Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Čtyřiadvacetiletý stážista na univerzitě v Göttingenu Werner Heisenberg se rozhodl matematicky popsat stavy elektronů v atomu pomocí experimentálně měřitelných spekter (vznikajících při kvantových přeskocích elektronů z jedné dráhy na druhou). Sužován sennou rýmou, utekl se na přelomu května a června 1925 na nezarostlý severomořský ostrov Helgoland. „S oteklým obličejem jsem musel dělat bídný dojem, hospodyně si myslela, že jsem se někde porval...“

       Po několikadenní klauzuře se dopočítal. Bylo to ve tři ráno, vše hluboce spalo. Za temnými okny hučel vítr od moře... „V první chvíli jsem se skoro lekl. Měl jsem pocit, že hledím skrz povrch atomárních jevů na hluboko pod ním ležící základ podivuhodné vnitřní krásy...“

       K výpočtům použil Heisenberg i útvary zvané matice, proto se jeho způsobu popisu říká maticová mechanika. Spolu se Schrödingerovou vlnovou mechanikou (z konce téhož roku 1925) patří k pilířům kvantové teorie.

        

       9. června 1905 v časopise Annalen der Physik vychází Einsteinova práce O přeměně a vysílání světla, kterou její autor považoval za „velmi převratnou“. Vysvětluje zde některé „anomálie“ při fotolelektrickém jevu. K tomu jako jeden z mála vzal vážně pár let starou představu Maxe Plancka, že za určitých okolností může být světlo vydáváno nespojitě, v kvantech. Podle Einsteina ovšem světlo – a elektromagnetické záření vůbec – není kvantováno jen při určitých procesech, ale pořád, „stejně jako pivo čepované v půlitrech je v nich obsaženo i v sudu“.

       Fyzikální obec zprvu přijala jen fotoelektrickou část publikace, ne už představu stálých světelných kvant. Jenže právě ta byla nejdůležitější! V roce 1913 podle ní Niels Bohr vytvořil model atomu, v němž i veškeré vnitřní procesy probíhají kvantovaně. Když pak deset let nato Arthur Compton existenci světelných kvant pokusně potvrdil, začalo se jim říkat fotony.

       10. června 1955 vzniká Ústav jaderného výzkumu. Usídlí se v obci Řeř severně od Prahy, na místě chatařské oblasti na břehu Vltavy. Stane se naším největším výzkumným pracovištěm v oborech užité jaderné vědy a techniky (slouží mu mj. dva malé jaderné reaktory a ozařovací komora s radioizotopem kobalt 60). Hlavní výsledky práce stovek odborníků vidíme denně – jsou jimi kupříkladu rozsvícená žárovka (jaderná energetika); můžeme se však s nimi setkat při četných dalších příležitostech, např. u lékaře (radiodiagnostika, radioterpaie, sterilizace lékařských potřeb zářením) nebo třeba v autě (radiační vulklanizace kaučuku, plasty vyrobené radiační polymerací).

        

       25. června 1985 po setmění se v observatoři na Mount Wilsonu v Kalifornii sešli astronomové k pietnímu aktu. Tak jako před 68 lety jejich starší kolega George Hale poprvé, oni dnes naposledy zaměřují stopalcový (2,54 m) reflektor, v době svého vzniku největší na světě, k hvězdě Vega v souhvězdí Lyry. Potom přístroj odstavují a nechávají rozmontovat. Připomeňme, že právě s ním Edwin Hubble objevil strukturu galaxií coby hvězdných systémů (1925) a rozpínání vesmíru (1929).

        

       26. června 1730 se ve francouzském Baudonvilleru narodil Charles-Joseph Messier, astronom, který jako jeden z prvních odpoutal pozornost od newtonovskou mechanikou „znovuobjevovaných“ planet naší Sluneční soustavy a – sice ještě nahodile, ale přece – zamířil do vzdálenějšího prostoru. Roku 1781 vydává vůbec první katalog (sto tří) hvězdokup a mlhovin. (Omluvou jeho odvahy budiž důvod: sepsal ho proto, aby ho tyto objekty nemátly při hledání šlágru tehdejšího nebe – komet.) Messier zemřel roku 1817.