Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Když jsem si myslela, že příspěveček pro IK jest hotov, vydala jsem se na poštu, abych poslala disketu klasickým, pro občany bez internetu jediným možným způsobem. Protože mi Kája Kuntoš zrovna spravil kolo, sunula jsem se mezi poli, funěla, ono do Katusic je to do kopce, a taky jsem se kochala, protože řepka, nebo co to je, letos kvete vskutku nádherně. Jestli mě ta řepka zfetovala, nevím, ale posedla mě rozverná nálada. Z automapy, vzniklé ještě před dálnicemi, jsem již pár dní věděla, že nedaleko od Katusic existuje Vrátno a potom i Mšeno, což mi nějak připomínalo civilizaci rozvinutější než je ta, kterou máme v Krásnovsi. Profrčela jsem a minula původní cíl, načež jsem se vydala do neznáma, a přestože se dobře znám, udivilo mě, že jsem tak rychle zabloudila, dokonce dřív, než jsem mohla objevit, že do Kokořínského údolí je od nás pro netrénovaného cyklistu přece jenom daleko. Před prvním prudkým stoupáním jsem po Mšeně přestala toužit a vydala jsem se dle ukazatele, který udával, že do Skalska to jsou jen dva km. Informace o tom, že ty dva km jsou kopec, chyběla. Po překonání neuvěřitelného výškového rozdílu jsem se v nejvyšším bodě stoupání dozvěděla, že teď to bude dolů, potom nahoru, a tak jsem se vydala po rovince, opět pryč od domova. Toho odpoledne jsem pronikla na dohled ke státní silnici směr Mělník, urazila jsem cestou i necestou a ve finále i do příšerného kopce 20km, neposlala disketu a při návratu na domácí dvůr jsem zcela vyčerpaná málem políbila trávník a všechny naše kočky. Dospěla jsem k přesvědčení, že mě kdyby poslali kolonizovat Měsíc, určitě ho minu a skončím někde v neprobádaných hlubinách kosmu. Předloni jsem úspěšně zabloudila ve vzrostlém ječmeni, a kdo to nezažil, neví, jaká je to hrůza.

       Ze šoku jsem se vzpamatovala. Vím, jak si současný venkov zakládá na společenském životě. Po zážitcích s blouděním svoje bodré sousedy chápu. Když člověk trčí sám a sám v přírodě, obklopen bující zelení a ptačím cvrlikáním, teprve ocení, jak úžasná je blízkost dalších homo sapiens – nebo alespoň homo, na sapiens netrvám.

       Mistrem ve vytváření stejně zaměřených skupin jsou mouchy. Jejich cílem je trýznit lidskou oběť. Je strašné, když se člověk ponoří do odpoledního klimbání a muší potvory zrovna vyhlásí pohotovost. Nenechají vyčerpaného vládce všeho tvorstva usnout, a to až do setmění. Pak se vlády ujmou komáři. Jejich zavilost je neutuchající.

       Nadprodukcí much nás trýzní blízký družstevní prasečí příbytek. Stojí jen kus za naší zahradou, za tou odlehlejší, bezinkami porostlou částí, která má se zemědělským pozemkem asi tolik společného jako africká buš. Občas mě napadá, že lidé se stmelují do skupin i proto, aby mouchám, sršňům i další žouželi a havěti předvedli, že i oni zvládnou život v houfu.

       Na konci předminulého a na začátku minulého století spolkový život kvetl na venkově i ve městech. Paní a dívky docházely do Mariánských družin, kde vyšívaly oltářní přikrývky a mešní roucha. Při této bohulibé činnosti blaženě pomlouvaly nepřítomné a zpívaly.

       Specializací současného venkova jsou především aktivity myslivecké a hasičské. Zbývající organizace plynule vymizely, snad proto, že na schůzích Červeného kříže i kabrhelek se objevovaly pořád stejné obličeje. I u nás máme snaživý hasičský sbor. O úspěších vydobytých na soutěžích svědčí ceny, hrdě vystavené v lokále naší nejnovější hospody.

       Na místním hřišti i letos probíhal tzv. Krásnoveský Pohár, což je domácí specialitka. Sjelo se značné množství družstev, všechna odhodlaná zvítězit. Lidské rojení vhodně doplňoval blaženě zveřejňovaný patriotismus – ať je česká úcta k vlajce míň pompézní než u Američanů, co se vztahu k rodné vísce týče, jsme my, Češi, nepřekonatelní.

       K soutěžím se sjíždějí hasiči z okolních i vzdálenějších obcí. Podstatou takového klání je ponoření hadice do nádrže s vodou, sestavení hadice a stříkání na daný cíl. Divoce pobíhajícímu družstvu žen či mužů je měřen čas. Do toho řve čerpadlo, hraje hudba a hasičský starosta průběh akce více či méně plynule komentuje.

       Zírala jsem na zapálené hasiče, zapálené pro věc. Vybavilo se mi, že dědečkova trubka, ta, na kterou tak úžasně troubíval „hoří“, jakmile měli mohelničtí bojovníci s ohněm nějakou sešlost, ta trubka, kterou jsem jako malá obdivovala, protože se leskla a byla pověšená vysoko – na stěně přede dveřmi na půdu –, zavazuje. Ke klání se dostavili i bojovníci z Hoření Mohelnice, která byla domovem mých předků. Jako jiné roky, i tentokrát jsem řešila dilema – komu fandit?

       Předci zavolali, pohrozili – a já asi nebudu smět vejít do krásnoveské hospody. Jenomže, vězte, vážení – Mohelnice zvítězila! Byli jsme první v rychlosti hašení! Zdůrazňuju, že můj velice blízký příbuzný je hasičským starostou Hoření Mohelnice, takže jsem prodělala záchvat střetu zájmů. Krásnoveský hasičský starosta má postavíno na našem dvoře, a to se stalo za totáče, kdy náš dvůr býval obecním pozemkem. Teď stála na zrestituovaném pozemku první dáma mohelnických hasičů a dělala posuňky směrem k obydlí hlavy hasičů krásnoveských. V takových náročných chvílích je snadné pochopit, proč si dávní Čechové dopřáli Bílou horu.

       V Krásnovsi by taky hasit uměli – a snad i rychle. Přesto bych na ně nespoléhala, neboť k čemu je hasič, není-li voda? Kal, který je situován poblíž místní návsi, je sice rozlehlý, leč obsahuje cosi jako prvotní polívku, rozloženou v tak mělké vrstvě, že vyhovuje pouze Kuntošovic kachnám. V případě, že by nastala nutnost touto dávno už ne tekutinou cokoli hasit, existuje riziko, že hadici ucpe buď zmutovaná maxižába, nebo také zmutovaný maxikomár, případně kříženec obojího – či nějaký nově vznikající živočišný druh.

       Připravovat se k hašení – sice dobrovolně a s nadšením, ale bez vody, je nejspíš vědecká fantastika. Je ale pravdou, že náš hasičský starosta oslovil zemědělské družstvo, a dohodl případné poskytnutí vody. Fámy o tom, že hašení je plánováno jako čistě mužský podnik a má probíhat formou močení na cíl, je nepravdivá.

       Nedaleko bažantnice, jen kousek od kraje lesa, existuje další – a opět již ne vodní – nádrž. Býval to rybník a jsou známi pamětníci, kteří se tady kdysi koupávali. Nyní, na začátku jedenadvacátého století, by člověku, který do tamní tekutiny spadne, slezla – v tom lepším případě – kůže. V horším případě by se dotyčný s největší pravděpodobností rozpustil. Pokud by ho nesežrala příšera, která se v místě jistě brzy vyvine, neboť už víme, co udělaly chemikálie, hormony a podobný sajrajt s ubohoučkým aligátorkem.

       Do bývalého lesního rybníčku, který si jistě dělával ambice na to, že se stane křišťálovou studánkou, svádíme obecní splašky. To, co ve vsi budí v laikovi dojem funkční kanalizace, je pouhá atrapa potěmkinovského typu. Co vyprodukujeme, odteče, za posledním domem už kanalizační poklopy mizí a zůstává velice smradlavá strouha, která někdy jen páchne a teče, jindy páchne, teče a hraje všemi barvami duhy. Často i pění.

       Čístička vody je taky jenom fantastika – a ani ne vědecká. Proto mě velice překvapil americkými tvůrci předpokládaný výskyt zmutovaného monstra někde v New Yorku. My jsme na řadě jako první, protože jsme vhodné podmínky ke vzniku čehokoli ohavného a lidožravého vytvořili v předstihu.

       Myslivci, známí také jako ozbrojení brigádníci, se během roku zabývají hlavně chovem bažantů. Ty potom, krátce před počátkem honu, vypustí, aby vzápětí ptáky, pomatené náhlou svobodou, postříleli. Po masakru zbydou v lese barevné, umělohmotné a prázdné nábojnice, které, motivována láskou k přírodě, nepoznamenané lidskými zásahy, sbírám. Obdarovávám jimi malé děti, čímž dělám velikou radost matkám těch uličníků. Matky vyhazují patrony do popelnice. Myslivci zatím pořádají poslední leč a dělí si kořist.

       Nám, osobám na hromadném bažantím krveprolití nezúčastněným, činí velkou radost, pokud lovci minou naše obydlí a zahrady bez jediného výstřelu. Na kritické dny je dobře si najít práci ve sklepě a jiných podzemních prostorách. Pobyt pod širým nebem se nedoporučuje. Tohle tvrdí zlé jazyky, já lovce v akci doposud nenatrefila. Ony zlé jazyky patrně popuzuje, že myslivci získají kus flákoty, a jak je známo, na vsi koukáme bližním nejen do oken, my jim lačně civíme rovnou do talíře. Proto se najdou tací, kteří vypočítávají, co myslivci zasáhli, co zasáhnout mohli – a co sestřelit nedokázali, přičemž halasně upozorňují, jak fantasy počteníčkem je pro některé myslivecký zákon. Další zavilí jedinci se halí do roucha milovníků zvířat, přičemž slintají, trýzněni neukojenou chutí na zajíčka na špeku a na cibuli. Taková jsem i já, zajíc na smetaně je totiž mocným impulsem, podněcujícím projevení vlastního názoru.

       Místní mládež se schází v autobusové čekárně. V této neoficiální klubovně holduje vesnický dorost především nikotinu a debatám o sexu. Pokud se zrovna nekoná trénink v hasičských dovednostech, to pak nastupující generace tráví volný čas řádně a pod dohledem dospělých osob.

       Závěrem oznamuji, že Míca povila pět úžasných miminek, dvě kočičky a tři kocoury. Ještě jsme je nepojmenovali. Taky musím v budoucnu pohlídat, aby tahle koťata nechodila na procházky do lesa. Je tam sice čerstvý vzduch, ale i výše zmíněný rybník. Ještě jsem nezjistila, kam zmizel náš nádherný a nadějný kocour Richard T.

       V knihovně jsem si tentokrát mohla vybrat mezi z města zaslanými knížkami pro děcka a pro pubertální mládež. Pro dospělé byla v nabídce detektivka a také příběhy ze života, určené ženské části populace. S hanbou se přiznávám, že z nedostatku jiného čtiva jsem podlehla a do onoho díla se ponořila – abych vzápětí zjistila, jak náramnou SF mám! Tolik vzorných otců, matek a dítek, tolik zlotřilých manželů by na tak malý prostor nenacpal ani nositel nobelovky za literaturu! Značné množství hlavních hrdinů děl tohoto typu jsou nepochybně zakuklení mimozemšťané a naklonované zeleně oděné mexické dívky, které prohlédly, oblékly si jiné šaty, aby maskovány vnášely telenovely i do života. Obraz doplňují zářné osobnosti, jaké se v běžném životě vůbec nevyskytují. Z toho jsem odvodila, že většina lidí čte SF – jenže mnozí o tom nevědí. Pohříchu se stává, že mnozí autoři SF píšou – a taky o tom nevědí.