Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Vybrat z kvanta velezajímavých událostí tak, aby to i nějak individuovalo čtenáře, byla fuška. Zkusil jsem to tímhle hořkosladkým textem.

        

       Počátkem 60. let 19. stol. si glasgowský chirurg Joseph Lister položil otázku: odkud se berou pooperační sepse a co s nimi? Jako na zavolanou mu tehdy kolega chemik ukázal jeden Pasteurův článek. Lister se dozvěděl o hnilobných mikroorganismech. Tentýž chemik mu pomohl ještě jednou: vyprávěl mu o kanálech v městě Carlisle. Páchly tak strašně, že se to nedalo vydržet. Kdosi tehdy nešťastným měšťanostům poradil, aby puch odstranili karbolovou kyselinou (roztok fenolu ve vodě). Zabrala.

       Lister s ní začal pokusničit. Hned na počátku si ověřil, že i trocha zředěného karbolu zbaví splašky zápachu tím, že zabrání jejich hnití. Další krok je nabíledni: po úspěšných pokusech s karbolovými obklady na zvířatech je Lister 12. srpna 1865 poprvé používá při amputaci nohy těžce zraněného chlapce. Přežil, po něm i další těžce operovaní. Antisepická chirurgie byla na světě. Když si představíme, že předtím na pooperační otravu krve umírala i polovina pacientů, jde o hvězdnou hodinu lidstva.

        

       Ještě na přelomu 17. a 18. století museli ve Francii vydat zákon zakazující věšet nebo střílet lidi i jen podezřelé z nákazy vzteklinou. „Neustále mě děsil křik obětí vzteklého psa, které jsem vídal na ulici v Arbois, když jsem byl ještě malý chlapec...“ prohlásil jednou Pasteur. Snad proto tento borec pomíjí řadu jiných, vcelku škodlivějších nemocí, a pouští se do bitvy se vzteklinou. Už třetí rok je z něho sběrač pěny z tlam vzteklých psisek. Chce objevit původce, izolovat ho, zneškodnit. Zjišťuje, že vzteklina zanechává imunitu, nepodaří se mu sice objevit původce (je to virus v optickém mikroskopu neviditelný), ale najít způsob, jak ho pěstovat i oslabovat, a použivat k imunizaci psů.

       Úspěch se rozkřikne, ze všech stran přicházejí zoufalé dopisy lidí. Až 6. července 1885 osobně přichází jedna zoufalá matka: syna jí pokousal vzteklý pes! Ještě tentýž večer dostává malý pacient injekci s první ze 14 dávek – a za pár týdnů se vrací domů zdravý jako rybička! Svým způsobem se i tehdy pohnula země.

        

       „Co to bylo?“, zeptala se jedna slepá dívka v novomexickém Albuquerque, když 16. července 1945 ráno ozářil jižní nebe nevídaný záblesk. Místo odpovědi se tehdy zachvěla země. (Trochu jiné pohnutí země než výše, není-liž pravda?)

       Za pár týdnů, 6. a 9. srpna, spálil japonská města Hirošimu a Nagasaki jaderný žár. V krátké době zahubil asi 180 000 lidí (civilů), další statisíce tam dodnes předčasně umírají na pozdní, genetické následky ozáření.

       Podle (účelového?) odhadu Winstona Churchilla ale zůstalo naživu asi milion amerických a čtvrt milionu britských vojáků, kteří by přišli o život během invaze do Japonska. Naproti tomu se prý už v červenci vědělo, že Japonsko hodlá co nevidět kapitulovat i bez Pumy. Takže proč, navíc v tom nejdrastičtějším stylu?

       Zjevná odpověď se nabízí tato: pouhými dvěma bombami (víc jich v tu chvíli neměli) nejen zdeprimovat Japonce, ale hlavně odstrašit Stalina od invaze na Hokkaidó (vedoucí k železné oponě i na Východě!).

       Důvody takříkajíc hlubinné jsou pak nejméně tři:

       Msta za ponížení v Pearl Harboru.

       Zvědavost, jak bomba zapůsobí na lidi.

       Rasismus (bylo by zajímavé vědět, zdali by ji, kdyby ji už měli, shodili i na Berlín).