Interkom: Sin City – drtivá pohádka v černé a bílé

Předesílám, že komiksy nejsou právě moje parketa – na mě je tam za hodně peněz málo písmen, takže k jejich filmovým zpracováním v drtivé většině přistupuju nedotčena předlohou. Bylo tomu tak i u Sin City, kde jsem sice měla povšechné povědomí o něčem tak temném, že k dosažení vnímatelnosti bylo nutno tu černou občas naředit cáknutím červené či jiné barvy, ale jinak to nebylo nic pro mě.

Ovšem upoutávka mě nadchla natolik, že jsem si film rozhodně nehodlala nechat ujít. Když byl tento výtvarně vydařený kousek v tisku ještě velice vhodně doplněn popisem peripetií kolem vzniku filmu, kdo by odolal? Já tedy rozhodně ne. A nelituju toho.

Sin City je film, který zapůsobí nezaměnitelnou atmosférou přesně vystihující zkratkovitý děj. Ženy mají dětsky nevinné tvářičky, vosí pasy a silikonová poprsí i rty, muž bez alespoň jedné jizvy nemůže být tím správným mužem, hezouni jsou podezřelí (a většinou právem), seriózní občané jsou přinejmenším pěkně pokrytečtí, pokud tedy nejsou přímo zapojeni do zločinu – to se pak ani nedivíte, že krev stříká všemi směry. Tady totiž není nikdo tak docela tím, kým se jeví být na první pohled. Zabijáci jsou vlastně kladní hrdinové, poctiví policisté jsou stejně častí jako bílé vrány a andělská tvář většinou neznamená odpovídající charakter.

Je to film, který vám může způsobit šok, když si uvědomíte, že fandíte těm, kteří rozhodně nejsou vzorem slušného chování a zářivých charakterů.

Je to film, kde je vše podřízeno zachycení atmosféry temných zákoutí a není tady místo pro nějaké soukromé exhibice jednotlivců. Přímo cítíte, jak režijní vedení dokázalo sjednotit tu různorodou skupinu individualit do jednoho perfektně fungujícího stroje, kde není nic neorganicky vyčuhujícího či zadrhujícího. A teprve v této situaci si uvědomíte rozdílnost režisérských rukopisů, když jediná scéna ztvárněná „special guest directorem“ Quentinem Tarantinem je stylizována do natolik odlišné nálady, že se prostě nemůže jednat o nic jiného než o halucinaci nebo sen.

Je to film nabitý slavnými jmény, jejichž nositelé podávají výkony v mnoha případech převyšující úroveň jejich obvyklých kreací. Když si uvědomíte, že drtivou většinu scén hráli před zeleným pozadím, bez berliček příslušných dekorací a hlavně bez svých hereckých partnerů, pak jsou tyto výkony ještě obdivuhodnější.

Je to film, jehož děj je rozčleněn na tři více méně souběžně probíhající epizody s krátkým intrem (použitým v upoutávkách) a se závěrečnou tečkou. I když jsou tyto epizody uzavřené a samostatné, přesto se osudy jejich hrdinů několikrát protnou a ovlivní, neboť kdyby nebylo A, nestalo by se B a C by nejspíš dopadlo jinak.

Je to film, jehož hudební doprovod je natolik specificky sladěn s vizuální stylizací scén, až se obávám, že jako pouhý soundtrack ztratí víc než polovinu své účinnosti.

Sin City, USA 2005, režie Robert Rodriguez, Frank Miller a „special guest director“ Quentin Tarantino. Podle novel Franka Millera. Hrají: Benicio Del Toro, Jessica Alba, Bruce Willis, Mickey Rourke, Clive Owen, Rosario Dawson, Elijah Wood, Rutger Hauer a mnoho jiných