Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Nikoho z vás asi nepřekvapí, když se prohlásím za nadšeného čtenáře hltajícího knihy už odmalička, budete na tom patrně podobně. Musím dodat, že jsem zprvu nijak nedával přednost fantastice, i když jsem s oblibou četl Verna nebo Trosku. Nedělal jsem rozdíl mezi science fiction a ostatní chlapeckou literaturou té doby. A když na to hledím z dnešního pohledu, bylo to tak dobře, ty rozdíly jsou v nás a neměli bychom si je tak připouštět. Děláme to nejen my, ale i okolí. To je důvod, proč je science fiction tak odtržená od ostatní literatury. Je to však také důvod, proč ji pro její jedinečnost považujeme za svou, proč nám stojí za to scházet se a mluvit o naší zálibě jako o něčem, co můžeme probírat pouze s „pozitivně“ naladěnými jedinci. Všechno zlé je koneckonců pro něco dobré. Pokud někdy v budoucnu ztratí science fiction své postavení mimo obecnou literaturu, pak si troufám tvrdit, že to bude úsvit konce podobných zájmových setkání a to by byla rozhodně škoda.

       A kdy se to změnilo? Kdy se pro mne stala science fiction, respektive fantastika, tou jedinečnou? Přivedl mě k ní Conan. Ano, opravdu tenhle hrdý válečník mně nikdy nevymizí z paměti jak si hrdě kráčí zobrazen Kájou Saudkem pouští na obálce druhého čísla časopisu Poutník. Nevím ani proč, ale právě časopis Poutník mě k fantastice přivedl. Zjistil jsem v něm, že existuje celý žánr podobně fantastických příběhů. Bylo to jako poprvé ochutnat čokoládový bonbón a rozhlédnout se po cukrárně, uvidět ty police a stohy plné více či méně chutných laskomin. A chtít ochutnat pokud možno co nejvíce, nejprve to obvyklé zboží a s postupem času a vytříbením vkusu se pídit po méně obvyklém a exotickém. A díky knížkám od Laseru (jo, zase Howard, ale samozřejmě nejen on), Winston Smithu, Klubu Julese Verna, AFSF, AF 167 a dalších jsem se stal ČTENÁŘEM SCIENCE FICTION.

       Jako bytost zvídává a nenasytná jsem se u každé knihy zastavil s tím, že bych chtěl vědět, co dalšího ten který autor napsal a co mi může ještě nabídnout. Sehnat podobné informace byl často problém a já jsem byl vděčný za každý útržek informací od Ondřeje Müllera a Ivana Adamoviče. Začal jsem si ty pečlivě nastřádané útržky skládat dohromady. Začalo mě prostě bavit tohle shromažďování informací. Bylo to jako sbírat pohledy a toužit po návštěvě na nich zobrazených míst. Když se dozvíte o nové knize od oblíbeného autora, tak vás také jistě přepadne touha si ji přečíst. A třeba se i dozvědět tu trochu informací o autorovi. Na vysoké jsem se setkal s členy SFK klubu Kronikáři Questaharu. Tou dobou začali s novou vervou vydávat svůj skvělý fanzin Kroniky Questaharu a jako člověka se zálibou v psaní autorských profilů mě přizvali ke spolupráci. Nejdřív jen pár profilů do jednotlivých čísel a poté dokonce speciál věnující se pouze těmto po léta nashromážděným informacím. Poté to šlo rychle a najednou jsem měl v ruce Laserem vydanou knihu. Vlastní knihu, kterou jsem si mohl zařadit do knihovny vedle oblíbených svazků. Tak vznikl Slovník autorů anglo-americké fantastiky a s ním jsem se stal PUBLICISTOU.

       Jedním z dávných „kronikářů Questaharu“ byl Tomáš Němec, dnes redaktor Pevnosti. Díky němu jsem také já vstoupil do tohoto dnes mimořádného časopisu. Spolu s Davidem Hartmannem udělali z Pevnosti zázračně rychle po právu respektovaný časopis. Může za to nadšení pro věc, nasazení, se kterou Pevnost vzniká. Možnost diskutovat o jednotlivých příspěvcích a časem vylepšovat jednotlivé rubriky. Právě tenhle soustavný vývoj a zájem dělat věci neustále lépe a lépe mě naučil mnohé. A možná mi i dodal odvahy věnovat se fantastice profesionálně, nejen jako redaktor Pevnosti, ale především jako zaměstnanec nakladatelství Laser. Neumím si ani představit jinou práci, kterou bych dělal raději. Laser byl vždy mým oblíbencem, možná nebyl vždy tím nejlepším, ale pokaždé mě přesvědčil o své ceně díky láskyplné péči a nezlomnému nadšení. A snad jsem trochu přispěl k jeho obrodě v poslední době. Nemusíme být největším nakladatelstvím, ale chceme, aby na našich knihách bylo vidět, že jsou dělány s láskou. Díky Pevnosti a Laseru, odvážnému projektu antologie Trochu divné kusy, díky tomu všemu jsem si splnil sen a z koníčka se stalo neméně milované zaměstnání. Stal jsem se REDAKTOREM.

       Všechny tyto úlohy, které jsem si díky science fiction časem osvojil, mě nepřestávají bavit o nic méně než předtím. Je prostě neuvěřitelné, když se vám splní tajné přání a vy se můžete v životě věnovat tomu, co jste vždy chtěli dělat. Vděčím fantastice za mnohé, dala mi zaměstnání, pocit toho, že mohu něco dokázat a především mi dala celou řadu přátel z oboru. A to je ta největší odměna, tahle společnost lidiček, s nimiž si můžete promluvit o všem včetně vašeho společného zájmu. A neustále se setkávat s novými nadšenci, potkávat nové lidi, poznávat nové autory, překladatele, ilustrátory, fanoušky, prostě všechny vás, kdo tyhle řádky čtete. Jste skvělí, jen tak dál.