Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Zpočátku, po přistěhování do Vsi, jsem nějaký čas věřila, že kdo se autobusem dostane sem, nemůže se dostat odsud, což byl omyl, protože místním linkovým autobusem se člověk dostane kam třeba – vzývá-li správná božstva a propichuje-li jehlami ty správné panenky, neboť vúdú je všemocné. Rovněž je nutno zohlednit dělení na sudé a liché týdny, i tady se v jízdním řádu objevují odlišnosti. Tento jev patrně souvisí se systémem směn ve výrobních podnicích, avšak nyní není nejčastější ranní + odpolední, nyní jsou dělníci vykořisťováni i v noci, tudíž nám předkládaný rozvrh dopravy má možná nějaký skrytý smysl. Možná jsme testováni na přežití, obdobně jako příslušníci zvláštních vojenských komand. Vydrží jen ti nejodolnější.

       Někdy jezdí autobus do města před sedmou, někdy zase po sedmé, vždy podle pravidelně překutávaného jízdního řádu. Jedu-li do Prahy, autobus nejede, ač by podle jízdního řádu jet měl. Spoj do Bělé končí v obci, která je poslední před Bělou. Překonat zbývající vzdálenost jsem se doposud neodhodlala. Znám svoje orientační schopnosti. Do Bělé je jistější putovat přes Boleslav, tedy vzdálenost čítající něco kolem deseti km je dobré překonat s asi patnáctikilometrovou zajížďkou. Kdo by taky jezdil do Bělé, co? K Máchovu jezeru to máme něco mezi deseti a patnácti km, ale chceme-li tam vskutku jet, a to autobusem, musíme přes Ml. Boleslav, to je tak dvacet km a většinou v protisměru. Tak si čítám v jízdním řádu a pochybuju o existenci raketoplánů, protože ve světě, který umožňuje takovou snůšku absurdit, raketoplán prostě existovat nemůže.

       Motorizovaným občanům je hej, ale co my, nemotoristé? Já osobně si troufnu kočírovat i kravský potah, ale auto v mých rukou pořád zůstává zbraní, proto za volant nevlezu. Jedinců s toutéž neschopností řídit je víc, ale mnozí to ke škodě ostatních účastníků silničního provozu zkoušejí i nadále. Alespoň má komerční televize něco krvavého do zpráv.

       Pominu-li koně, kteří zrovna přibyli na Šopku, mám k dispozici kolo. Mimochodem, až tady, ve Vsi, jsem skutečně ocenila, jak nádherné zvíře je kůň. Prý je z jeho hřbetu ten nejkrásnější pohled na svět, já ale pořád setrvávám u obdivu a skoro posvátné úcty k těm úžasným stvořením. Co se týče šplhu do sedla, jsem zatím ve stadiu duševních příprav. Když civím na tu perfektní soustavu svalů, šlach, kopyt a hřívy, začínám pochybovat o evoluční teorii, protože kůň mohl být jedině stvořen. Člověk nechť má klidně společného předka s opicí. Je mi sice opiček moc líto, je trapné, když jim podsouváme tak ohavné příbuzenstvo, ale co naplat, Darwin je kapacita.

       Do města nás autobus odveze ráno v sedm, předtím jede dělnický spoj, a to v jakousi nekřesťanskou hodinu. Další možnost máme odpoledne. Domorodci jezdí autem, jízdní kolo slouží jako dopravní prostředek na kratší vzdálenosti, čili do prasečáku, na poštu a na nákup. Jezdit na bicyklu kvůli zdraví, to je vlastní Pražákům. Normální člověk takové nesmysly nedělá.

       Já mám kola dvě: wermachťáka, jehož kostra pochází z druhé světové a jehož jízdní vlastnosti drze konkurují nejmodernějším „horákům“. Lituju, že přídavný motorek, jímž německá branná moc vybavovala svoje kola, během uplynulých šedesáti let zmizel. Místo nosiče jsem k řidítkům přivázala košík ze „sámošky“. Případným zájemcům sděluji, že wermachťák zatím do muzea nepatří.

       Skládačka, za totáče vyrobená v našem nár. podniku a potom exportovaná do západního Německa, je červená a pro osobu, zocelenou jízdou na stroji válečného ražení, i hůře ovladatelná. Na nosiči připevněný prádelní koš postrádá potřebnou nosnost, takže tašky s nákupem omotávám kolem řidítek, s nimiž pak nelze manévrovat. Naposledy jsem si natloukla na autobusové zastávce, zrovna když přijel autobus. Můj pád shlédli všichni cestující krásnoveští, potěšila jsem i občany ze sousední Kováně, kteří mě se zaujetím sledovali z dopravního prostředku. Mimoto se větší část místních právě vydala za obědem, i traktory měly co dělat na návsi – a já zatím bezmocně spočívala mezi bahníkovic vraty, obložená pěkně uspořádanými houskami. Obraz doplňovala rajčata, která ve své neutuchající hravosti rovněž vyskákala z mojí, teď už prachem obalené tašky. Řidič autobusu strnule zíral, jeho brada poklesla i s fousama, zatímco sklenice jahodové zavařeniny se v nastalém tichu až překvapivě hlučně kutálela z kopce směrem na Kováň. Prodělala jsem výjimečně ponižující zážitek, ač přiznávám, že pokud z kola spadnu, činím tak zásadně na veřejnosti. Vinou neohnutelných kolen – a otřeseného sebevědomí – jsem týden nevycházela. Potom se mě bodří sousedé starostlivě dotazovali na stav mé tělesné schránky – i ti, kteří ke své velké lítosti nezhlédli krásnoveskou událost roku. Toho velice lituje i paní Kuntošová, jejíž okna vedou na náves, ona ale zrovna koukala na televizi. Přitom to byla taková rána, že jí musel vypadnout signál.

       Šíření informací je vůbec cosi mimo vědu a techniku. Když můj syn cestou z města omotal svého milovaného pežotka kolem třešně, ukryl vrak za barák. „Ne abys těm svým pubertálním kámošům něco vykládala,“ napomenul mě, zhrzený tím, co se mu na zmrazku povedlo. V žalu opomněl, že nejčastěji ke mně zajde Jiřinka Kuntošovic, která dosáhla požehnaných čtyřiasedmdesáti. A co čert nechtěl! Kolem auta, z jehož boku jukala větev silná jako ruka dospělého muže, pochodoval soused. Jeho ostřížímu zraku neuniklo vůbec nic, ač zrovna mířil do prasečáku. „A copak, copak?“ Položil mi pár dobře mířených otázek. Já po pravdě odpovídala. A odpoledne přiběhla Kamínkovic Kamča: „Na Kováni se povídá, že Venca boural!“ To vše bez použití mobilů. Život mimo městské zmatení mě denodenně překvapuje a naznačuje, že i nyní jsou věci mezi nebem a zemí… Nevysvětlíme je, i kdyby se věda zbláznila.

       Z koťat zmizeli Usáma a Pouštní Bouře. Ty kočičky jistě zabloudily do lesa. I když sousedovic Maruš tvrdí, že ve vsi máme kunu, já mám svoje podezření, které vychází z informací, získaných z amerických filmů. Tady se možná fantasie stává skutečností. Chudáčkové malí, kočičí – copak je asi sežralo? Vzhledem k tomu, jak psychopatická je jejich matka, předpokládám, že by každého obvyklého predátora na místě rozsápala.

       Míca kvůli zmizelým kočičkám dva dny brečela. Pak se u nás na dvoře objevily dvě dívenky s pejsky, co vypadají ze všech stran stejně., tudíž je náročné jim podávat pamlsky, neboť jeden nikdy neví, který konec se mezi bujarou psí kšticí zrovna skrývá. Míca učinila výpad a karikatura normálního psa zapištěla jako podsvinče. Zůstalo to v šoku a navíc se to nepřestávalo klepat. „Však se mu nic nestalo,“ povídám.

       „Ten pes stojí osm tisíc,“ vysvětlila mi majitelka toho zvláštního stvoření.

       Dovoluju si zdůraznit, že Míca byla zadarmo.

       Když jsem posledně jela z Katusic, potkala jsem na silnici mezi poli párek srnek. Já se pilně opírala do pedálů a ony mě okukovaly ve vzdálenosti asi dvou metrů, zjevně překvapené, že nedělám kravál. Snad by je bylo možné i pohladit. Jinak mezi obcemi jezdí jen málo cyklistů. Minule jsem minula mezi Línama a Bukovnem jediného, dlouhovlasého a vousatého zrzka, který připomínal vyobrazení Krista, jenomže Ježíše vypodobňují jako čistého, upraveného a důvěryhodného muže. Mladík, kterého jsem potkala, působil velice zanedbaně. I on jel na skládačce. Na rozdíl ode mě zvolil kolo v barvě modré.

       Knížek ke čtení přišlo opět málo, kdosi v okresní knihovně propadl omylu, že místní mládež čte, tak nás zásobujou literaturou pro děti, která pak nedotčená leží v regále, zatímco náš nadějný dorost sedí před hospodou a závidí těm, kteří si už smějí dát pivo.