) to byla divoká a barbarská a nikomu nepotřebná periferie, ze které ke všemu neustále přibíhaly tlupy špinavých, vlasatých bijců v rohatých přilbách, z nichž každý mohl ve svém rodu napočítat pět „králů“ na každém prstu ruky až k Odinovi a Freyi. A přitom v těch „civilizovaných zemích“ už dávno měli rozvinutou vědu, umění, parlamentarismus, monoteistické náboženství (oproti panteonu Eru – Iluvatara)... a v neposlední řadě speciální služby současného světa...

       A opět: jestliže je reálný svět, pak jsou reální i lidé, kteří ho obývají. Pokud všichni ti „Aragornové a Faramirové“ nejsou jen „literárními obrazy“, ale historickými osobnostmi figurujícími v bájích a eposech národů severozápadu, potom se i názory na jejich skutečné činy mohou celkem značně odlišovat...

       

       Jinak řečeno, Jeskov, povoláním paleontolog, přistoupil k Tolkienovu světu ryze z vědeckého hlediska, jako k mýtu. Tedy podobně, jako když v našem světě hledáme pravdu v legendě o králi Artušovi (a zde nemám na mysli stejnojmenný americký film, na němž se podařila akorát Keira Knightley), případně přímo v našich luzích a hájích v báji o praotci Čechovi nebo kněžně Libuši.

       U Jeskova ostatně nešlo o první případ, kdy v beletrii použil podobně „vědecký přístup“. Už dříve napsal knihu Evangelium podle Afrania, v níž si podobně jako s Tolkienovými hrdiny pohrál s mýtem jménem Ježíš Kristus. V Posledním pánu Prstenu všechno pouze umocnil tím, že se pokusil najít „historickou pravdu“ v legendě, která nevznikla přirozenou cestou, ale uměle – a v nereálném světě. Obviňovat proto Jeskova z toho, že se nedrží Tolkienova způsobu vyprávění, případně že poetika jeho světa s Tolkienem nesouzní, je výrazem ryzího nepochopení autorského záměru (ale ten samozřejmě ze zhruba dvacetiny knihy pochopit ani nelze). Jazyk knihy je tady proto zcela záměrně více „esejistický“ než „poetický“, používá moderní výrazy a snaží se mýtus populární formou zasazovat do „historicky dokazatelných“ událostí.

       Nenávist, kterou vyvolalo české vydání, pochopitelně v mnohem větší míře zažil Jeskov i v Rusku. S ironickým odstupem o tom vypráví takto: „Kolem textů Tolkiena vznikla dosti svérázná subkultura. V Rusku je obstojně prozkoumána sociology. Zjistilo se, že má mnohé charakteristické znaky takzvaných „totalitních náboženských sekt“, jako je „New Age“. A jak sektáři reagují na „Alternativní pohledy“ dotýkající se jejich „Svatého textu“ – to už je rétorická otázka... „Ejhle, přišel zlosyn Jeskov a svými výsadkářskými bagančaty rozdupal všechny písečné hrady v našem hobitím pískovišti.“

       Pokud budete mít čas, přečtěte si mnou zmiňovanou diskusi celou, uvidíte, že Jeskov ví, o čem mluví.

Zatím jsem mluvil vesměs ústy jiných. Teď je třeba, abych k tomu přidal něco svého. Dobře, karty na stůl. Kdyby záleželo na mně, Poslední pán Prstenu by vyšel jako paperback, s jinou obálkou a za výrazně nižší cenu. Jenže mně se to mluví, peníze jsem na to nedal. Proto Liboru Marchlíkovi a jeho argumentům zcela rozumím a na rozdíl od mnoha jiných to, co udělal, nepovažuji za nekalou soutěž. Pán prstenů není Harry Potter ani Rumcajs, kterého rodiče shánějí dětem k Vánocům, čtení Tolkiena vyžaduje aspoň minimální míru inteligence, která zaručí i to, že každý, kdo si knížku kupuje, se zároveň podívá i na to, za co vlastně ty tři stovky dává. Osobně se ale domnívám, že pokud pomineme ekonomické faktory, vydání Posledního pána Prstenu v této podobě knize samotné spíše uškodilo, protože ji zařadilo do trochu jiné přihrádky, než kam patří.

       Poslední pán Prstenu je totiž v první řadě hra, hra ze strany autora vědomá, ničím nezastíraná, při které otevřeně říká: „pokud přijmete má pravidla, můžete se královsky bavit, pokud ne, knihu nejspíš odsoudíte, ale s tím už já nic nenadělám.“ Pochopitelně rozumím Galadwen, která s Tolkienem natolik souzní, že podobný princip není v jeho podstatě schopna akceptovat (a to až do té míry, že ty nejhravější a mnohdy i nejzábavnější, historicko-politicko-geografické pasáže, které přivádějí do strnulé Tolkienovy legendy svěží závan reality, považuje za nejotravnější), o to víc mě ale šokuje Poledník, který se sice tváří, jako že je nad věcí, tudíž nepředpojatý, ale základní smysl celé knihy mu unikl stejně bezpečně jako fotbalovému Baníku Liga mistrů (viz hodnocení jako ...docela příjemné, nenáročné počtení... příjemná jednorázovka do vlaku či busu, tedy přečti a zapomeň... která v plné nahotě odhalují základní nešvar velké části „literárněvědní“ obce zabývající se čtením a kritikou sci-fi a fantasy, totiž povrchnost, neschopnost číst v knize mezi řádky a sklon posuzovat kvalitu knihy podle toho, jak dobře se četla). A už vůbec nerozumím tvrzení, které se objevilo u obou výše zmiňovaných, že je čtení podruhé nebavilo, případně že by knihu podruhé vůbec nezačali číst, protože teprve při druhém čtení lze bezezbytku ocenit rafinovanou logiku, se kterou Jeskov buduje zápletku knihy a jako jemnou pavučinu ji proplétá Tolkienovými kulisami.

       

Poslední pán Prstenu vychází z předpokladu, že Tolkienova verze příběhu je legenda vzniklá interpretací toho, jak události kolem války o Prsten viděli (a jak je potřebovali vidět) vítězové, tedy země Západu, a snaží se v mýtu nalézt reálný základ – a odvyprávět děj tak, aby se co nejvíce blížil „historické pravdě“. Proto je minimalizován vliv magie a důraz je kladen spíše na mezilidské vztahy. Dějiny přece neurčují nadpřirozené síly, ale politika.

       Román je rozdělen do čtyř víceméně samostatných částí. Důležité (ne však ještě klíčové) pro pochopení smyslu knihy jsou ta první, expoziční, a čtvrtá. A to především ve způsobu, jak relativizují Tolkiena (viz třeba bitva na Pelennorských polích, kde Aragorn s obludnou pragmatičností zabíjí mordorského vojevůdce, řka: „...po tobě nezůstane ani jméno, o to se taky postarám. Nebo víš co?... Mohlo by to být ještě zajímavější. Ať tě zabije půlčík, takové malé nic... s chlupatými tlapkami. Nebo ženská...“, str. 29). Kdo čeká nějakou „ruskou nenávist ke všemu západnímu“, bude překvapen. Jeskov vysvětluje konání jednotlivých postav především z hlediska historika a děj zasazuje do období odpovídajícímu v tomto paralelním světě zhruba tak třetímu čtvrtému století po Kristu, možná o něco později, kdy schopní kmenoví vůdci byli svou bezohledností a přímočarostí schopní zničit i říše na daleko vyšším technologickém, politickém, případně společenském stupni vývoje. Aragorn proto není v žádném případě záporná postava, je to „seveřan“ své doby, schopnější a pragmatičtější než ostatní jemu podobní, který otevřeně říká: „Zabíjím bez váhání, ale nikdy – opakuji, nikdy – nezabíjím, pokud to není bezpodmínečně nutné...“ ; str. 35.

       Také Gandalf a Bílá rada čarodějů (jakkoli vystupují značně nesympaticky) nejsou prvoplánově černobílí. Jejich snaha zachránit stávající svět magie za každou cenu a ubránit se v Mordoru nastupující vládě technologií je svým způsobem legitimní. Jde o svět, který léta budovali a chránili... a navíc prvním viditelným projevem rozvoje průmyslu je špatným způsobem zavlažování totálně zdevastovaná Mordorská pláň (popis, jak se to stalo, je další krásně ironická jakoby vědecká pasáž značně relativizující pojmy dobro, zlo, pravda – a víceméně polemizující i se samotným vyzněním celé knihy).

       Významný posun oproti Tolkienovi je pak také v předpokladu, že skřeti a orci jsou vlastně lidé (a Sauron obyčejný panovník). Tuto domněnku Jeskov přímo potvrzuje v epilogu na str. 310: Pán prstenů je historiografie vítězů a ví se, jak ti ukazují poražené. Vždyť pokud tam došlo ke genocidě (promiňte, ale kam se jinak po vítězství Západu poděly všechny tamní národy?), je třikrát důležitější všechny přesvědčit, že to vůbec nebyli lidé, ale... skřeti a horští obři... Hlavním hrdinou knihy tak může být člověk z Mordoru, vědec a doktor Haladdin, muž pevných morálních zásad, který se rozhodl jít do války ne proto, že by ji miloval, ale proto, aby dostál svým vlasteneckým povinnostem. Jako jeden z nejobyčejnějších lidí bez jakékoli špetky magie (což je pro příběh klíčové, neboť je magií nedohledatelný – a neovladatelný), ale zároveň jako člověk inteligentní s výraznou schopností rozhodovat se impulzivně, tudíž nepředvídatelně, je vybrán posledním žijícím příslušníkem mocného řádu čarodějů – nazgűlů – k úkolu zničit pomocí palantírů Zrcadlo Galadriel a zachránit tak zemi před nadvládou elfů. (Jeskov zde zároveň předkládá velmi zajímavé vědecké teorie týkající se samotné existence dvou paralelních světů – fyzického, kde žijí lidé a kde se odehrává děj jak Jeskovova, tak Tolkienova románu, a magického, domova elfů, do něhož se dá dostat přes Šedé přístavy.)

       Samotní elfové jsou vykresleni jako kruté, bezcitné bytosti (i když zase ne primárně zlé, protože se chovají přesně podle svého naturelu), považující lidi za podřadnou rasu (viz dialog mezi Aragornem a Arwen, končící Aragornovým suchým konstatováním: Jednoduše řečeno, pro vás je láska mezi elfem a člověkem něco jako zoofilie, že...; str. 131). Elfové žijí ve společenském systému velice podobném diktatuře sovětského typu, kde proti sobě v jednom „politbyru“ – radě tzv. clofoelů, což je něco jako ministerská funkce – intrikují dvě nejvýznamnější zájmové skupiny, jedna pod velením „Vládkyně“ (v níž dominuje ženský element) a druhá pod velením clofoela klidu, tedy šéfa něčeho jako kontrašpionáže (v té jsou zase spíš clofoelové mužského pohlaví).

       Jeskov ale s Tolkienem nepolemizuje ve všem, v románu najdeme s Pánem prstenů i jasné paralely. Snad nejvýraznější je celá dějová linie doktora Haladdina, velmi podobná té Frodově, a to od plnění samotného úkolu (který u Haladdina vrcholí shozením palantíru – tak jako u Tolkiena prstenu – do Orodruiny; mimochodem: prsten, v Jeskovovi je i on významnou rekvizitou, ne však magickou – podle Jeskova totiž v Prstenech moci nikdy žádná magie nebyla, sloužily jenom jako zastírací manévr, jímž se nazgűlové snažili odpoutat pozornost Západu od Mordoru; prsten dostává Haladdin od posledního nazgűla, aby získal právo v případě nouze jednat jménem Řádu; str. 74) až po hrdinův osud (Frodo odjíždí do Šedých přístavů, Haladdin skončí v mužském klášteře), jen je zde vše jaksi... světštější, vědečtější a méně mýtické.

       

Nejvíce „netolkienovský“ je Jeskov v druhé a třetí části, které mají s původním Pánem prstenů společného jen pramálo (pokud pomineme již zmiňovaný dialog Aragorn – Arwen a postavy Faramira a Éowyn). Autor v nich naplno vyjadřuje svůj vřelý vztah ke špionážním románům a polit-fiction obecně (a cítí se v nich jako ryba ve vodě). Pokud Galadwen i Poledníkovi tyto části připomněly Jamese Bonda, mně se spíš vybavila reálnější podoba špionážního románu – ať už západního střihu v podání Johna Le Carré, nebo východního, reprezentovaného Julianem Semjonovem, otcem postavy, která mou generaci třicátníků provázela dětstvím stejně jako major Zeman, totiž ruského rozvědčíka v Berlíně von Stierlitze z knihy (a stejnojmenného televizního seriálu) Sedmnáct zastavení jara. Kolotoč agentů a špionážních sítí pohybujících se po „neutrálním“ Umbaru je takřka totožný se Semjonovovým popisem válečného Švýcarska, osud barona Tangorna zase připomene mnohé z postav, které nakonec na prahu svobody umírají, aniž by věděly, zda svůj úkol splnily, či ne.

       Tím opravdu rozhodujícím klíčem k pochopení knihy je ale až epilog. Ten celý děj prezentuje jako legendu vycházející z historických pramenů – zaznamenaného vyprávění společníka doktora Haladdina, orka Cerlega (zde se pro čtenáře víceméně vysvětluje to, co Jeskov říká už ve zmiňovaném rozhovoru) a z pozice historiků osvětluje (se značně ironickým odstupem) další „skutečné“ osudy hrdinů příběhu (To Éomerův osud byl tak podivuhodný, že se dodnes někteří autoři snaží dokázat, že není historickou, ale jen legendární postavou. Když po mordorském tažení usedl na trůn Rohanské Marky, s překvapením a nejhlubší nevolí zjistil, že už nemá s kým bojovat… str. 309). Naplno zároveň vyplouvá na povrch Jeskovův záměr zasadit celý příběh do moderních kulis – a to včetně použitého jazyka a terminologie.

       V prvním plánu je tedy Poslední pán Prstenu opravdu především dobrodružně-špionážní román, který je ozvláštněn Tolkienovými kulisami rozšířenými o „civilizovaný“ jih.

       Jenže jakmile nahlédneme pod tuto primární, hravou slupku, najdeme ještě jednu vrstvu. Nenásilnou (a nementorskou) formou vyprávěný příběh o svědomí, o boji mezi morálními zásadami a vědomím povinnosti, kterou je hrdina nucen splnit (což je v našem postkomunistickém světě téma dodnes živé, i když většinou s velkou chutí nepřipomínané), o tom, že pravda je relativní, protože ji vždycky vytvářejí – byť s nejlepšími úmysly – ti, kteří uspěli; a vyprávět příběh z pozice „poraženého“, kdo jiný než Rus by to v naší době dokázal se všemi potřebnými nuancemi.

       Poslední pán Prstenu je ale zároveň mrazivý příběh o kácení model, které jsme si vytvořili – nebo nám byly někým vytvořeny. O tom, že zlo je relativní a nikdy neexistuje jen černá a bílá (zvlášť ta černá, kterou Tolkien obarvil Mordor a jeho spojence), jen různé odstíny šedi. A zde jde Jeskov ještě dál, protože s mírnou ironií poukazuje na to, že i ta šedá se může z různých úhlů pohledu u každého činu jevit jinak tmavá. Takže, Ivo Poledníku. Je to prostě jenom ...docela příjemné, nenáročné počtení...? Já myslím, že ne.

       

Pokud jsem Posledního pána Prstenu zatím vesměs chválil, činil jsem tak z hlediska obsahového. Po stránce stylistické je nutné přiznat, že román není žádný literární zázrak a přelomové dílo už vůbec ne. Jeskov sám považuje spisovatelství spíše za koníček – a zjevně u něj vítězí právě obsah nad formou (což je samozřejmě škoda, ale není to ani zdaleka tak hrozné, abych knihu označil jako přispěvatel anjelik na diskusi fantazia.sk – po přečtení prvních čtyř kapitol – za „štylistický grc“). Tato nevypsanost je nejvíce patrná v dialozích, zhusta kožených a nepřirozených (což nejvíce uškodilo bohužel hned tomu prvnímu klíčovému rozhovoru mezi Gandalfem a Sarumanem, který nakonec nevyznívá tak plasticky a nejednoznačně, jak by měl, a je spíš nešťastně poskládanou snůškou klišé a frází), je ale vidět i v samotné kompozici, protože druhá a třetí část knihy jsou vzhledem k základní dějové linii zbytečně předimenzovány (je příliš zřetelné, jak Jeskova bavilo psát zrovna tyto pasáže), a záliba v konspiraci a rozvědkách obecně vede u textu k mírné nesrozumitelnosti. Prostě těch špionážních sítí je na jednu knihu – a dobu, v níž se román odehrává – až moc (v tom s Galadwen souhlasím). Přesto si nemyslím, že by kniha ležela v časoprostorovém vzduchoprázdnu, jen je rozdíl mezi civilizovaným jihem a barbarským severem příliš účelový.

       To jsou však jen malé a podle mého názoru bezvýznamné připomínky, protože hlavní síla a význam knihy, jak už jsem psal, spočívá někde úplně jinde.

Často jsem v první části článku psal o nepochopení a netoleranci diskutujících. Nejlépe obě vlastnosti vystihují příspěvky jistého Hamana, z nichž cituji: …jen se divím, kolik času tady trávíme tímhle ryze komerčním počinem, který se bude za pár měsíců prodávat za 29,- korun, aby se toho pan vydavatel fantom zbavil a měl volné ruce pro nějaký další škvár měnící historii... nemíním se již tímto článkem ani knihou dál zabývat. Dějiny ukáží, kde byla pravda… Ano, říkám já. Dějiny to ukáží. Jenomže si je třeba ujasnit, co vlastně mají ukázat. Nemyslím, že prvotní Jeskovovou motivací byla snaha parazitovat na odkazu velkého mistra – a proto ani od Posledního pána Prstenu nikdo nečeká, že se stane stejně kultovní knihou (a vydělá tolik peněz) jako jeho předloha. Jeskov si chtěl jenom hrát, vzal si známé kulisy a převedl je nejen do jiné knihy, ale také do zcela jiného literárního žánru a z čisté fantasy vytvořil román na pomezí populárně-vědní publikace (z pozice jakéhosi Vojtěcha Zamarovského, Ludvíka Součka nebo Miroslava Ivanova Tolkienova světa). Zároveň se ale pokusil sdělit pár obecných pravd o tom, jací jsme my, lidé… a dokázal ještě mnohem víc. Pouhým slovem a textem (neboť jak sám v knize říká „Svět je text…“) vyprovokoval nevídanou vlnu emocí, která vedla k obnažení nejprimitivnějších lidských pudů a vášní. Troufám si tvrdit, že kniha, která dokáže už jenom toto, má svůj neoddiskutovatelný význam. Svět je text a text nám opravdu ukázal, jací doopravdy jsme, ne sebou samým, ale tím, jak jsme na něj zareagovali.

       Proto si Kiril Jeskov a Poslední pán Prstenu zaslouží naši pozornost a doufám, že i mnozí kritici po nějakém čase pochopí, jak absurdně se při jeho hodnocení zachovali.

       

       

        

Druhá kniha tetralogie Věk nerozumu o alternativní historii Evropy a světa se odehrává v alchymistické Praze, která se musí bránit hordám Petra Velikého, jenž chce ovládnout Evropu.

       Právě vydal Triton.

       Cena 239 Kč, pro členy SFK Trifid 169 Kč.

       První kniha: Newtonovo dělo, cena 229 Kč, pro členy klubu 159 Kč.