Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Nová grafická úprava po čase opět vyvolala něco jako zájem o tento časopis a dokonce i diskusi, ve fanouškovských médiích. Nenechal jsem se odradit odpudivou grafikou, ale naopak jsem proti svému zvyku přečetl podstatnou část Ikarie leden 2005 (mimochodem, povšimli jste si toho nenápadného přechodu z číslování na název měsíce, Ikarie se tím alespoň vnějškově přiblížila k zářným vzorům jejího managementu Spy, Quo či Xantypě).

       Tomáš Richtr, překladatel Swanwickovy Legie v čase, by si měl uvědomit, že k překládání nestačí jen slušná znalost angličtiny a češtiny, ale že je třeba vědět něco i o historii a kultuře anglosaských zemí. Pak by se mu nestalo, že připomínku Velké hospodářské krize ve třicátých letech přeloží slovy: Před Havárií vedla domácnost s trojčlenným služebnictvem (…) Nebýt Deprese, zastávala by určitě mnohem lépe placené místo než to, které měla teď.

       A pokud to neumí překladatel, snad v Ikarii existuje nějaká redakce…

       Následuje překlad povídky Valeria Evangelistiho Hnízdo Kappa od Lenky Staníčkové. Nedůvěru ve mně vzbudila hned šestá věta: Přeskočil jedno z těl uspaných psů. Co to bylo za pozoruhodné hafíky, něco jako ti z Ohně nad hlubinou, jedna mysl (teď uspaná) ve více tělech? Ale kdež, překladatelka pravděpodobně podlehla italské stavbě věty a chtěla jen říci, že Přeskočil jednoho z uspaných psů. Když ale na téže straně čtu (…) ustrašené oči nahé japonské dívenky, která právě uspokojovala chlupaté tělo tlustého muže (…) začnu se ptát, co to s těmi těly pořád má?

       A co si myslet o závěrečné poznámce překladatelky: Většina reálií v této povídce je založena na skutečných událostech. Autor jen dotáhl do konce jejich možné důsledky. Pochybuji, že na to přišla sama, nejspíše jí to poradil sám Evangelisti, který si tak asi chtěl pojistit, že se rozpomeneme na to, jak Fujimori předešel svou dobu a zajistil, aby nejen autor, ale všichni, kdo ctí zásadu: o mrtvých jen dobře, mohl o komunistickodrogových teroristech, kteří obsadili japonskou ambasádu, mluvit tak pěkně :-).

       Martin Bastl se v povídce Zapomeň na brigády pokouší experimentovat s formou, místo tolik oblíbených kuchařských receptů prokládá text pravděpodobně z internetu staženými návody na výrobu otravných plynů a výbušnin obzvláště vhodných pro teroristické příležitosti. Neví, že pro hydrogenkyanid máme krásné české slovo kyanovodík a pro amonium nitrát používáme spojení dusičnan amonný, a nevadí to ani přísnému strážci a uchovateli správné češtiny J. Jiranovi, který se o pár stránek dál dovolává komunistického koryfeje Zdeňka Pluhaře.

       Odpustil bych si tohle takřka hnidopišství, kdyby mě povídka nepopudila druhým formálním experimentem. Ve snaze dostat do čtenáře nějak nenásilně informace o Rudých brigádách začínají odstavce důležité pro členění povídky větami typu: Rudé brigády popravily první oběti v roce 1974 a já dosnídal v pátek před půl devátou. Poprvé mi to přišlo zajímavé, podruhé komické, po třetí hloupé, a pak mě to už jen iritovalo…

       

       Kupodivu rozhovor s autorem, vítězem loňského Ikarose, nevyznívá zdaleka tak hloupě, jak by se po přečtení povídky dalo očekávat. Pokud neuvěří, že má psát zrovna takhle, protože se to líbí v Ikarii, nejspíš má ještě naději.

       

       Nevím, jestli ještě najdu sílu číst dál, ale řekl bych, že mezi obálkou a obsahem zase tak velký rozdíl v kvalitě zpracování není. Uvidíme, co číslo 2, pardon únor.

       

Do české literatury již vstoupilo dosti lékařů, od Helceleta přes Vladislava Vančuru až k Miroslavu Holubovi. Nyní se k nim připojuje pražská neuroložka Jana Rečková originálním a kultivovaně napsaným příběhem lékařky – vědmy, odehrávajícím se v posledních letech rozkládající se komunistické totality. Očima hlavní postavy Žorž, šedé myši bez rudé knížky a tudíž odsouzené k věčnému outsiderství, je čtenář napřed konfrontován s otřesnou úrovní „socialistického“ zdravotnictví, avšak rychle je vtažen do děje, jehož osou je souboj sensibilní Žorž a sadisty s démonickými vlastnosti, který vraždí své manželky a úspěšně sesílá prokletí smrti na každého, kdo ho podezírá. Rečkové kniha není ale jenom skvěle napsaným magickým románem z prostředí, které je „magické“ samo o sobě, nýbrž i líčením osudu odlišného jedince, kterého musí „bolet“ každá forma světa, což si Žorž hlavně uvědomuje během spontánních transů, při nichž nahlíží do budoucnosti po roce 1989. Ani největší racionalista nemůže popřít, že magie je přinejmenším kulturní fenomén a v každém člověku kdesi hluboko „cosi“ dřímá - ať už zlé nebo dobré. A právě o probuzení tohoto „cosi“ Rečková, která si již vydobyla renomé mezi čtenáři SF literatury, píše s nebývalou povolaností. Mimochodem, její román přímo volá po zfilmování, vznikla by mnohem hlubší a děsivější výpověď o komunistickém režimu než legráckovité Pelíšky nebo Pupendo.