Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Žádný jiný žánr populární literatury nepodléhá tak prudkému vývoji jako science fiction. Čtyřicetiletý vydavatelský přeryv způsobil, že se s jejími opravdu moderními zástupci začínáme setkávat pravidelně až v posledních letech. Science fiction mezitím výrazně dospěla.

       Před rokem 1989 zde sice kvalitní sci-fi vycházela také, ale pouze její jednodušší varianta, představovaná klasiky typu Isaaca Asimova či A. C. Clarka. Překladové knihy tehdy vycházely v tak vysokých nákladech, že musely oslovit co nejširší publikum; nyní náklady knih klesly natolik, že je možné vydávat přímo pro čtenářské jádro jednotlivých žánrů. Přesycení a fragmentarizace trhu tak vlastně umožňuje seznámit se i s díly určenými zkušenějším, specializovanějším čtenářů. Mezi taková díla patří i reprezentativní antologie současné anglofonní sci-fi Trochu divné kusy vydaná nakladatelstvím Laser-books. Nejedná se o otrocký překlad cizího produktu, ale o sborník sestavený českým editorem Martinem Šustem a doplněný o doslovy autorů pro toto české vydání.

       Kniha je třetím svazkem edice New Weird. Co je to „New Weird“? Mohli bychom to přeložit jako Nové zázračno nebo Nové podivno. Spolu s pojmem Nová vesmírná opera patří toto sousloví k nejpoužívanějším, když je řeč o trendech ve science fiction několika posledních let.

       Nové zázračno je nepříliš jasně definovaný podžánr, k němuž se hlásí hrstka převážně britských spisovatelů usilujících o radikálnější projev současné fantastiky a zároveň o stírání hranic mezi fantastickými žánry. Není výjimkou, že se v dílech tohoto stylu mísí fantasy, science fiction a surrealismus. Jeho nevyhlášeným mluvčím je China Miéville, který patří jak v Anglii, tak v Čechách k nejoceňovanějším sci-fi spisovatelům.

       Nová vesmírná opera pro změnu rozvíjí zaprášený žánr „vesmírné opery“. Dobrodružné příběhy, které se odehrávaly nejlépe rovnou v kosmických měřítcích a které byly populární v amerických sci-fi časopisech 30. a 40. let, byly resuscitovány mladou generací anglických spisovatelů. Ubylo naivity, přibylo gotické ponurosti, morální nejednoznačnosti, nových technologií a co nejširších časoprostorových vzdáleností.

       Jak vidno, nejnovější trendy fantastiky recyklují přístupy staré desítky, ba stovky let: gotika, surrealismus, vesmírná opera; dokonce i slovo „weird“ je pozapomenutým termínem z obálek starých fantastických magazínů. Nejen tím se inovativnější část science fiction dnes může řadit do stáje postmoderní prózy. Kromě tohoto uvolněného přivlastňování libovolných postupů z minulosti sem náleží i díky tomu, že se univerzum sci-fi rozrostlo natolik, že nové příběhy mohou vznikat již jako stavebnice, která si vystačí pouze s odkazy na odkazy.

       O science fiction dlouho platilo, že byla jednou z oblastí literatury, které se téměř vyhnul nástup modernismu s jeho důrazem na styl místo na obsah. Nyní, zdá se, alespoň značná část progresívní sci-fi modernu přeskočila rovnýma nohama do postmoderny.

       Antologie Trochu divné kusy je rozčleněna do tří oddílů. Část Zprávy z ostrovů je určena autorům britským, Ve středu dění americkým a oddíl Zde jsou lvi naznačuje australské teritorium. Ke své smůle, nebo snad aby neodradila nepřipravené čtenáře hned na počátku, začíná nejtradičnější z obsažených povídek. Eric Brown patřil v 80. letech k nadějným nováčkům žánru, avšak o dekádu později se jeho talent rozmělnil v romantizujících a útěšných látkách, jimiž sci-fi rekvizitář spíše harmonizoval než provokoval. Pro jeho Děti zimy to rozhodně platí.

       Následuje povídka Alastaira Reynoldse, jednoho z prominentů zmíněné Nové vesmírné opery. V příběhu o honbě za tajemnou superzbraní, která může rozhodnout galaktickou válku, možná nenavyklé čtenáře zaskočí snadnost, s jakou se zde operuje s desetitisíciletími objektivního času, která mohou být díky vysokým rychlostem a možnostem hibernace pouhými několika roky v subjektivním čase hrdinů.

       Kosmické lodě jsou vybaveny virtuálními bytostmi, programy, které mohou dělat hrdinům společníky a rádce. Jakási samozřejmá přítomnost digitálních technologií na úrovni umělých inteligencí předznamenává následující povídku Charlese Strosse a Cory Doctorowa Porotcování a představuje také jedno z nejklíčovějších témat moderní sci-fi.

       Počítače a jejich sítě za prvé slouží jako ideální model pro popis čehokoliv, co je pro tradiční pozemský život příliš nové nebo vzdálené – pohyb hrdinů vesmírem připomíná pohyb paketů dat internetem, komunikace s mimozemšťany přenosové protokoly, virtuální realita poskytla spisovatelům možnost vytvořit bez porušení logiky zdravého rozumu téměř cokoliv.

       Fascinace počítači a jejich jakoby samozřejmá inkorporace do autorského jazyka může vyvolávat u některých čtenářů nadšené souznění, u jiných bariéru sekundární negramotnosti. Huw, hrdina povídky Porotcování, se vylodí v komunistické Libyi konce 21. století, načež „je promptně zavalen vizuálním spamem. Huw okamžitě zveřejní poptávku po službách adbusterské proxy, vybere si nejlevnější na trhu a trpělivě čeká, až se mu zorné pole vyčistí.“ To, co se jeví jako futuristický slang, může být ve skutečnosti denním chlebem uživatelů dnešních počítačů.

       Povídka Chiny Miévilla Familiár nezapře příslušenství do antologie Trochu divné kusy. Ze všeho nejvíce připomíná něco, co uteklo z noční můry Jana Švankmajera. New weird v nejčistší podobě. Příběh čaroděje, který vytvořil z částí vlastního těla tvora, jenž má být jeho pomocníkem, ale stane se jeho zkázou. Tvor je schopen naprosté adaptace a z okolí využije cokoliv – svět mu slouží jako nástroj, přičemž nabývá podob, které by se dobře vyjímaly na plátnech Arcimbolda. Tajuplná povídka, snad metafora pro lidské čerpání z přírodních zdrojů, ale třeba jen pouhá hříčka, rozvedení jednoho nápadu.

       Je to však americká sekce, kde nalezneme největší zastoupení onoho Nového zázračna. Jestliže se říká, že ve sci-fi je často hlavním hrdinou svět, v němž se příběh odehrává, pro tento podžánr to platí dvojnásob. Příkladem je novelka Rok v Lineárním městě od neúnavného experimentátora Paula Di Filippa. Výchozí úvahou autora bylo: co kdybych vylíčil život úplně obyčejných lidí žijících v úplně neobyčejném prostředí? Jeho Lineární město je jediný, nekonečný městský blok oddělený od okolí nepřekročitelnou řekou. Pod jeho dlažbou lze nalézt šupiny tvora, na jehož těle možná město stojí. Hrdinou je spisovatel Kosmogonických fikcí, což je obdoba science fiction z naší reality. Píše o neuvěřitelných světech, kde jsou mrtví páleni nebo zakopáváni, namísto aby si pro ně přišli okřídlení tvorové či ryboženky tak, jak je tomu ve skutečnosti. Vzhledem k tomu, jak výrazný je zde motiv psaní a autorství, je docela možné, že Lineární město v povídce je symbolem zdánlivě nekonečné řádky textu tvořícího z písmen příběh.

       Povídka je plná uvolněné imaginace, ale v antologii science fiction, byť jakkoliv široce pojaté, příliš nefunguje. Popis obyčejného života ovlivněného neobyčejným prostředím patří mezi postupy klasické sci-fi, ale tehdy je fiktivní svět odvozen extrapolací z našeho. Jestliže umístíme víceméně náhodný sled událostí do světa podřízeného pouze autorově představivosti, je výsledkem čirá hra bez břehů, neodpovídající kódům a očekáváním, na které je čtenář právě takovéto knihy nastaven.

       Podobně snový svět, ale větší uspokojení z četby nabízí nová hvězda „podivné“ science fiction Jeff VanderMeer. V povídce Proměna Martina Lakea se autor věnuje rozdílu mezi dílem a jeho výkladem, opět se tedy ocitáme v metatextových výšinách postmoderní fikce. VanderMeera ale na rozdíl od Di Filippa lze číst už jen pro krásu jeho stylu, stejně jako třeba závěrečnou povídku K. J. Bishopové, která je imaginativním rozvíjením odkazů na jeden z kanonických textů surrealismu, Zpěvy Maldororovy.