Interkom: Parcon 2005 v Chotěboři

Odjížděli jsme Petiným autem spolu s Marvinem a HT do bouřky asi o půl třetí odpoledne, kterýžto čas jsem určil já, protože jsem ze svatby nemohl odejít dřív; nevěsta by mi dala co proto. V podstatě celou cestu pršelo a Pet se musela soustředit na řízení, tak bylo v autě klidno, jen občas vzbuzovaly smích a komentáře názvy obcí, kterými jsme projížděli (Jámy, Hlína apod.). V městečku Chotěboř jsme se zjevili kolem čtvrté odpoledne. Před kinem zavazel velký autobus, který zrovna přivezl hudebníky z Říčan, tak jsme zastavili kousek dál a vydali se k prezenci v předsálí Sportovní haly kulturáku. K našemu údivu tam bylo lidí jako much; toto přirovnání opravdu sedí, protože jsme neviděli žádnou rozumnou řadu na prezenci, ale chumel deštníků a batohů, kterak se ze všech stran tlačí do krytého vchodu, aby na ně co nejméně pršelo. Stoupli jsme si na konec a začali tvořit normální řadu. Asi po čtvrthodině, během níž jsme se z místa pohnuli o půl metru, vyběhl dvanáctiletý klučina v pořadatelském tričku a vyzval nás, že všichni od M dál můžou dál, tedy dovnitř, protože jsou dvě fronty podle abecedního dělení (A-Malina a Martin-Ž, Marvin prohlásil, že on jediný tam může, protože je Martin Ž.). Tak jsme vešli do předsálí a začali tvořit druhou frontu do oblouku, aby se do ní vešlo více lidí. Na stůl s prezencí jsme neviděli, protože před námi stálo několik dvoumetrových a navíc obézních puberťáků, co vypadali jako juniorské mužstvo amerického fotbalu týmu McDonald. Po půlhodině tlačenice, kdy se k nám přidal Jarek Mostecký a zamávali jsme na Hypo, nás předběhlo několik blondýn, vyšlo najevo, že nejsou DVĚ fronty, ale TŘI a my jsme samozřejmě stáli v té třetí, kde byli platící na místě. Po protlačení doprostřed jsme byli všichni čtyři během deseti minut odbaveni. Umělohmotné tašky, průhledné jako špinavé sklo a tenké jako kondomy Durex, většinou nevydržely nápor remintendovaných časopisů jako Ikarie, Pevnost a nějakých počítačových plátků a trhaly se, aby pak jimi propadávaly srolované plakátky desetidenního Festivalu Fantazie, v jehož začátku se Parcon konal. Tímto děkuji za sebe i Marvina Jánovi Žižkovi, který pomáhal sbírat. Moment, co ještě bývá desetidenní? Hm… už vím, zimnice. Jako velké plus ovšem hodnotím parconskou placku, kterou jsme sice fasovali až druhý den a po sdělení náhodné informace, ale přece. Je kovová a má docela pěkný motiv, robotizovaný výřez z Michelangela. Konečně první placka z Chotěboře, kterou bych se nestyděl nosit i jinde. Program na několika A4 spolu se sešitem anotací je už pravidlem, ale do anotací jsem během conu ani nenahlédl, většinou vím, na co chci jít. O cédéčkách v materiálech platí totéž jako o časopisech – stará a zbytečná, jedno dokonce podepsané rydlem. Poslední CD Festivalu, co jsme dostali později s plackou, obsahuje staré fotky (kompletní fotogalerie Pagiho 2003 a 2004, ty Avalonské poněkud sporadické, ovšem obsahující památný Avalcon 2000, ze kterého jsem psal první deník špiona), nějaké texty včetně všech šestnácti OPAT'ssinů a literární soutěže ST Můstek je Váš, kterou jsem taky hodnotil (zlatá CKČ!), reklamu na Gamestar a blabla o letošním FF.

Mirek Žamboch a Jiří W. Procházka představili svůj nový společný projekt JFK (čili John František Kovář), svět paralelních dimenzí, kouzel, vědy a válečné akce, do kterého chtějí postupně přijmout další schopné tvůrce (nikoliv všeho schopné), kteří by v rámci nastavených parametrů tvořili příběhy. První dva romány (od každého jeden, Agent JFK – Pašerák a Agent JFK – Není krve bez ohně) jsou už na korekturách, budou to tenké paperbacky, prodávané i na novinových stáncích zhruba za 80 korun českých. Kdo potřebuje srovnání, tak snad nejblíže tomu je řada Mark Stone. Jejich vize zatím obsahuje horizont jednoho a půl roku, jeden román každé dva měsíce pod vydavatelstvím Triton, další dva autoři jsou Tomáš Němec a Petr Schink. JWP řadu přirovnával ke KODovkám, Žamboch zase k povídkám Otakara Batličky. Chtěl jsem si na závěr koupit pěkné černé tričko s krásným emblémem, kdy písmena JFK jsou vytvořeny z křesadlové pistole, meče a samopalu, ale chtěli jsme přijít včas na slavnostní zahájení a na nákupy nebyl čas. Ještě něco – na výslovné přání HT a Pet zde tlumočím jejich názor, že Mirek je hezčí než minule (míněno na Fénixconu), snad dokonce zkrásněl. Asi kvůli tomu, že už nemá tak výrazné svalstvo a nechal si povyrůst vlasy.

Mohli jsme klidně počkat na poslední triko a ještě licitovat o ceně, protože slavnostní zahájení mělo jako obvykle zpoždění, tentokrát plných 40 minut. Možná za to mohl orchestr z Říčan, možná příprava výstupů a scének Pagiho, Koutného, Rampase a Pravdy, dnes už Pravdu nikdo nezajistí… ee oprava, dnes už pravdu nikdo nezjistí. Pokud však nepočítám to zpoždění, bylo to dobré zahájení. Orchestr z Říčan i s dirigentem, podivně vyhlížejícím mladým malým tlouštíkem, zahrál několik filmových melodií ze StarTreku (filmy 4 a 9), Vetřelce a dvakrát ústřední melodii StarWars a Pochod Impéria. Pouze první trubka občas při vyšších tónech s rychlými přechody uletěla někam mimo, jinak to bylo až na výjimky (smyčce byly jednou hodně mimo) výborné i přesto, že blonďatý mladík u druhého violoncella flirtoval během koncertování s první houslistkou, která sice reagovala, ale nenechala se rozhodit. Každá skladba byla odměněna potleskem, Pochod Impéria dokonce bouřlivým, přece jen je to chytlavá melodie. Informativně legrační vstupy Pagiho se dvěma slečnami, ilustrační scénka Martina Koutného s bijcem-pořadatelem a Vaškem Pravdou, pár slov místního starosty a výstup „poživotního“ prezidenta Fandomu Rampase, ač byly ještě v hranicích vkusu, naštěstí jen vyplňovaly pauzy koncertu. Možná měl původně koncert vyplňovat mezery mezi řečmi, leč dopadlo to opačně, díkybohu.

To dvojice „specialistů na zvláštní efekty“ z Ruska byla opravdu speciální. Původně jsem je považovala za pubertální příznivce nějakého hororového seriálu. Posuďte sami: Mladík výšky kolem 175 cm a váhy pod 50 kg, mrtvolně bledé pleti a s barvou vlasů označovanou mým dědečkem barvířem jako kafébraun dozelena je oblečen ve zvonových bokovkách z lesklého černého latexu a černém tylovém tričku bez rukávů (nebo ve druhém případě s dlouhými rukávy z téhož latexu). Dojem umocňují boty na deseticentimetrové platformě. Zdá se vám málo exotický? Doplňte sestřih typu „proletěl trním“, výbojně trčící chumáč pěti vousů uprostřed brady a úzké černé zrcadlovky na očích. Už se bojíte? Ještě ne? Tak přidejte lesklé korálkové výšivky na prsou. A hlas v intenzitě i tónině vánku ve větvích sasafrasu – neboli srozumitelný tak na metr od mluvčího. Zombie jak vyšitá. Nicméně se ukázalo, že svému řemeslu rozumějí, protože později během své přednášky předvedli praktickou ukázku vytváření masek. Vybrali si k tomu slečnu z řad diváků a zpracovali její obličej do strupu zvícího půl čela a kus tváře. Vypadal natolik realisticky, že se jí někteří ptali, jak dopadl ten vlak, co do ní narazil, když ona je na tom takhle. Já měla při spatření pocit, že na ni spadl dům. Prostě paráda.

Není čajovna jako čajovna, ale každý nemůže být Melkorem. Kolem půlnoci nebyl ani Lapsang Souchong, ani Darjeeling, tak aspoň Assam (na Pu-erh jsem si netroufl). Místní slečny se nám omluvily, že ještě nemají nabídku čajů na papíru, ale to neměly ani další dny, zato se to na stolku hemžilo Babiččinými směsmi, Modrými lagunami, Indiánskými léty, Šípkovými Růženkami a jinými roztodivnými a nicneříkajícími názvy pytlíků s „čajem“, které občas daruji svým přátelům jako legraci a rozhodně nečekám, že to budou pít. Nejdřív jsme sice uvažovali, že zajdem do kina na původně avizovanou Válku světů, ale již první letmé nahlédnutí do aktuálního programu nás vyvedlo z omylu – práva na čerstvý blockbuster zřejmě pořadatelé nedostali a Svět zítřka, ač milý film, nám za to nestál.

sobota 2.7.

Vstal jsem poměrně brzo, abych měl čas se nasnídat a stihnout v devět program, ale špatně jsem se podíval do propozic a místo do Vysočiny jsem šel na snídani do Svačinky. Vyšla z toho příjemná procházka spojená s krátkým pokecem s majitelem Svačinky, který si mi postěžoval, že už minulý rok se na něj organizátoři vykašlali a nežádali ho o předplacené jídlo. Ovšem v materiálech uveden byl, to ano, písmem velikosti 6. Když si teď po conu srovnám úroveň jídel ve Vysočině letos a ve Svačince předloni, vychází z toho Svačinka přece jenom o něco lépe. Po snídani už na správném místě jsem si ještě koupil v levných oděvech na náměstí druhý ručník a v papírnictví deníček na poznámky a svazek špejlí s lepicí páskou, protože v našem pokoji bylo všehovšudy jediné ramínko a to jak uznáte není mnoho. Vyrobil jsem si proto ze špejlí další dvě zařízení na sušení ručníků, i když poněkud trojrozměrné – dva jehlany a krychli. Uklízečky se budou divit.

Při korzování kolem baru v KD jsme narazili na Bruma, tedy Luboše Brandu, takto kamaráda Doktora a člena Conan Society, který to nemá ze Svitav až tak daleko. Pozval ho Martin Koutný, protože Brum je nominovaný v CKČ v krátkých povídkách za dílko s názvem „Satan zařval éDRŽ HUBU, KOWALSKI !!!`“. Jelikož Marvin nemohl, zašel jsem s Brumem na oběd do Vysočiny a potom na trochu kafe do Panského domu, kde s českými trekkies obědvala Pet a HT. Vedle u stolu seděla Dana Krejčová a Hanka Vittková, tak jsem si k nim přisedl na kus řeči, kousek od nás koukal do prázdna malíř Philippe Coriat, již pravidelný návštěvník chotěbořských conů (prý má poblíž chatu), který na slavnostním zahájení v pátek již tradičně jako jeden ze zahraničních hostů chyběl. My všichni jsme byli vzadu, vepředu jsem zahlídl kromě jiných i Libora Marchlíka, který v Brně koupil knihkupectví Arrakis a znovu zaměstnal Big Shamana Tuneláře, který s ním ostatně seděl u stolu. Martin Macášek bloudil s přítelkyní po náměstí a vyptával se, zda je ve Vysočině volno, nakonec jsem ho při odchodu objevil také v Panském domě – a dobře dělal, tady se nejlíp vaří.

Siestu jsem trávil na pokoji výrobou výše zmíněných sušáků ze špejlí a izolepy a ve tři jsem byl zpět v KD, kde jsem původně chtěl jít na „Města budoucnosti“ Filipa Štěpánka v Zrcadlovém sále prvního patra, ale jda okolo čajovny jsem byl polapen Lenkou Mikuláštíkovou a usazen k Marvinovi a třem různým konvičkám, kde byl Marvinův černý čaj a ve zbylých dvou světlý odvar „Modrá laguna“, stydnoucí nepřítomnému Pavlovi Mikuláštíkovi, a Lenčin „užnevímco“, který chutnal prý lépe studený než horký. Nemohu to posoudit, protože jsem upíjel Marvinovi a vypil i šálek Modré laguny, která vlastně nechutnala tak hrozně, jak se jmenovala.

František Fuka měl opět svou dvouhodinku filmových upoutávek, tentokrát proloženou vtipnými videoklipy šílených reklam a ujetých písní. Ono nestačí, že mi toho chodí hromada mailem od kolegů, kde to rovnou mažu, ještě se na to musím dívat, abych se dočkal kýžených filmových trajlerů. Naštěstí tři stály za to – reklama na Durex s dveřmi od auta, japonská reklama na klozet a především patriotický písňový klip, kde zpěvák a autor, bývalý kaskadér StarTreku, doslovně mává americkou vlajkou všem do obličeje. Patriotický, hm. Spíš psychotický. Bylo to velmi legrační a ještě lepší byl návazný krátký sestřih téhož, ovšem přisprostlý a proložený výbuchy amerických zbraní. Samotné ukázky z filmů mi už v hlavě nezůstaly, snad jen akční kousky Brada Pitta a Angeliny Jolie, ale to jen proto, že jsem je předtím i potom viděl několikrát před normálním filmem v kinech. Dobře, taky Batman Begins a Sin City, ze stejného důvodu. Zvláštním případem je Wallace, Gromit a prokletí Králíkodlaka, to je nezapomenutelné, i kdybych to viděl jedinkrát.

Když jsme v sedm s Marvinem dorazili poprvé na Parconu do Sokolovny, v sále se hrálo nějaké divadlo, na které jsem měl pravděpodobně zaplacený vstup, jelikož jsem měl visačku, ale jak pravil Mostecký: „když jsem šel kolem, slyšel jsem něco o andělovi, co zvěstoval lidem dobré zprávy v hospodě…“, tak jsem se raděj nesnažil podívat ani na závěr. Po chvíli se k nám přidala HT (Pet hopsala DDR s Martinem Böhmem) a čekali jsme před bufetem, než ta blbost skončí. Proseděli jsme i vyhlášení O nejlepší fantasy a do sálu vešli až po té, co se noví Sirové a Lady vytrousili z pódia. Usedli jsme na druhý pokus do druhé řady, kam jsem původně nechtěl, ale ukázalo se to jako vychytralý plán, protože napřed divadelníci odešli s nějakou krabičkou, co patřila do zvukotechniky, a když ji přinesli, pořadatelé nebyli schopni vyrušit zpětnou vazbu z mikrofonu, takže nakonec vypnuli celou aparaturu a Koutný z Mosťákem celou show odmoderovali bez podpůrných prostředků. Copak oni dva většinou slyšet byli, ale skoro všichni nominovaní a pak vítězové, se kterými vždy prohodili pár slov, kuňkali tak potichu, že jsem to neslyšel ani ve druhé řadě, a co teprve ti chudáci, co seděli vzadu. Výjimkou byla jen vítězka dlouhých povídek a držitelka Mloka Jana Jůzlová, která vystupovala skromně a zároveň suverénně a hlavně mluvila nahlas. Byla nejúspěšnější letošní autorkou, což potvrdila i druhým místem v novelách, za což se cena neuděluje. Původně ale měla být její druhá novela Monolit dlouhou povídkou, ale přesáhla hranici normostran a Martin Koutný ji přeřadil do novel, takže Jana Jůzlová poslala ještě povídku Obojek, kterou měla nachystanou loni pro CKČ, ale už ji nestihla odeslat. Pikantní je, že druhý za ní v povídkách skončil právě Martin, takže si možná zařídil porážku. Říkám možná, protože i Monolit by podle mne měl šanci v povídkách vyhrát. V novelách tedy zvítězila Legenda o Garonně nováčka Jiřího Mazurka, který tak pomyslně vyhrál i Skokana roku, v krátkých povídkách vyhrál Jan Kovanic s ujetou povídkou „Já chci sestřičku!“ a v současně předávané ceně za honorovanou soutěž v románech nakladatelství Trifid získal Trifida (ještě udělovali jednoho, ale autor byl opět nepřítomen). Kovanic tak ukázal, že umí psát anekdoty i špalky. Příští ročník už bude mít kategorie čtyři, přibude mikropovídka (nebo jak ji Koordinátor nazve) a trochu se posunou hranice mezi dalšími kategoriemi, ovšem horní hranice 300 normostran pro novelu rozhodně zůstane.

Po předání Mloka a Pulců se na pódium dostavil Vašek Pravda, ale jak jsem byl namíchnutý kvůli tomu chybějícímu ozvučení, neposlechl jsem si jeho uvedení nové ceny za českou knihu do konce a prý to nebyl marný nápad. Jestli byl kloudný, vydrží i do příštích let a pak se dozvím, o co šlo. Pet, která se nakonec na předávání CKČ dostavila, nás vybízela k návštěvě kina, kde měl už probíhat v rámci bloku StarWars pořad „CSWU hledá SuperStar 2“, ale když slyším to slovo na „S“, otvírá se mi kudla v kapse, takže jsme nešli a prý jsme přišli o skvělou filkovou karaoke show, kde soutěžící neuměli zpívat a přesto se diváci skvěle bavili. Škoda, mohli jsme si střihnout naše filkové Chlapce z Impéria J. Skončili jsme opět v čajovně a v klidu a míru jsme se dožili desáté hodiny večerní, kdy jsme s Marvinem a HT vešli do vlhké vydýchané místnosti č.1 (venku zase pršelo a vůbec to nevětralo) na pořad Jardy Olši Juniora se slibným názvem „Super B., filipínská hudební komedie“. Pamětlivi kouzelného indického scifi muzikálu Koi Mil Gaya, který přinesl Olša loni, jsme se těšili na zážitek a nemýlili jsme se – Super B., vysílaná v původním filipínském znění bez titulků, by se dala stručně charakterizovat jako „SuperGirl v plastikových bikinách potkává Kamélie“. Bohužel po scéně, kdy hrdince při letu upadne vrchní díl superbikin a následující bitce s padouchy, za kterou by se červenali i Šimon s Matoušem, Olša film stopnul a zkusil pustit thajskou odpověď na Matrix a SW, což se mu nepodařilo (tento počítač neměl dost práv oproti pořadatelskému o patro níž a žádný pořadatel nebyl k nalezení, aby to napravil), a tak pustil černobílý egyptský film z 50. let s anglickými titulky, kde místní populární komik bojuje s upíry, mumiemi a vlkodlakem vyzbrojen pouze šklebem jak škeble. Když jsem během půlhodiny třikrát usnul v sedě na židli, usoudil jsem, že to není taková pecka jako Super B. a odešel jsem i s Marvinem na kutě, to bylo kolem 23:30.

neděle 3.7.

Ráno Marvin v posteli snídal suchary a já se vydal na svou krmi do Vysočiny, snídaně od soboty do pondělí se zakládaly na mase, i když nevím, kolik ho bylo v těch podezřelých salámech. Opět jsem si vyměnil visačku na aktuální den – my, co jsme přijeli jen na několik dnů, jsme dostali na každý den visačku zvlášť, na rozdíl od těch, co to vzali jedním vrzem od prvního do desátého, ti měli jedinou. Po cestě zpět jsem nabral Marvina a šli jsme do kina na skvělé Úžasňákovy, kterým jsem se smál téměř stejně jako poprvé a občas i předem, protože jsem věděl, jaký vtip přijde. Sál byl zaplněn jen z poloviny, ale v jedenáct mělo navazovat Království nebeské s Bloomem a když jsme odcházeli, museli jsme se prodírat přes velký dav, zřejmě na to moc scifistů do kina nešlo a chtěli to napravit. HT a Pet se mezitím věnovaly nezdravému sportování a daly si za Sokolovnou trojboj s Paldíkem v pétanque. Lítý boj skončil vítězstvím HT v poměru 13:12:12.

Nechtělo se mi vstávat z postele, ale debatu o CKČ s Martinem Koutným, ač jsme toto téma probírali již v poledne, jsem chtěl slyšet. Úvod obstarala sympatická držitelka Mloka Jana Jůzlová – Martin si pochvaloval, jak zkrátil svou hodinu –, ale pak už Martin prošel historii Ceny Karla Čapka od jejích počátků a vrcholů přes krizi a její renesanci, když ji zachránil Michal Bronec, až po současnost, kdy ji vydává Mirek Dvořák, koordinuje Martin a konferuje Martin s Mosťákem. Zmínil se o nejmenovaném slovenském letos nominovaném autorovi, kterým je Miloš Ferko, a jeho povídce Mamuty tiahnu, která prošla neuvěřitelnou anabází a zapříčinila fakt, že na Parconu byly jen výtisky pro autory a už ne pro normální kupující. To bylo tak: když byly sečteny výsledky, všichni nominovaní byli obesláni, aby dodali elektronickou verzi svých prací, a Ferkova povídka přišla také. Jenže když ji Martin Koutný otevřel kvůli korekturám, zjistil ke svému zděšení, že nejen že chybí úvodní báseň, ale že zmizela dobrá třetina textu. Napsal honem Ferkovi o poslání správné verze a on mu podruhé poslal tu samou špatnou. Tak si tu správnou předali na poslední chvíli přes autobusovou „kurýrní“ službu. Jenže v papírové formě, elektronická prostě nebyla. Následné skenování do Wordu sice proběhlo dobře, ale zapomnělo se na fakt, že software to převáděl do češtiny a výsledkem byla změť českých slov ve slovenských větách s perlami typu: „cákali na mamuta“ místo „čakali na mamuta“ nebo „měl na zádech kozu“ místo „kožu“. Martin nad textem strávil osm hodin práce, a když to poslal ke korekturám Mirkovi Dvořákovi, ten mu vzápětí volal, že jen na první stránce našel několik čechismů. No nicméně to dal své korektorce a když mu Martin později volal, aby se zeptal, jak to dopadlo, Mirek mu položil otázku, kolik si myslí, že tam bylo chyb. Martin to zkoušel se stovkou, pak se dvěma stovkami a neuspěl. Bylo jich totiž 1036.

Po perlách v CKČ jsme si my čtyři Brňáci zahráli pétanque na malém hřišti za barem Velký Voči u kina. Hřiště je moc pěkné, vysypané jemným ostrým tmavošedým štěrkem, a hlavně je nové, takže nezničené. Vydřený plac za Sokolovnou se s tím nedá srovnat. Nikdo jiný kromě Jolany Čermákové, která právě před naší hrou opouštěla Chotěboř (však ji v srpnu uvidíme), tam koule neměl, jen jednou jsem u baru potkal týpka v šortkách s fotbalovým míčem v podpaždí, takže snad i fotbal někdo zkoušel. Já s Marvinem jsme třikrát od HT a Pet dostali nakládačku, byl hodně znát rozdíl druhá a třetí liga, ale spíš to bylo tím, že člověku v rekreační hře chybí motivace. Hráli jsme ovšem tak tvrdě (stříleli jsme), až jsme vyprovokovali majitele Velkých Vočí, který raděj z jednoho rohu hřiště odklidil přenosnou stříšku na tenkých hliníkových nohách.

Původně jsme mířili na Honzu Kantůrka a jeho přednášku o kapitánu Nemovi, ale na místě jsme zjistili, že byla zrušena (možná posunuta, ale neznámo kam), a proto jsme vzali za vděk Hernou ve Sportovní hale a hrou Lovci a sběrači, parafrází Carcassonne – místo měst stavíte les a místo cest povodí, ale smysl a styl je stejný. Je to už starší hra, ale pro mne to byla premiéra, tak jsem samozřejmě vyhrál, i když vůbec netuším jak, protože pokud vím, tak jsem si chvíli i omylem škodil. O půl sedmé jsme hru dohráli a vrátili se do KD, kde jsme zjistili, že Vynález zkázy, inzerovaný na desátou večerní, už podle plánku začal v šest místo Tajuplného ostrova. Letmým pohledem do sálu jsme zjistili, že ještě nezačalo ani jedno, ale byl čas večeře, tak jsme s trekkies, HT a Pet zamířili do Panského domu (Marvin poprvé na svou předplacenou večeři do Vysočiny). Poté jsem se oddělil od ostatních, Marvin šel na Martina Corna a povídání o lodích a námořnících, Pet s HT, Paldíkem, Martinem Böhmem a dalšími trekkies zpět do Herny na rozšířené Carcassonne a já do kina na Constantina. Bylo tam úplně narváno, lidi seděli i na zemi, ale objevil jsem jedno neobsazené sedadlo na kraji s nápisem RES., takže jsem ho zasedl a kupodivu mě nikdo nevyhazoval, pořadatelé v modrých tričkách způsobně seděli na podlaze. Užil jsem si pekelné hlášky, dračí dech a mokrou Rachel Weisz a příjemně naladěn jsem si šel dát něco na bar v KD. K mému příjemnému překvapení došlo opět ke změně v programu a Vynález zkázy se vrátil na své původní místo v deset. Přisedl jsem do první řady před DVD a i když to bylo hodně „zpixlované“ a rozcházel se zvuk s obrazem o pár vteřin, užil jsem si stylizovaného Zemana málem až do limbu. Pet sice ještě chvíli sakrovala na ohleduplné trekisty, kteří nebyli schopni škodit jeden druhému, i když o tom ta hra taky je, a na konci naopak nebyli schopni přijmout pravidla o počítání bodů, ale nakonec se uklidnila a dívala se taky. K půlnoci nebylo místo ani na baru, ani v čajovně a bufet Sokolovny byl uzavřený kvůli FanFestu místních przničů rocku, tudíž jsme prohlásili Parcon za ukončený a šli do sprch a do pelechu.

Ne že bych nějak dobře spal, kolem třetí ráno nás budili nějací ožralí fanové, hulákající pod okny, a v sedm nás definitivně probudilo ranní defilé všech traktorů, co jich Chotěboř má. Inu pondělí byl normální pracovní den. Marvin se bavil pročítáním anotací, například taková programová linie Duna se sestává pouze z jediného programu s názvem „Tunis filmový a skutečný“. Jistě, na začátku anotací je poznámka, že zde není uvedena většina filmů a televizních dokumentů, ale to se zbytek z dvoudenní linie skládá jen ze dvou minisérií a Lynchova filmu? Proč to pak nazývat programovou linií? Možná pořadatelům křivdím, třeba při uzávěrce brožurky s anotacemi ještě nevěděli, jaký program bude mít Duna. Ale není to nic proti pondělní linii Egypt, která se od osmi ráno do jedné v noci odpoledne skládá ze dvou přednášek Hanky Vittkové, filmu Král Škorpion a z dvanácti TV dokumentů ze Spektra. To mě napadá citát z praštěné německé komedie „Něžní zmatkáři“: „A teď vám budou hodinu hrát mí přátelé Los Kazetos!“

U auta, kam jsme už dávali naše věci, jsme se potkali s Pet a HT, které nadávaly na úplně stejné pacholky, kteří je budili v noci pořváváním, HT kvůli nim dokonce vůbec nespala. V devět jsme s Marvinem, který to ještě neviděl, zasedli na DVD Lovci pokladů ve Velkém sále KD. Chvílemi chyběly české titulky a jejich autor zasklíval jeden vtip za druhým (nebyl to Fuka ani omylem), což bylo trestuhodné vzhledem k tomu, že tomuto jinak slabému filmu vzal i to poslední, při čem se diváci mohli bavit, takže se smáli i jeho hrubkám. Marvin se na konci produkce vyjádřil, že by neškodilo příště při natáčení použít scénář. Já se obávám, že ho používali.

I když jsem byl na obědě už o půl dvanácté, abychom mohli vyrazit brzo k domovu, dřív než ve dvanáct jsem se jídla nedočkal, ve Vysočině se drží propozic jako desatera. Ještě jsem využil služeb WC s bidetem u nás na patře a Pet s HT se byly podívat, jestli se nehraje ten avizovaný turnaj v pétanque. Nehrál. Vyrazili jsme kolem jedné. Chvíli po výjezdu HT hlásila, že cítí spálenou gumu, pak jsme to zaregistrovali všichni, ale přičítali jsme to smradu z továren okolo. Nicméně za městem v lese byl smrad stále přítomen, takže Pet zastavila, obhlídla auto a značně nervózní jela dál, protože nic neobjevila. Pak mi řekla, ať se podívám za sebe, jestli nevidím kouř, a věřte nebo ne, byl tam, takový jemný namodralý. Zastavili jsme znovu, tentokrát kousek před odbočkou na Příjemky, a vylezli jsme všichni. Zrovna když jsem uvažoval o vytažení výstražného trojúhelníku, objevil jsem na levém předním kole, že pružina nápravy se opírá o pneumatiku a odírá ji dokola jako škrabka pomeranč. Už tam byla rýha skoro centimetr široká a půl centimetru hluboká. Pet téměř zpanikařila, ale ještě poslechla, že bychom měli odbočit z dvouproudé silnice s dvojitou nepřerušovanou čárou, abychom nekomplikovali provoz. Zajeli jsme proto do odbočky na Příjemky a pokračovali dál, aniž bychom měli plán. Kolo vesele smrdělo a odíralo se, když tu najednou první barák vesnice a zrovna s cedulí Autoopravna. Pet zajela dovnitř, majitel v trenýrkách a plné práci na nějakém vraku sice deset minut pronášel horší a horší předpovědi, ale nakonec vyštrachal použitý tlumič – ten náš prostě zrezivěl a puknul –, za hodinu práce s kladivem a dvoumetrovým páčidlem jej vyměnil, nasadil naši naštěstí dobrou rezervu a my jsme odjeli trochu opatrněji až do Brna už bez potíží. Stálo nás to trochu času, pětikilo a všechny Petiny nervy, ale přežili jsme a to je hlavní.

Parcon 2005 v Chotěboři – deník špiona 022

aneb jak praví Pet: „Chcete exotickou dovolenou? Jeďte na Parcon, je to tam samej exot.“

pátek 1.7. cesta a prezence

sobota 2.7.

neděle 3.7.