Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Nevím, jak se to stalo, ale knihu Bruce Sterlinga Oceán prachu (Winston Smith, 1993, tehdy ještě nebylo neslušné kupovat knihy odtamtud :o), jsem přečetl až dvanáct let po jejím vydání a dohnal tím, jak jsem zjistil, velkou čtenářskou mezeru.

       Okouzlilo mě promíchání Bílé velryby s Lovecraftem (a Asherovými prastarými, velmi silnými kapitány, a to už je výkon, protože Stahovač vyšel až 25 let po Oceánu :-), a to, že se v posledním odstavci mluví zároveň o smrti a Benátkách, asi také nebude náhoda. Že vyvrcholení a osvětlení záhad planety Nulakva je tak na úrovni naší současné spisovatelské špičky, tedy zmatené a trochu na poslední chvíli vytažené z klobouku, jsem po předchozí čtenářské hostině autorově prvotině rád odpustil.

       Oceán prachu bych dal na seznam povinné četby pro všechny naše bombarďáky pokoušející se o postmoderní míšení námětů, stylů a rekvizit. Samostatné pojednání by si zasloužil doslov Ondřeje Müllera, ten by zase mohl sloužit jako učebnice pro naše sepisovače doslovů a vůbec scifistické publicistiky.

       Do poloviny velice zajímavá kniha, Nancy Kressová si připravila vesmír ne nepodobný světům Ursuly K. LeGuinové (mám na samozřejmě na mysli její vesmír z doby, kdy psala SF). Pozemšťané v nepříliš vzdálené budoucnosti (jejich prapradědečkové umírali jako američtí vojáci v Bosně, i když nevím, zda před deseti roky nebo teprve v nějaké budoucí válce s rozpínavým islámem) narazí na planetu v mnohém připomínající ekologický ráj, jejíž obyvatelé uctívají přírodu a zvláště květiny, které neopominou zmínit v každé větě alespoň dvakrát. Navíc všichni tuze dbají, aby sdíleli společnou realitu, kdo je i jen úředně prohlášen nereálným, začne trpět úpornou bolestí hlavy a s ním všichni, kteří by si připustili, že jej vidí, nebo na jeho přítomnost reagovali jinak než pokusem o jeho zabití.

       Očekával jsem běžný konflikt mezi pozemským pragmatismem a bandou hipíků, se kterými nelze zamést jen proto, že okolo jejich planety krouží artefakt, který Země potřebuje ve svém boji s nekomunikativní rasou Sekerníků. Ale vše je podáno s daleko jemnějším rozlišením, pozemšťané nejsou naši současníci, ani jejich vojáci ne, a uvažování jejich vědců je již zcela prostoupeno tolerancí a ohleduplností k cizí kultuře, představte si zkrátka, že koncept multikulturalismu přežil sto let, nezpůsobil civilizační katastrofu a stal se normou :-)

       Protože ale vydavatelé nestojí o utopie, musela autorka přijít s nějakým scifistickým závěrem a alespoň se pokusit dojít k nějakému odhalení podstaty jejího vesmíru. O to se snaží v druhé, méně zdařilé polovině knihy. Pokud jste ale dočetli až sem, nedá vám to, a dočtete ji celou.

       Můj další čtenářský dluh. Pavel Weigel (pořadatel sbírky) nás seznamuje s udivující pestrostí témat polské fantastiky a s její neobyčejně širokou autorskou základnou. A to si musíme uvědomit, že jde jen o ty autory, kteří se nějak prosadili v Ceně Janusze A. Zajdela (založené v roce 1985). To mě přivádí k úvaze o podobnostech CJAZ s naší Cenou Karla Čapka (1982), která rovněž, alespoň ve své první dekádě, přinášela to nejlepší v daném roce, ale rovněž se jí nezúčastňovali všichni aktivní autoři. Nicméně při srovnání s polskou pestrostí CKČ nikdy neobjevila tolik rozličných a osobitých talentů. Na druhou stranu i před rozbitím Československa bylo Poláků dvakrát více než nás :-)

       Ve sbírce najdeme pravda i slabší kousky, Kresova fantasy se až příliš podobá zmatenému dračáku, kde si pán jeskyně dělá, co ho zrovna napadne, jen o málo lépe působí Dębskiho Zavinilo to špatné pivo, které je asi zamýšleno jako epizoda z nějakého většího celku, Sapkovski dokazuje, že kdyby se jen trošku zasnažil, mohl by na jejich písečku konkurovat Kulhánkovi či Žambochovi, a rovněž trochu abstraktní Zimniakův Hrudník plný andělů může zaujmout jen nápadem.

       Zmiňoval jsem šíři záběru vybraných autorů, kteří se na rozdíl od české scény nevyhýbají politice a náboženství, a právě tyto jejich práce mi v Polské ruletě připadají nejlepší.

       Ziemiańskiho Autobahn nach Poznaň nám řekne o aspiracích národa, kterému jen o chloupek uniklo postavení velmoci, víc než tlusté knihy sociologie, Výlet za revolucí od Marka Oramuse je sympatický nejen tím, že v něm vystupují (pod skutečnými jmény:-) postavy z polsko-českého fandomu, autor vyslovuje názory, se kterými nemusíme souhlasit, ale musíme ocenit, že vůbec nějaké má, což je u našich psavců velmi vzácné, a nejlepší na konec: povídka Marka Huberatha Vysoký trest, snad je jen náhoda, že je z celé sbírky nejstarší.