Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Předem se PT čtenáři omlouvám, že část textů vznikla jako recenzní posudky, a tak občas píši o tom, jaké by dotyčné texty mohly být, a nikoli jaké jsou.

       Na začátek se pokusím něco pochválit, pak by již nemuselo zbývat místo :-)

       Nebývá zvykem referovat na stránkách IK o produkci mainstreamových vydavatelů, kteří zabrousí do hájenství SF, jen aby občas vyzobli některou z lukrativních rozinek, ale jinak se na životě komunity nijak nepodílejí. V případě Arga a výše uvedené knihy však učiním výjimku. Jednak by mohlo být ještě hůř, knihu by mohli „vydat“ (dá-li se v jejich případě použít tohoto dost přesně definovaného termínu) u Classiců, a pak (a hlavně) pro šťastnou ruku Arga při výběru překladatele Jiřího Popela, který si s textem opravdu vyhrál, a věřím, že do češtiny převedl tolik humoru originálu, kolik jen bylo možné.

       Hlavně díky jeho překladu jsem si z četby odnesl dojem, že McAtrix je v mnohém (ne jen v použitém jazyce) lepší než jeho filmová předloha. Uznávám, že by bez ní nemohl existovat, ale když budu srovnávat překvapivost zvratů a celkové rozuzlení společné výchozí zápletky, které vám ale neprozradím, vychází z toho film jako dost banálně navršená kupa klišé.

       McAtrix recesed, Robertski Brothers, Argo 2004

        Píše se rok 2021 a do České opričtiny přilétá Čechoameričan Olin Vondráček, agent multimiliardářky Moniky, vnučky Harlana Allisona. Monika propadla svému novému koníčku, totiž sexuálním hrátkám s naklonovanými slavnými osobnostmi minulosti. Protože je v bigotní Americe klonování zakázané a obyvatelstvo České opričtiny považuje genetický kód Karla Gotta za národní poklad, musí se obchod mezi impériem Allisonů a pražským místodržícím Juanem Ismailovičem Borsakovským (bojarem cara Dolgorukého) provést v tajnosti, a to je hlavním Olinovým úkolem. Klon však ještě není zcela připraven a tak Olin dělá společnost Borsakovskému a dokonce jej následuje při výkonu carské moci, například během inspekce v mamutí firmě Metro-Skanska, jeho prostřednictvím se tak dozvídáme mnohé o fungování státní správy, politice a životě v Praze a jejím okolí ani ne za dvacet let…

       Čtenář by mohl odhalit i jistou (vzdálenou) podobnost s Líhní Mirka Žambocha. Vystupují zde superhrdinové z jiných knih, Hulk, který si nechal upravit vizáž i muskulaturu podle prastarého komiksu, autor používá mírně pozměněných existujících jmen, zde ovšem nikoli scifistů z okolí Krakatitu, ale hlavně politiků. Prezident české opričtiny DrSc. Grebníček III, exministr Živčák, šéf Metro-Skanska playboy Březovský atd.

       Děj, dá-li se vůbec o nějakém hovořit, je jednoduchý a nezáživný, možná, že úmyslně. Olin je přitahován k náhodné známé Vendule Ptáčkové, dokonalé dvojnici jeho šéfky Moniky. (Co jej ale láká na Monice, krom její nedosažitelnosti, se nedovíme.) Vendula se s ním ráda vyspí, už jen to, že se zná s někým, kdo mluvil s místodržícím, vede k jejímu povýšení… Ani její násilnický chlapec srbského původu Srečko, šéf ochranky jedné z pražských veličin, nezpůsobí žádné komplikace, nejdřív je na srazu motorkářů a pak ho zabije Hulk…

       Motivy jsou jen nahozeny a hned zapomínány, Vendulino dvojnictví, možné nebezpečí od balkánsky žárlivého Srečka, nic není dotažené do konce, vlastně by se nic nestalo, kdyby to autor vypustil, jen by i tak tenká knížečka byla ještě tenčí.

       Autor má smysl pro šokující detaily, které však častým opakováním či spíše vršením ztrácejí na účinku: v Praze je již zase módní oslovení soudruhu, Vendula bydlí v garsonce v bývalém kostele sv. Václava na Smíchově, adaptovaném na levné bytovky, její vedoucí doklepává posledních sedm let do důchodu, je mu již sedmdesát pět, a tak dále a tak podobně...

       Tenká stodvacetistránková kniha se hemží překlepy, ale má kupodivu docela pěknou úpravu a sazbu. Cena dle webové stránky www.estrella.cz činí 99 Kč, lze-li ji sehnat v běžném knihkupectví, nevím.

       2021: Pražská odysea aneb smrt chudákům, Armand K. Paul, Estrella Bonita

       Dalo by se možná teoretizovat nad knihou jako celkem, ale protože jsem dost dobře seznámen, s jakými problémy musí editor v oboru české SF povídky bojovat a jak malý výběr má k dispozici, rozeberu raději jednotlivé povídky.

       Povídka Leonarda Medka se na začátku jeví jako dobrý originální otvírák (sbírky), snadno ji odpustíte bludy, které šíří o mobilech, i to, když na straně 17 rázovitý bijec myslí na své setkání s militantní vodnoží Svědků Jehovových, kdy sotva stačil plnit zásobníky. Zásobníky se během přestřelky vyměňují, kdo je musí plnit, obvykle již na nic nevzpomíná. Následuje pár hezkých odkazů na Matrix a Lovecrafta, veselá akční scéna ve starém Karlíně a pak najednou takový podivný konec, připadáte si trochu ošizeni...

       Takhle kdyby hrdina visící na háku pochopil souvislost mezi Dětmi noci a prastarou rouhavou hrůzou (proč si jej najali zrovna oni?, povídka by se nezměnila, ani kdyby byli z Armády spásy, stačilo by vymyslet jiný důvod, proč nemohou akci udělat osobně :-). Třeba kdyby nahlédl do mysli Shoggotha a alespoň během odkapávání nazřel nějakou spojitost mezi upíry a nevýslovnou hrůzou starých bohů...

       To by pak bylo jiné kafíčko.

       Podobnou lovecratovskou variaci jsme si mohli přečíst od Ch. Strosse v Ikarii 10/2003 (Ještě studenější válka). Na počet normostran jde o porovnatelné texty, ale rozdíl je asi jako mezi Mexickou a Svěrákovou Jízdou.

       JWP vystřihl svou další cyberpunkovou báseň v próze. Těžko jej s něčím srovnávat, je to kyberpunk sui generis, založený na narážkách a odkazech na jiná populární díla, která mu v poslední době začínají oplácet stejnou mincí... Snad by ale pomohlo občas sršatce ukáznit, některé odkazy působí už trochu nadbytečně, potažmo hloupě. Viz strana 63, skoro celý druhý odstavec odkazující na neexistující filmy Rocky VI a Choking hazard: New flash.

       V závěru se vnucuje biblické Budiž světlo, ale kupodivu je v posledním odstavci nenajdete. To je asi nejpádnější důkaz toho, že se JWP vyvíjí, i když právě na této práci to není příliš patrné.

       Jirka Pavlovský použil svou několikrát vyzkoušenou metodu založenou na odstřelu žánru, kterému momentálně věnuje svou katovskou péči. Možná bezděky se dostává dál než většina ostatních povídkářů, po přečtení jeho práce jako byste přečetli všechen český kyberpunk (a jeho parodie je zároveň českým vrcholem žánru), všechny jeho (oprávněně odmítavé) recenze i teoretický rozbor celého sub-žánru.

       Zde jen ocituji ze svého záporného posudku na tuto povídku, který pravděpodobně vedl k jejímu nabídnutí do jiné sbírky:

       Je to dobře napsané a možná to jen přesahuje mé chápání. Pokud se shodneme, že kyberpunk je psaní ulítlých autorů, kteří ulítlým způsobem píši pro ulítlé čtenáře, tak se na povídce nemusí nic měnit. A s odkazy na McLuhana to Ivan Adamovič určitě pochválí.

       Nicméně, sotva jsem z textu nabyl dojmu, že Orbit je místo, kam se zašívají průseráři, tak se dovídám, že jde o nejlépe hlídaný objekt světa, chci-li si pak uchovat víru v autora, nutně ztrácím důvěru v rozumový potenciál hrdinů :-). Ti občas v hospodě teoretizují o něčem jako převrat a ejhle, když se jeden dostane do maléru, tak se to hodí. Asi je snazší svrhnout režim než se schovat před policií. Celé mi to připadá jako jít s kanónem na vrabce.

       Je to tedy jen popis komplikované sebevraždy? Bylo cílem autora napsat o bezvýznamném činu skupiny bezvýznamných (a dokonce neinformovaných) ztroskotanců?

       Nemohlo by to být tak, že vše byla provokace a hrdinové byli celou dobu manipulováni, je to sice banální a dost profláknutá pointa, ale řekl bych, že pořád logičtější než stávající. Jedna z postav (co třeba třeba vypravěč, ale to by bylo silné kafe :-) to hrála na obě strany. Pak by alespoň ostatní nevypadali jako idioti a jejich chyby by byly ospravedlnitelné. Celé by se to režírovalo z Orbitu, z důvodu poklesu sledovanosti jejich telenovely. A protože jde o autenticitu, herci nesmějí vědět, že jsou herci. A protože ani pro Orbit není zabíjení poldů každodenní záležitostí, tihle herci si to vyžerou... Závěrečná snaha dostat do vysílení pravdu a realitu se změní jen v další populární liveshow.

       Tak jste si přečetli, jak bych to napsal já, kdybych to uměl, a teď si přečtěte Jakuba Macka, odvážíte-li se :-).

       Ačkoli editor v úvodu říká, že se na něj v knize nedostalo, Filip Gotfrid se zřejmě nechal inspirovat steam punkem. Napsal docela dobrou povídku, jeho učitel (a dedikant) by se za ni nemusel stydět, ale znám několik, které se Filipovi povedly lépe. Budu se ho muset zeptat, proč po útoku mutantů na obrněný vlak vylepšoval tento pro jízdu po poušti, místo aby nechal své jinak velmi bystré hrdiny rozebrat koleje za vlakem, opravit těch pár metrů poškozené trati a jet dál po kolejích, jak se sluší na železnici. Snad aby to celé vyznělo verneovštěji?

       V této povídce se Vlado Ríšovi podařilo naplnit definici českého krmného (spotřebního) kyberpu(n)ku bezezbytku. On tu definici jenom nenaplnil, on ji přímo vytvořil. V kulisách vypůjčených z Neffových zakázaných technologií se v tunelech metra a labyrintu Sítě brodí v posilovnách namakaný hrdina, bojující proti tuctovému spiknutí megakorporací ozvláštněných přesmyčkami jmen známých z rubrik Ikarie. Jedinou pozoruhodností dílka je, že se v něm ale vůbec nic nestane. Asi proto, aby si čtenář mohl vychutnat neotřelá přirovnání jako to na straně 178: V mracích se udělala díra a slunce pálilo, jako když bouchne kerasit v zadku.

       Tahle povídka Petry Neomillnerové mi způsobila asi největší zklamání, ne že by byla tak špatná nebo dokonce ve sbírce nejhorší, ale tolik slibovala a tak nadějně začínala. Zdálo se, že tady někdo dokáže z cukrkandlového světa Babylonu 5 či Hlubokého vesmíru 9 (už jsem dlouho žádný neviděl a čas setřel jemné rozdíly) vykřesat silný příběh s realistickým hrdinou (...) není moc v pohodě po nocích vytloukat přiznání z pašeráků, pouštět dealerům do koulí proud, jíst umělohmotná jídla v kantýně (...). Není to moc v pohodě a vlastně bych to ani nedělal, ale (...) když někdo pouští proud do koulí vám, je to mnohem, mnohem horší.

       Bohužel chyby, které se začaly objevovat spolu s bílou a extrémně jemnou kůží hlavní hrdinky, se už jen hromadí a něco jako závěr či pointu příběh nemá ani náhodou.

       Povídka Mirka Žambocha, podle zásady nejlepší (či nejčtivější) na konec, sbírku uzavírá. Jde o nepříliš objevnou variaci na Chandlerova Phila Marlowa, ozvláštněnou prostředím Česka v EU blízké budoucnosti. Hrdina, polda po úrazu, umístěný do těla kyborga, zjišťuje, že jeho šasí je neobyčejně odolný model a že jej někdo využívá ve vlastní hře. Autor bohužel nezvládl ich formu a čtenáři neprozrazuje mnohé, co by měl jako hrdinovo alter ego vědět. Pointa-rozuzlení, neobyčejně zdařilá, chce se říci dokonale zkonstruovaná, potom působí trochu dojmem králíka vytaženého z klobouku.

       Punk fiction, vybral a sestavil Antonín Kudláč, MF 2004

       Stručně, o čem to je: V prologu kdosi celkem nahodile a mechanicky pomocí jakéhosi expertního systému vybere ze 176 adeptů našeho hrdinu. Tím je nezaměstnaný (intelektuál), který se baví stavbou svého fantastického hradu Horsten (Horský osten) a pobytem v něm. Pozve k sobě další obyvatele kyberprostoru, v němž je hrad realizován, a svou dívku Teu. Ta ale nepřijde, dá přednost své práci a zároveň koníčku, vytváření něčeho jako virtuálního divadelního představení.

       LaFayette, tak se hrdina jmenuje, ji po představení umluví k (poslední) schůzce, dostal místo v Netrexu u pána světa Cicera, jakéhosi Bila Gatese budoucnosti. Tea neschvaluje jeho touhu něco dosáhnout i za cenu služby pro korporaci spotřebovávající její starý svět.

       V Archeonu se o L. stará imigrační agentka Talitha. Ta jej seznámí se svou smluvní sestrou Mirach. Snivou dívkou, která také slouží velkokapitálu jen se značným sebezapřením. Rychle se sblíží a společně zjistí, že L. není obyčejný přistěhovalec, ale že má kategorii AA, kterou mohou udělit jen šéfové z blízkosti samotného Cicera, a zároveň že se mu někdo snažil zabránit do Archeonu odcestovat.

       Spolu s Mirach si užívá výhod (v) Sarkofágu, zařízení pro celotělový kontakt s virtuální realitou, ten už není jako ve své chudé české domovině omezen na brýle a rukavice :-)

       Pak s L. naváže spojení tajemný Gottschalk, dávný hackerský protivník Cicera a jeho Nettrexu z doby, kdy to byla jen jedna společnost z mnoha. Varuje jej před nespecifikovaným nebezpečím, ale spíše tím (a svým zatčením) urychlí pátrání, které L. pomocí Sarkofágu přivede k projektu Styx, kde požádá vstupní rutinu ve tvaru kostlivce, aby jej převezl na druhý břeh.

       Mirach pak již najde jen jeho tělo. L. je mrtev.

       Mirach uspořádá L. pohřeb a na Horstenu potká i Teu a pak pátrá po příčině smrti svého milence. Zjistí, že sarkofág v době jeho smrti vysílal do míst, kde by nemělo být žádné přijímací zařízení. S pomocí hackera Recala se tam dostane, jde o léčebnu technofobií, proto by tam nemělo být nic složitějšího než konvice na kávu, ale M. se studnou spustí do podzemí, pajcrem umlátí jednoho člena obsluhy a zjistí, že je v obrovském komplexu na snímání a převod lidské osobnosti do streamu, virtuální reality.

       To se samozřejmě přihodilo L., byl vlákán do projektu, který jej znovu zkonstruoval nyní již jako bytost myslící a tedy žijící prostřednictvím virtuální reality světové sítě. Do kontaktu s ním vstoupí sám Cicero, který mu vysvětluje, jak je pro Netrex právě on důležitý jako streamový agent v boji se dvěma nepovedenými, zešílivšími konstrukty, které vězní otisky mnoha lidských bytostí uložených v síti.

       Mirach se pomocí tří „oříšků“ od Recala rozhodne zlikvidovat server, kde se experimentuje s lidmi, netuší, že v něm jako necront žije i to, co zbylo z L.

       Ten se zatím vydává do boje s datovými démony. Zjišťuje, že o totéž se snaží již několik agentů bojovníků, mezi nimi i Gottschalk, kteří se ani moc nezlobí, že jim byla odebrána jejich těla a „žijí“ již jen ve virtuální realitě. Společně zvítězí díky některým L. dost náhodným a nepředvídatelným vlastnostem.

       Cicero na poslední chvíli ukecá Mirach, aby neničila jeho laboratoř, a LaFayette je potom, co si pomocí Sarkofágu popovídá na lesním palouku pod Horstenem s Mirach, světu představen jako první nesmrtelná, v síti žijící bytost.

       * * *

       Rozsah díla vzbuzuje dojem, že jde román, vpravdě jde však spíše o povídku:

       Ale ani jako povídka to moc nedrží pohromadě.

       Na počátku je L. takřka náhodně vybrán a na konci se mu (i čtenáři) sugeruje, že si celou dobu přál opustit reálný svět a stát se kybernetickou entitou a že proto má nějaké zvláštní předpoklady. Ty jsou ovšem naznačeny tak mlhavě, až jsou nedůvěryhodné.

       T. S. Eliot v jednom eseji píše, že aby mohla být Romeova láska k Julii tak silná, musel předtím prodělat menší karambol s jinou. O té se ale u Shakespeara nedovídáme víc než jméno.

       Tea je naopak centrální postavou první části knihy, aby pak vymizela a objevila se bez nějakého následku jen na pohřbu.

       Pokud je L. něčím výjimečný, nemohla by být třeba agentkou, která mu vnukne odchod do Netrexu, jako ona poslední kapka, kterou je její chování k L.

       Finální souboj s datovými démony probíhá jen ve virtuálnu a jde již o několikátý pokus, předchozí byly neúspěšné nebo skončily vítězstvím démonů. Nemohlo by to, co vede k jinému výsledku, vedle pochybného příspěvku L. výjimečnosti, nějak pocházet i z vnějšku. Že by Mirach použila jeden ze svých oříšků nikoli k sabotáži, ale podpoře L., když se konečně doví, o co jde. Obě izolované akce by pak dostaly nějaký společný smysl a zpevnilo by to i celou strukturu příběhu. Vyváženosti díla by prospělo, kdyby se na konci knihy nějak projevila i Tea.

       Sarkofág v. 1.01, Robert Blanda, Triton 2004