Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Sejdou se rok po maturitě spolužačky z pohádkové střední školy. „Krásná blonďatá princezna“ a „Čarodejnice ošklivá jak noc“ dají řeč o tom, kde teď studují.

       KBP: Jsem teď na Ekonomce, jsou tam sice hezčí holky než já, ale alespoň jsem tam nejchytřejší.

       ČOJN: Jsem na Matfyzu, jsou tam i chytřejší než já, ale zato jsem tam nejhezčí.

       

       Neměli jsme po takovém zpoždění chuť něco hledat, tak jsme zapadli do ratejny futuristického vzhledu, která byla první na ráně a kde bylo docela volno, což se vysvětlilo při placení tím, že v Café Emporio jsou ceny docela vysoko.

       Pak nás tam našel ještě Honza Vaněk jr. a Viktor Janiš. Viktor nás informoval o novém časopisu Plav, který si vydávají překladatelé, musím se po něm podívat.

       Ondřej líčil problémy s vydáváním dětské literatury, skutečně se jim projevuje, jak je v populaci méně dětí a ty navíc rychleji vyspívají, od HP přecházejí hned na Tolkiena a literaturu pro dospělé, knihy, které za našich časů vycházely v KOD, dnes nemají (většinového) čtenáře a tím ani šanci.

       Honza Poláček jak je jeho zvykem spíše poslouchal a já také, jen jsem vylíčil přednosti Divnejch kusů Martina Šusta, zrovna jsem došel k povídce Porotcování.

       V náhlém pominutí smyslů jsem si dole koupil Harryho Trottla, první stránky mě navnadily, zdálo se, že je to psané v české tradici odhalování, že všechno bylo jinak, tak blízké nám, co se učili dějepis ještě za bolševika, pak mě ale zklamalo pár vyloženě nedbale napsaných míst a závěr, který je již příliš poplatný originálu, zda se, že i HT bude mít šest pokračování.

       Pak jsme se shlukli okolo grilu a vína; když bleskurychle zmizelo maso, došlo i na sojáčky, jak Honza nazval vakuově balené buřtíky chráněné radonovou atmosférou. Vůně přilákala i mého mladšího syna s jeho kamarádem Štěpánem. Ten nás obveseloval historkami, jak mu domů volal Klaus, a když ho tento po představení poslal někam, kde si může dělat legraci ze své babičky, musel jej dotyčný přesvědčovat, že opravdu, ale opravdu volá president republiky. Pak mi Michaela řekla, že nemuselo jít o opilecké vychloubání, neb Štěpánova matka byla jednou z Klausových (senátem neschválených) favoritek na místo v Ústavním soudu.

       Čas nějak rychle utekl a najednou tu byla doba posledního autobusu k metru. Filipa a Jitku naštěstí hodil do Řep Štěpán, ovšem mírně poveselená Jitka někde ztratila mobil a klíče, takže museli zburcovat celou rodinu, aby nepřespávali na chodníku. (Na druhý den se ztracené věci i spousta dalších našly u Štěpána v autě, alkohol je škodlivý, áno).

       Hostem byl Staso Juhaňák. Přítomnost jednoho z nejdůležitějších vydavatelů SF přilákala nezvyklé množství spisovatelů, vedle obvyklých hostů–spisovatelů, jako je Franta Novotný (ten ale čekal na taxík z ČT, měl komentovat přímý přenos z rekonstrukce bitvy u Trafalgaru), Leonard Medek či Františka Vrbenská, dorazili i Rečkovi, Edita Dufková (ta přišla pozdě, pak mají ty mladé autorky něco vědět, když přijdou až po přednáškách, jen na pivo). Staso si připravil pár perliček ze života nakladatelského, kupodivu vyplynulo z nich, že autoři a překladatelé SF nejsou největší magoři, se kterými musí jednat. Včerejší sportovní podvečer zanechal své stopy, a tak jsme to zalomili před půl desátou.

       Už ani nevím, v jakém pořadí mě navštívili, ale byl to frmol, Bí (pro knihy za posudky pro cenu Trifid), Jarek Kopeček z vědeckých stránek futurologie.cz (pro recenzní výtisky), David Pohrybný (podívat se na obálky pro Paralelní světy) a Šimon Pavlík na lekci v Delphi pro úplné, ale nadšené začátečníky.

       V Krakatitu jsem pak již neměl mnoho sil nazbyt a odkvačil jsem dokončit své Parconské přednášky.

       Za chvíli jej naplní scifisté tak půl na půl známí a nováčci. Michaela vyslechla dva ušáky na sedadle před námi, nejsou z žádného SF klubu, o Parconu se dověděli z nějakého časopisu a jedou tam kvůli filmům a deskovým hrám. Se čtvrthodinovým zpožděním, daným hlavně kontrolou cestujících, nevím, zda proto, abychom nikomu neujeli, či ve snaze odchytit afroamerické pasažéry, vyrážíme po okreskách směrem na Chotěboř. Od Pagiho jsem slyšel, že to byla velmi šťastná trasa, protože on sám zažil na dálnici čtyři fronty (a pátou takřka Draconských rozměrů u prezence).

       Ale my ještě tak daleko nejsme, my stojíme na dohled Junior klubu před improvizovaným zákazem vjezdu a na cosi čekáme. Řidič podle některých mobilem hovoří s jedním z bří Bačkovských. Slyším teorii, že nás nepustí dřív, dokud nedostane zaplaceno, pak se ale ukázalo, že se jen chtěl dostat blíž k prezenci, abychom netahali zavazadla takovou dálku v dešti. Po deseti minutách to dopravce vzdává a my se jako ztroskotanci vysvobození z břicha velryby vydáváme k prezenci (viz film Karla Zemana baron Prášil). Jen mírně omoklí dobloudíme do Obchodní akademie, pro stavební úpravy to tu vypadá trochu jinak než před lety, kdy nám pod okny do rána zpívali Ostraváci s Opaváky, a potom, co si ochotná obsluha opsala naše OP z obou stran, se konečně dostáváme na pokoj. (Michaela trochu mrmlá, že na oknech nejsou závěsy a proskleným okénkem ve dveřích ji bude celou noc rušit nouzové osvětlení, ale to jsme vyřešili vhodně zavěšenými ramínky s oblečením).

       Již trochu znervóznělý se vydávám hledat Pagiho a Martina Koutného, bych zjistil, jak je daleko příprava prostor a rekvizit ke slavnostnímu zahájení (vůbec jsem měl – přiznávám, že poněkud pošetilou – obavu, že mě budou hned od autobusu společně s Vaškem chtít odtáhnout na nějaké nacvičování). Když se po mně nikdo nesháněl ještě za pět minut devět, začal jsem ztrácet jistotu, že jsem na správném conu. V devět (kdy měl být dle programu Parcon slavnostně zahájen) jsem se probojoval do kinosálu, abych tam našel Martina, Pagiho a Vaška, jak smutně koukají na pódium obsazené židlemi pro Říčanský symfonický orchestr. Možnost, že by se na zbylém prostoru (v rohu před reproduktorem) mohlo odehrávat něco víc než minimalistické drama jednoho (za nohu přibitého) herce, byla zcela vyloučena.

       Silver + jeden sporý fan si vyzkoušeli, jaké je to nosit křeslo s právě rozmraženým presidentem fandomu, Vašek mi půjčil hůlku, abych byl schopen vylézt na pódium vlastními silami, a pak jsem už jen půl hodiny sledoval dohadování Vaška, říčanského kapelníka a Pagiho, kdy že to kdo vyleze na pódium a co tam bude dělat.

       Se čtyřicetiminutovým zpožděním konečně vystoupil na pódiu šťastný otec Vašek (jak se vyjádřil, po narození Kačenky mu mnoho z toho, čím se dosud štval, připadá malicherné) a zahajování mohlo začít. Upozornil nás, že v průběhu conu mohou nastat drobné problémy, ale že společně je jistě snadno překonáme; aby se omluvil za zpoždění či připustil, že právě jeden drobný problém překonáváme, tak daleko jeho vnitřní proměna ještě nedošla.

       Pak vystoupil chotěbořský pan starosta, mluvil trochu frázovitě, ale vypadal jako vcelku sympatický chlapík, venku stále pršelo a když Dáreček nahlas projevil nelibost nad tím, že mu kape do foťáku, projevil živý zájem o stav stropu a střechy kina, kde jsme se zahajovali.

       Následovala hudba z Hvězdných válek v podání říčanských filharmoniků, místy falešná (nikoli ale stále a jejich houslistky byly vyloženě roztomilé, určitě by stály za hřích, Richard Klíčník může litovat, že tam nebyl, však jsem pak zahlédl Milana Fibigera, jak s jednou domlouvá nějaký jistě vysoce umělecký projekt:-), každý ale musel uznat, že hráli s nadšením.

       Někdy potom mělo následovat zahájení organizované ČS fandomem, kde jsem měl i já svůj štěk. Pagi mi zapomněl ukázat scénář, ale vzpomněl jsem si na slova připisovaná Kodetovi, totiž že scénář čtou jen zbabělci a na zkoušky chodí jen netalentovaní, a plně se spolehl na improvizaci s tím, že se pokusím Pagiho a Martina trochu potrápit. Bohužel prostor na pódiu příliš velká alotria neumožňoval a pár vtípků, které jsem na ně vymyslel, bylo tak prvoplánových, že, jak jsem se dodatečně dověděl, byly ve scénáři od samého počátku.

       Víc vám toho nepovím, protože jsem během Pagiho a Martinova vystoupení byl za dveřmi spolu s hudebníky, dveře sice zůstaly pootevřené, ale Silver se domníval, že jeho sebepropagace je něco jistě mnohem závažnějšího než plkání na pódiu, takže o kvalitě vystoupení mohu jen spekulovat z častých salv smíchu a nevyžádaných potlesků.

       Pak jsme ještě zdvořile doposlouchali Říčanské, včetně jejich StarWarsového přídavku, a potom hurá do Junior klubu, k baru a hlavní tabuli s programem conu, kam byly průběžně zanášeny změny. Zde jsem se dověděl, že má přednáška není od 14.00, ale ráno od devíti, musel jsem rozesílat varovné SMS zájemcům, kteří chtěli přijet speciálně na ni, a že Den otevřených dveří presidentské kanceláře (v jehož rámci mělo proběhnout i zasedání Akademie SF), ač uveden v anotacích Parconu, v programu vůbec chybí. Vašek slíbil urychleně nápravu a společně jsme vybrali čas, o kterém jsem se pak dověděl, že je již tradičně vyhrazen nějakému fotbalovému utkání scifistických týmů, o kterém jsem sice nikdy neslyšel, ale na Avalconech/FF prý již vytvořil pěknou tradici.

       A byla půlnoc, čas vyměnit ve visačce páteční vstupenku za sobotní, ale to už bylo celkem zbytečné, protože únava z cesty udělala své a představa postele byla více než lákavá.

       (Ještě k té visačce, v obálce s materiály jsme našli jen prázdný futrál bez vstupenek, byl jsem připraven jej řádně nosit na viditelné části oděvu a deštníkem probodnout prvního Vaškova biřice, který by mě někam nechtěl pustit, naštěstí pro ně Michaela v době čekání na zahájení chybějící položky někde schrastila. Ale možná to bylo jedno, buď Vašek svým šťastným otcovstvím změkl, nebo nestačil své kerbery řádně zacvičit, ale většinou na svých postech luštili křížovky nebo konverzovali s krásnými domorodkami či návštěvnicemi.)

       Nedovedu si představit, že někdo byl na přednášce Pavla Kotena o plynných obrech, která začínala už od osmi. Michaela velmi litovala, že ji musela vypustit a věnovat se snídani.

       V místnosti č. 1 po mně nastoupila skupina organizátorů a porotců ceny Vidoucí a anticeny Nevidoucí, i zde jsem setrval po většinu pořadu a ani jsem se nemusel přesunovat, neboť zde následoval další program New Weird: fenomén a knižní edice, který měl mít Martin Šust s Tomem Jirkovským (ten ale odjel na petanque, jen mi stačil předat výtisk Sestřenek od Pilipiuka, jsem na to zvědav od doby, kdy to jeden fantazyplanetník kritizoval. Martin Šust velice zajímavě hovořil o New Weird a své spolupráci s Laserem, nebudu se pokoušet to zde reprodukovat, třeba z toho udělá článek pro IK. Na přednášku dokonce zavítal i Staso Juhaňák, byl to tuším jediný program, kde jsme se potkali.

       Po obědě jsem zahučel do volného kouta čajovny (sympatická obsluha čajovny o nějakém Dni otevřených dveří či Akademii SF nikdy neslyšela, ale vyšla mi ve všem vstříc), kde jsem přijímal návštěvy kolemjdoucích. Stihl jsem si vyřídit docela dost z presidentské agendy, ale hlavní účel pořadu – seznámit zájemce z řad mladších fanoušků s prací ČS fandomu – se následkem nulové propagace (nebo možná proto, že dotyční ani nic vědět nechtějí) neuskutečnil.

       Někdy odpoledne proběhlo vyhlášení Zebry, nejspíš se krylo s mým účinkováním v čajovně, výsledky doufám najdete již v tomto IK.

       Ve dvě hodiny začala velmi neformální beseda o Akademii SF. Bohužel hodně z Akademiků už přislíbilo účast na fotbalovém utkání (včetně člena užšího vedení Martina Šusta, který asi během bouřlivé noci pořádané JWP – zastiňující i lepší časy Šimonovy – úplně zapomněl, že jsem mu v pátek večer říkal, jaký čas jsem s Vaškem dojednal).

       Hlavními debatéry byli a nejvíce námětů k dalšímu promýšlení přinesli Staso Juhaňák a Pavel Koutský. Svou troškou přispěl i Krištof Kudláč, veřejnost sympatizantů tvořili hlavně Mikuláštíkovi, Marvin a další Brňáci.

       Podrobněji o Akademii, až rozluštím své zápisky.

       Michaela mezitím oběhla jednu astronomickou přednášku Pavla Kotena, CSWU ji potěšila pořadem o hudbě J. Willamse (samozřejmě, té věnované předmětu jejich adorace) a mohla srovnat reprodukované profesionální ztvárnění s říčanskými šumaři. Tím nechci říci, že bych měl cokoli proti jejich vystoupení, až při poslechu jejich interpretace si běžný posluchač uvědomí, jak nesamozřejmé je dokonalé zpracování skladeb, které se na něj valí z digitálních nosičů. Pak si ještě užila pořad Franty Fuky, já bych tam byl třeba také rád, ale úřad nepřináší jen samé výhody…

       Martin Macášek navštívil zase jinou akci CSWU (jméno mi vypadlo) a velmi pak chválil konferenciérské schopnosti Milana Pavlíčka.

       Pak jsem se vrátil do místnosti č. 1 na výbornou přednášku Jana Kubáta o Ludvíkovi Součkovi, doufám, že ji bude opakovat na některém z příštích conů ve větších prostorách a s fungující videotechnikou. Nicméně i bez promítání vyplnil své dvě hodiny více než poutavě.

       Vojta Čepelák dychtivý uvést svou přednášku Sci-fi vs. literární kritika nás musel vyhánět. I Vojtova přednáška by mě zajímala, ale jako nepoučitelný naiva jsem spěchal na večeři, abych stihl slavnostní vyhlašování cen ČS fandomu a CKČ a ještě předtím udílení Ceny o nejlepší fantasy.

       Když jsem před půl sedmou dorazil do tělocvičny, kde se to vše mělo odehrávat, spatřil jsem na pódiu scénu s něčím, v čem jsem později rozpoznal moderní zpracování nějaké lidové pašijové hry. Pořadatelé si s herci nějak neporozuměli v délce představení a tak vše opět nabralo více než hodinové zpoždění. Většina lidí, kteří stáli o navazující Fantasy show, se vytratila za jídlem a kuřivem, a když se pak chtěli vrátit, divili se, že je pořadatelé, znervóznělí neustálým couráním sem a tam, nechtěli vpouštět.

       Smysl těch pašijí v červenci mi vůbec unikal, chápu, že Vašek ve snaze ve všem překonat Brandýský Parcon zorganizoval hudební vystoupení, dokonce na SF motivy, ale měli-li pašijoví ochotníci dát signál pratchettovskému divadlu Pražáků, kteří dost na poslední chvíli vystoupení odřekli, že se bez nich FF obejde, tak to se tedy zcela jistě minulo účinkem. Ve skutečnosti došlo jen k tomu, že Brandýs byl skutečně překonán, ale hlavně mírou organizačních zmatků a zpoždění.

       Martin Koutný s Jarkem Mosteckým se přes vzrůstající nervozitu zachovali jako profíci a i bez pomoci mikrofonů, které nějak zmizely nebo po skončení divadla přestaly fungovat, rozpohybovali ceremoniál do příjemně svižného tempa a provedli nás jedním z nejlepších předávání posledních let. (Pravda zbytek večera již jen sípali.) Cenu Trifid, která k CKČ patří už tím, že ji chrání před nejdelšími romány a jejich autory zase před bezplatným otištěním v Mlokovi, získali Karolina Francová a Jan Kovanic. V krátké povídce zvítězil Honza Kovanic, v kategorii novela Jiří Mazurek, královnou večera se stala a Cenu Karla Čapka získala Jana Jůzlová za povídku Obojek. Opravdu jsem byl mile překvapen, že ji porota tvořená převážně mladými lidmi, kteří již o normalizaci či dokonce stalinismu mohli jen číst, tak vysoce a spravedlivě ocenila.

       Jako doklad tlaku, kterému byli pořadatelé vyhlašování CKČ vystaveni, mi připadá epizodka, kdy mi Martin Koutný vyčítal, že pro Karolínu zbytečně sháněli kytici, aby se na poslední chvíli dověděli, že není přítomna. Když pominu, že se stačilo zeptat Stasa Juhaňáka, stejně mi v tom nářku trochu chyběla logika. Pokud totiž stejně na poslední chvíli nesháněli kytku i pro Janu Jůzlovou, měl by snad hledat chybu hlavně u sebe, jména (a tedy i pohlaví) vítězů Trifida se dověděl mailem dostatečně dlouho dopředu.

       Po skončení bloku CKČ a ČS fandomu následovalo podivné překvapení v podobě vyhlášení ankety Aeronautilus, která se tak následkem zmatků okolo divadla přesunula na nejčestnější vrchol večera. Bylo to celé dost rozpačité, udílená soška je ohavná, jde o skleněný artefakt v podobě svíčky vyrůstající z nepravidelného balvanu nahoře vylepšené plíškem ve tvaru paroží. Cena, kterou udílí skupina Trienalis je značně neprůhledná, slyšel o ní snad jen Vašek Pravda a Jarek Mostecký, výběr kategorií je nekonzistentní a špatně zapamatovatelný.

       Nicméně si pamatuji kolektivní bonmot, který o Aeronautilu padl v průběhu večera. Oceněna byla povídka, která končí v polovině, web, který v odměněné podobě končí úplně, organizátor, který už pět let nic nezorganizoval, spisovatel, který po stejnou dobu nic dobrého nevydal, a kniha, kterou nikdo nedočetl do konce.

       Pak jsme tuším chvíli sledovali vybrané orientální DVD lahůdky ze sbírky Jeho Excelence Jardy Olši jr. Na Egyptské verzi Frankensteina asi z roku padesát bylo pozoruhodné, jak byl již tehdy Egypt civilizovaný. V době, kdy v Itálii nosily ženy černé šátky, chodily Egypťanky moderně oblečené. (Objevit se tak v Káhiře dnes, tak skončí ve vězení.) Veliký Howard měl pravdu, když hovořil o tenké slupce civilizace a neustále číhajícím návratu k barbarství.

       Nějak jsme to vše přežili a o půlnoci jsme se přidali ke skupině poutníků vedených Adélkou Červenkovou, abychom spatřili Barvy Měnící Kouřící Kulatou Věc a došli tak duchovního naplnění a osvícení.

       Pak už využíváme laskavé Pagiho nabídky a po rozloučení s přáteli, alespoň s těmi, kteří si také přivstali, odjíždíme s Dárečkem a Pagim směrem na Prahu.

       Kdysi Eva Hauserová jednu svou reportáž uvedla podtitulem Žlučovitý pohled účastníka; byl jsem v pokušení ji parafrázovat, ale uvědomil jsem si, že jsem se celou dobu docela dobře bavil (jako tehdy nejspíš i Eva), že to byl ideální con pro dinosaury, kterým zmatky v programu umožňují uchovat si čisté svědomí a celý con prokecat či strávit u baru. Jediný rozpor vidím v tom, že podobná praxe a podobný přístup je hlavním zdrojem Vaškovy kritiky organizátorů ostatních conů a hlavním argumentem pro tvrzení, že ČS fandom je pasivní a směřuje ke zkáze.

       V pátečním dešti a slotě na Černém mostě jsem si myslel, že jedu do Chotěboře naposled, ale možná, že ještě někdy popatřím na BMKKV, zvláště pokud je tu letos tak podpořená naděje, že se Avalcony vrátí k lidským rozměrům a fanouškovskému zacházení s návštěvníky.

       V práci jsem nalezl oznámení od mailového robota, že PeS+ vyvěsil nová čísla Interkomu na Sci-fi server.

       Okolo půl páté se u mě v rachotě zastavila Michaela s mým mladším výchovným neúspěchem Elvenem a vydáváme se na Pavelkovský večírek k Jolaně, užít si ještě trochu léta, než zase začne pršet, a probrat Parcon. Před Čermákovic vilkou již postával mladík, kterého jsem podle Saganovy knihy Kontakt v ruce identifikoval rovněž jako hosta, později nám jej Jolana představila jako Ondřeje, u kterého byli ve Finsku. Za Ondřejem přišla ještě Stáňa, kterou představil jako spolužačku, když jsem se dověděl, že jsou oba doktorandy z mé alma mater, tedy z matfyzu, strávil jsem většinu večera s nimi, snad jsem jim ho tím příliš nepokazil. Je škoda, že (s výjimkou první generace:-) nehrají absolventi MFF UK v SF hnutí příliš velkou roli, na Ondřejovi a Stáně jsem si uvědomil, o jakou ostrost a přesnost myšlení, a intelektuální kapacitu vůbec, přicházíme. Stáňa navíc vůbec nevypadá jako typická matfyzačka ze studentských vtipů, čehož si po čase a po tom, co dal k lepšímu pár matfyzáckých vtipů, povšiml i Richard Klíčník…

       Pak dorazila Martička (dcera Helenky Šebestové) s Ondřejem, zrovna u sebe objevila novou alergii, totiž na henu, která se jí dostala na rameno s falešným tetováním. Teď tam má nakresleného slona, který navíc plasticky vyvstává. Po nich se objevil Pagi, který se obětavě ujal topičské funkce nepřítomného Dárečka, který trávil zbytek svátků na rodném (východním) Slovensku. Pak se objevily i Jolana a Dana Čermákovy, které vyráběly fantastického hada z okurky, rajčat a různých druhů pomazánek jako pojiva, do té doby jsme si užívali společnosti jen Ládi Čermáka st. a Jolanina přítele Honzy.

       Konečně se někdy okolo osmé objevil i svolavatel večírku Peťo Pavelko, který Šimonovi a jeho synovi Peťkovi ukazoval krásy adoptivní vlasti v okolí Máchova jezera, nevím ale, zda Šimon obdivoval více geologii Českého ráje, či morfologii krasavic na břehu.

       Bylo to výborné a bylo toho (na mě a po horkém dni) dost, tak jsem jen uvítal Martinu a Ondrovu nabídku, že nás hodí domů, bydlíme sice na stejném břehu Vltavy a snad i ve stejné čtvrti, ale ta je kurevsky veliká a docela si kvůli nám zajeli.

       ***

       Dnes v odpoledních hodinách navštívil president ČS Fandomu v doprovodu Jeho Excelence J. Olši jr. vystoupení zimbabwské skupiny písní a tanců.

       Tak byste si to přečetli v novinách, vy však čtete Interkom a tak jak to bylo doopravdy.

       Když jsem se chtěl odpotácet z kotle Krakatitu domů, objevil se tam Olša pokušitel s velmi vypečeným návrhem, totiž že má pár volňásků na výbornou Zimbabwskou skupinu písní a tanců. Ukecal mě, Editu a novinářský čich nalákal ještě Marka Kuchaříka. Ten mi od začátku připadal trochu povědomý, možná jsme se potkali v encyklopedickém domě Diderot, kam jsme s Jarkem Mosteckým a Honzou Vaňkem jr. dodávali SF hesla. Cestou do ZOO v Tróji, kde produkce probíhala, jsme jeli okolo Školy Svatopluka Čecha, kde začal svou kariéru dnes rozhlasového redaktora.

       Před ZOO Jeho Excelence zavolala pro průvodce, který nás protáhl dovnitř. Seznámili jsme se s pořadateli akce, řediteli chomutovské a pražské ZOO a pak začalo vystoupení cca šestnáctičlenné skupiny (bylo dost obtížné je spočítat). Vystoupení bylo úžasně dynamické, zpěv melodický, na africké kořeny naroubovaná kultura hudebních vynálezů, jako jsou druhý hlas a podobně, spolu s pro nás špatně pochopitelným spojením tance se zpěvem (asi jako byste nutili balet, aby si k vystoupení sám hrál a zpíval) vytvářely něco opravdu strhujícího.

       Nedalo mi to ale, a při zpěvu Hymny Afriky jsem se JO zeptal, kolik z těchto úžasných, mladých, krásných lidí zemře do deseti let na AIDS. Řekl mi, že každý čtvrtý. Později, když se nám ředitel ZOO zmínil o zdravotních problémech sólistky, vzpomněl jsem si na řadu shodných příznaků, jak mi je Jarda popisoval u zaměstnanců ambasády a rezidence.

       Když jsem to prodělal a dostal se zpět do chládku pracoviště, volal mi Pavel Weigel, že se na něj obrátil sestavitel americké mezinárodní antologie a požádal jej výběr českých povídek, asi bude třeba zjistit, co už bylo přeloženo.