Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Nejdřív je nutno si uvědomit, že v každém scifistovi uvízl kousek dítěte – oči zírající do království fantazie a nadšení pro pohádky. Taky je dobré si připomenout, že tři věci zůstaly z ráje na zemi – hvězdy, květiny a oči dítěte. Takže – ač jsme z hlediska sucharských reprezentantů většinové populace především cvoci, my víme, že – kromě těch kytek - jsme spolehlivě blíž k nebi, tedy, přesně řečeno k ráji.

       Souhlasím s klasikem – SF je víc než četba, SF je životní styl. Prvotní je ne impuls, nabytý skrze četbu, prvotní je vůbec sklon k tomu, vyhledávat zprvu verneovky a Trosku – a být nad tímto čtivem blažený. My jsme si navykli vzpomínat, která kniha zažehla v našem nitru scifistický plamen, ale ono je tomu naopak. Oheň tiše doutnal, a bylo třeba jen zapojit spouštěcí mechanismus. Jsou lidské exempláře, v nichž jiskru nezažehne ani tuna té nej SF literatury.

       Pro scifistickou odrůdu lidstva je četba stmelujícím faktorem. Tím, že hloubáme nad stejnými možnostmi, co se budoucnosti naší planety, případně vesmíru týče, tím, že jen tak, mimochodem, obdivujeme kvantovou fyziku a dodáváme jí téměř filozofický půvab, otvíráme zbytku populace okno do alternativních světů, možných budoucností i minulostí, chápeme i jasně oddělené dobro a zlo ve fantasy, či dobře podanou hrůzu hororů.

       Nová rubrika IK by se možná měla jmenovat „jak jsem sám sebe našel/našla“.

       Scifisté jsou ale i v jedenadvacátém století mimo hlavní směr vývoje naší podivné civilizace, protože se vymykají konzumní podobě společnosti. My jsme schopni s potěšením konzumovat jedině snad knížky. Dodnes jsme dáváni do souvislosti s ufology, býváme s nimi i zaměňováni, což je stav neutěšený. Je nás jistě víc, kdo jsme prodělali nepříjemný zážitek, vyplývající právě z této záměny. Ocitli jsme se v situaci, kdy marné vysvětlování skupině mírně pohoršeně se tvářících lidí nevysvětlilo omyl – že totiž scifista není obětí únosu mimozemšťany.

       Startovací čára byla pro všechny stejná. Zářivou ukázkou záporného SF hrdiny byl pro ty z nás, kdo více pamatujeme, úžasný Kostěj Nesmrtelný, sovětská literatura vůbec velice inklinovala k našemu žánru – a to neúmyslně. Beznohý hrdinný pilot následoval hned za neskutečně obětavým Pavkou Korčaginem – tak úžasnou fantasy později už nikdo nesepsal. Proti mladogvardějcům a Zoje Kosmoděmjanské je Verneův Robur či Nemo jen pouhý čajíček. Totalitní kultura nám skýtala neplánované možnosti vývoje tím nejlepším směrem, my nacházeli sami sebe. O tohle kouzlo nechtěného jsou mladší generace ochuzeny.

       I Božena Němcová udělala pro SF, H a F dost – horory neopomíjela, lákala čtenáře za hranici království fantazie a její pohádky by zasloužily scifistický pomník, stejně jako K. J. Erben, vždyť jeho Svatební košile a Polednice jsou scifárny krásně hororové a přímo kultovní. Abych to shrnula – děkuju pohádkám, sovětské literatuře a našim obrozeneckým autorům, Verne přišel až potom. Neměli bychom zapomínat, že česká národní klasika je z velké části příslušná právě do námi oblíbeného žánru. Lze tedy usoudit, že horor je českému člověku vlastní?

       Můžeme brát jako fakt, že SF, H a F oslovily každého občana naší republiky inteligentního natolik, že byl vpuštěn do mateřské školy nebo do první třídy. Je ale jen úzká skupinka vyvolených, kteří na tuto výzvu dokázali zareagovat. Možná je to jistý druh mutace, scifistův náhled na svět se liší od náhledu většiny. Teď jen záleží na tom, který z těch dvou postojů je lidstvu prospěšnější. Každopádně – každý scifista ví, že je po většinu času obklopen nezájmem o dění nejen za hranicí naší planety. Zkuste si se sousedkou popovídat o problémech kolem raketoplánů!

       Scifistova osamělost třeba i uprostřed kolektivu je hnacím motorem, který žene fanoušky ke sdružování. Osamělost a – výjimečnost. Protože kdo pokukuje po vesmíru, ten má větší záběr, čili – dle Nerudy – „Jak lvové bijem o mříže…“ A abychom se nepotloukli, sjíždíme se a nestydím se přiznat, že až na svém prvním conu – v Chotěboři – jsem pochopila, že i když čtu SF, nemusím být praštěná, ačkoli to moje okolí zrovna takhle chápe. Scifista totiž rozlišuje dny všední – to má omezené spojení se sobě rovnými, a dny sváteční – to se blaženě poflakuje na conu, poslouchá, povídá a cítí, že i ta nejneuvěřitelnější věc se časem může stát úplně normální.

       V Krásné Vsi čteme SF tři – z dvou set obyvatel, včetně nemluvňat. SFK nezaložíme. Chceme-li si pokecat, vyjdeme na jednu z našich tří cest – a nemůžeme nepotkat každého, kdo je v danou dobu mimo vlastní usedlost. Můžeme probírat SF – nebo život sousedů a co udělali špatného… Na návsi to sice není stejně pohodlné jako u baru na conu, ale když kvetou lípy, máme tu besedu i voňavou. Když lípy nekvetou, smrdí nám do povídání prasečák, ale nevadí, my jsme zvyklí a jako každý nadšenec i odolní.