Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Já za to nemůžu, je to genetický, já se tak už narodil.

       A tvůj bratr snad ne?

       Ona ho máma nepřinesla od popelnice?

       

       Jolana s Richardem Klíčníkem (ač poprvé a Richard vlastně ještě ve státnicovém či jakém období) zvládli konferování. RIP vystřihl výborný úvodní projev, s pomocí Mirka Dvořáka, Filipa Gotfrida a dalších obětavců jsme začali takřka včas a celkem v pohodě.

       Takže vlastně žádný důvod k obvyklé žaludeční neuróze, měl bych se pokusit nechat to všechno na někom jiném, má vůbec cenu dělat něco, co vás nestresuje? Ideální by bylo starat se jen o posezení po Akademii, které se letos nekonalo u Pagiho, protože tento měl spoustu jiné práce a navíc s Martinem Koutným piloval slavnostní zahájení Parconu 2005.

       Po páté se u nás začali scházet Veletrhem poničení účastníci Akademického ceremoniálu, Hadati, Wikinka, Cellindra a Flad, pak dorazil Silver (donesl si krosnu piv :o) s Ellie Velinskou, kpt. Kid už bohužel byl na cestě k dalekému domovu, pak konečně našel cestu i Tom Laser Jirkovský, už u nás sice byl, ale v noci a netrefil, dokud nezavřel oči. Přivezl ještě Martina Šusta a Milana Žáčka. Někdy potom dorazil Filip Gotfrid a Jitka Brandejská, Honza Vaněk jr. a Richard Klíčník a ženská část Laseru s Jolanou v jejím autě. Do posledního metra jsme si užívali skutečnost, že je další akademický rok za námi.

       12. května jsem v Krakatitu vybral poslední hodnocení CKČ, poklábosil s přtomnými a užíval si v kavárně pozoruhodného, v té chvíli nevysvětlitelného klidu.

       Ne všichni však měli takovou pohodu. Za pár hodin nato, okolo třetí ráno, hokejovým vítězstvím rozjařená a alkoholem povzbuzená šestajovická mládež vjela autem přes zavřená vrata a sloupek elektrické přípojky k Podaným na zahrádku. Ti si pak do rána užívali sténání raněných a přítomnosti policie, záchranářů a elektrikářů...

       Smolný den to zkoušel ze všech sil, Pagi s Evou uvízli někde na barrandovském mostě a přijeli s půlhodinovým zpožděním, já s Peťou jsme naopak jako vzorňáci čekali čtvrthodinu předem, o to déle nás slunko grilovalo a výfuky autobusů udily.

       Tím ale veškerá smůla skončila, v restauraci u Salzmannů jsme vše spláchli Prazdrojem a zajedli místními specialitami. Dorazili Daniela Kovářová s potomky, Radka Žáková s Helenkou, Helena Šebestová, všedokumentující Dáreček, samozřejmě šerif Akčildej a další členové klubu, kterým nemohu přijít na jméno :-). Jen Laser absentoval pod záminkou nějakého v Brně populárního házení koulemi.

       Pagi nás pak rozvezl málem až do postelí, takže jsem se mohl v celkem dobrém stavu ráno vypravit do míst mých středoškolských studií a do města konání prvních Parconů.

       Peťo shání na jedno volné místo spolucestujícího na Vartovku. Pokušení je velké, hmmm.

       Odpoledne pak do RUR přišla Jiřina Vorlová, už jí je lépe, vidí ale o dost hůř než před chorobou, nicméně je plná chuti do práce a tak jsme jí všichni zdůrazňovali, že by se měla trochu šetřit, netahat nic těžkého a číst jen, co za to stojí, a ne každou krávovinu jen proto, že to nějakému grafounovi napraví hlavu.

       Velmi zajímavá byla část zpochybňující údajný „až nenávistný odsudek Ignáta Hermanna, který téměř potopil nakladatelské snahy vydávat Vernea u nás“ (citace z Pagiho recenze knihy Ondřeje Neffa Jules Verne a jeho svět). Podle Vadima Horáka mohlo jít o lišácký tah Josefa Richarda Vilímka, který mu značně pomohl při vyjednávání s Vernovým vydavatelem :-), a tedy naopak jen díky němu vlastně mohla později, když už na to Vilímek měl, vycházet ona dnes tak sběratelsky ceněná výpravně ilustrovaná vydání.

       A to jsem ještě zapomněl zmínit roztomilý úvod – autentického magora – podivný mládenec, který někde přišel k předminulé přednášce Martina Corna o válečných trendech v tomto století, a dožadoval se odpovědi co proti tomu hodláme dělat.