Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Svět knihy 2005, předávání cen Akademie science-fiction, fantasy a hororu. Akce, kterou se Akademie ze všech nejvíce prezentuje na veřejnosti. Avšak jaký obrázek si asi musela veřejnost udělat?

       Kdo obdržel jakou cenu, si zajisté přečtete v tomto čísle Interkomu, a my se jim tedy nebudeme věnovat. O to více se budeme zabývat samotným průběhem ceremonie.

       První, co obyčejný divák zaznamenal, byly sošky Mloků v pozadí a dva zbrusu noví moderátoři v popředí. Jolana Čermáková (dále jen Jolana) byla oblečena reprezentativně, pěkné byly obzvláště její punčocháče, budily dojem, jako by se jí nadšením zapalovala lýtka. Richard Klíčník (dále jen Klíčník) nepůsobil příliš elegantně – přišel oblečen do žmolkovatého saka nádražácké barvy a prapodivných pomačkaných džínů, které by módy znalý člověk jistě prohlásil za „in“. Působil dojmem pěstěného intelektuála. Pod sakem měl místo košile tričko, což omlouval Teodorem Rotreklem, jehož Parconské logo se mu sice skvělo na prsou, ovšem celou dobu strategicky přikryté výše zmíněným sakem. Klíčník ho ukázal pouze jednou a demonstraci doplnil příslušným výrazem „tohle-je-logo-MÉHOParconu“.

       Druhé, co nás všechny napadlo, bylo – kam se poděl Lipčík? Dostalo se nám odpovědi (přímo z prezidentské kanceláře), že negativních ohlasů na jeho moderování bylo tolik, že musel být odsunut. Obávám se ale, že po tomto zážitku i někteří skalní odpůrci Lipčíka možná přehodotí svůj názor na jeho kvality. Když předávající Ivan Aľakša využil příležitosti a prohlásil, že se mu líbilo, jak to dělal Lipčík, někteří vstávali ze židle – mezi nimi i Jaroslav Mostecký, který ovšem během celého divadla vstal ještě několikrát a se stále sprostšími výrazy na rtech častoval lepého blonďatého moderátora.

       Důvodem byl zejména Klíčníkův zoufalý projev, a to jak mluvou, tak obsahem. Obecenstvo muselo neustále napínat uši, anžto Klíčník mlel jak třeťák při recitaci Máje a jeho frekvence vycpávacích slov byla obdivuhodná – stihl asi osm „že jo“ za půl minuty a ještě to okořenil přídavkem několika dalších duchaplných výrazů.

       Ve své překotné snaze o neformálnost, která vzhledem k závažnosti a prestiži akce nebyla na místě, se Klíčník dopouštěl snad všech chyb, kterých se moderátor dopouštět nesmí. Namísto připravených nůžek s tupou špičkou (to by měl snad vědět ze školy) neustále na vyděšené osoby přítomné na pódiu vytahoval zavírák s efektem přímo pistolnickým, což většinu diváků donutilo uvažovat o tom, co se stane, až se zapomene a zastrčí si tu kudlu do kapsy otevřenou. Nechtěně (i když znalé obecenstvo by se mohlo přiklánět k opačnému názoru) se tak Klíčník stával středem pozornosti, což by si žádný moderátor neměl dovolit. Naopak, středem pozornosti diváků měli být především výherci, jimž pan moderátor (a párkrát i slečna moderátorka, když jí to ovšem okolnosti dovolily) nedokázal projevit patřičnou úctu, jak by se při takové příležitosti slušelo (snad kromě těch, kdo si pro ceny chodili s pravidelností chřipkové epidemie, třeba ten jistý pán z nejmenovaného neustále oceňovaného nakladatelství). Každého vítěze Klíčník vyprovázel z pódia slovy: „Tak vám poděkujeme, pogratulujeme...“ Scházelo jen: „...a už vypadněte!“ Publikum oslovoval zásadně „přátelé“, doufejme, že si to nikdo nevzal osobně.

       Moderátorská dvojice byla rovněž před zahájením spatřena, jak si ke každému šťastnému jménu vymýšlí „vtipné“ otázky, které byly povětšinou vtipné na úkor slušnosti (toto byla mimochodem jedna z hlavních námitek proti Lipčíkovi) a některé ani nemohly být použity, poněvadž je měla vyslovit Jolana, která nechtěla skákat do řeči svému výmluvnému kolegovi.

       V myslích obou moderátorů se také zjevně usadilo heslo „teprve stokrát opakovaný vtip začíná být správným vtipem“ a povedlo se jim neúnosnou dobu protahovat například anekdotu o vykachlíkování koupelny novými cenami Akademie a několikrát zopakovat, že laici jim budou říkat kachlík a znalci basreliéf (ano, napoprvé se diváci zasmáli, ale napotřetí už tedy ne).

       Klíčníkovi se také naneštěstí podařilo výherce několikrát pěkně urazit, povětšinou trapným zlehčováním a parodováním dotyčného, a to včetně Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida, přebírajícího cenu za celoživotní zásluhy o SF. Pan moderátor ve snaze ukázat svou zběhlost na poli hudebním označil pana spisovatele, jenž je rovněž trampským písničkářem, za „kotlíkáře“. Toto označení se mezi skutečnými hudebníky pro svou hloupost a vulgaritu téměř nepoužívá a bylo skutečnou urážkou a vrcholnou trapností vrhnout jej po klasikovi české trampské hudby ústy neznalého folkaře.

       Jolana se své úlohy moderátorky ujala zřejmě proto, aby výkon páně Klíčníkův, zpochybněný po minulém ročníku Akademie, byl vyrovnán přítomností něžného pohlaví, staršího a zkušenějšího. Leč nestalo se tak. Hodnotit její profesionalitu tedy není téměř možné, protože ji kolega nenechal většinou domluvit. Totéž ale platilo o vítězích Mloka, kteří si přišli převzít cenu a díky neustálému přívalu slov ze strany moderátorů nebyli většinou schopni nic říct. Nejhůř skončil šéfredaktor časopisu Pevnost David Hartmann, který několikrát zopakoval, že by rád k ceně řekl nějaký komentář, ale neuspěl. Lépe to vyřešil Pagi jako předávající, který už věděl, jak se věci mají, a Klíčníka rovnou jízlivě (ovšem s nezbytným úsměvem) požádal, aby jej nechal domluvit. A úplně nejlepším způsobem to provedl Jaroslav Velinský, který přišel, promluvil a odešel – jenže Klíčník stejně stihl provést výše zmíněné faux-pas.

       Kdybychom shrnuli celé udílení cen Akademie do jedné věty, pak by byla nejspíše rozpačitá, doplněná drsným hlasem z publika, který pravil: „Sofort erschieáen!“ Jolanu bychom ale nechvalných kritik celé ceremonie ušetřit měli, protože Klíčník ji – bohužel – mnohokrát zastínil. Zastínil tak zároveň i celé udílení cen i s jejich výherci, a to nejen před fandomovou veřejností, ale i před veřejností laickou, která se prostřednictvím této akce mohla s českou SF scénou lépe seznámit. Škoda, přátelé. Velká škoda.