Nehvězdný nebulvár čili štědré léto

Příroda nás obdarovává pozdním jarem počínaje. Je nezbytné vynaložit práci a čas. Třešně, které už před začátkem prázdnin trhám podél cest, klouzají ze stromu rovnou do žaludku. A že jsem si letos užívala! S červy si hlavu nelámu, z médií vím, že hnusné mrňavé potvory jsou nadějným zdrojem proteinů. Hádám, že mám přeproteinováno.

Skončí čas třešní a nastává období borůvek. To už je záležitost složitější. 1. – vytipujeme vhodný les. Hlavně, aby v něm rostlo borůvčí. 2. – necháme si vysvětlit cestu. Já nedávala pozor. Záměna Březinky s Březovicemi mě stála pár kilometrů navíc. Ve vedru a na kole. 3. – najdeme vhodný vstup do lesa. Jsou-li smrkové kmeny lemovány kopřivami, jejichž výška dosahuje ramen dospělého muže, uznáme, že tudy pronikneme pouze ve skafandru. Není-li takový oděv k dispozici, nevydáme se podél lesa, protože přístup mezi stromy se jistě nachází jinde, než očekáváme. 4. – pokračujeme po silnici, dokud nenarazíme na odbočku do lesních tišin. V mém případě jsem doputovala až k tabuli Bezděz 6km. Bezděz je vynikající orientační bod, ale nahoru bych bez rozumného důvodu nelezla.

Ne všude, kde vidíme borůvčí, najdeme i borůvky. Jednak nejsme jediní, kdo se vydává sbírat, a potom – les si na lidi připravuje všelijaká úskalí.

Během hledání slaďoučkých modrých kuliček jsem nějak popletla směry. Chyba. Pamatovat si cestu je nezbytnost. Řídit se dle slunce je hloupost. Ta žhavá koule po obloze putuje, což je matoucí.

Odhadla jsem, že vydám-li se po nejširší cestě, dorazím do Březinky, odkud pravděpodobně trefím. A netrefím-li, snáz mě najdou. Stromy obklíčena ze všech stran jsem promýšlela kudy dál. Není nad šikovnou zkratku. Pokud je člověk nadán i šikovným odhadem – což asi nebude můj případ. Ale já nepřestávám doufat. Jednou se to zlomí.

V přestávkách na odpočinek jsem sbírala borůvky. Nashromáždila jsem skoro litr. Do práce jsem se nutila, protože mi hrozila večeře v hloubi lesa – a z vlastnoručně získaných lesních plodů. Zkratka se nějak nepochopitelně natahovala. Chvílemi se můj původní – doposud se domnívám, že kvalifikovaný – odhad zdál hazardním podnikem.

Po zrychleném přesunu mezi zlomyslně se pochechtávajícími jehličnany jsem spatřila postavu. Mému zraku se jevila nejdřív jako hajný, posléze jsem přidala přerostlého Sněhurčina trpaslíka, a když mi došlo, že postavy jsou dvě, tipovala jsem na ježidědka s ježibabou. Při bližším ohledání se ukázalo, že za laťkovím jsou vystaveny ukázky naivního řezbářského umění – dva granátníci. Uprostřed lesa! Ne že bych nevěřila vlastním očím! Podlehla jsem zcela mimořádnému duševnímu rozpoložení a skutečně vyhlížela Perníkovou chaloupku.

A vězte! Zdá se to naprosto neuvěřitelné, ale – jakási stavba se opodál vyskytovala! Žádná moderna, to ani náhodou! Architektura z éry Marie Terezie jen doplňovala moje černočerné předpoklady.

Má-li člověk prázdný žaludek a po předlouhém bloudění i otupěl, mihne se mu hlavou ledacos. A dřevění granátníci na mě civěli podezíravýma očima, zatímco jsem se vedrem skoro zalykala.

Zaklepala jsem svojí zmámenou hlavou. Tohle musela být hájovna, žádná past, nalíčená na Jeníčka a Mařenku! Je jedenadvacáté století a ti panáci s večerem zaručeně neobživnou. A i kdyby – kde já budu večer! Do podrobností je v takovém případě moudřejší nezacházet.

Hájovna to byla. Liduprázdná.

Vrátila jsem se k figurínám. A vida! Zázrak!

Ve stínu granátníků svačili dva ufunění důchodci. Můj osud je viditelně nezajímal.

Nejedla jsem už velice dlouho. Oni si nacpávali břicha řízečkem…

Nenabídli.

„Kudy do civilizace?“ Povídám a polykám sliny. Civilizace rovná se jídlo… Ti dva měli nacpané batohy. Jistě mnoha dalšími svačinami.

Prozradili, že mají mapu, ale já si do lesa nevzala brejle. Taky mi prozradili, že po téhle cestě do Katusic dojdu, protože jim už se to jednou taky povedlo. Vrátili se k masíčku, zatímco já popadla kolo. Z pohádek jsem už dávno vyrostla. Přesto mnou zmítá nejistota. Potkala jsem ježidědka s ježibabou, nepotkala jsem…

Cesta, po níž jsem svůj bicykl tlačila, měla něco společného s hlavolamem. Ustavičně se rozdvojovala. Cedulka Bezděz 11 km mě naplnila nadšením. Bělá 4km, hlásal další ukazatel. Po opětném rozdvojení lesní komunikace jsem narazila na ukazatel směr Okna 11km, Pankrác a ještě další mně neznámá díra na konci světa bez udání vzdálenosti. Kde jsem v té chvíli stála já, netuším. Údaje mě hodily do spárů zoufalství. Buď jsem se pomátla já, nebo kartografická věda.

Tak jsem se věnovala sběru červeňoučkých lesních jahod a vraždění přátelských komárů a mravenců. Chtěli vzorek mé zpěněné krve.

Tam, kde měla ležet zastávka Bělá, čněl kopec. Možná se zmíněné místečko zhroutilo do jeho útrob… Každopádně někam zmizely i koleje. Vyšplhala jsem vzhůru z rokle až ke smeťáku, který je pro všechny zbloudivší poutníky neklamnou známkou blízkosti sídla vyspělých a inteligentních bytostí. Ukazatel mi prozradil, že kráčím vstříc Plužné. Jak já byla šťastná! Ač se stezky prapodivně zapletly a bozi všech cestovatelů mi zpočátku byli nakloněni jen minimálně – naděje na jídlo se měla naplnit.

Už jsem nemusela myslet na to, co udělám, narazím-li na brtníka. Vždyť já bych padla na zadek i před obyčejným tchořem – o rozčileném jezevci ani nemluvě. Taky bych si ta milá zvířátka hravě spletla s výše zmíněným brtníkem. Někteří jedinci by do lesa neměli chodit bez náležitého optického vybavení. Aby rozpoznali, jaký dravec je v dané chvíli ohrožuje. Je dobré, je-li turista informován, který predátor ho právě požírá.

Na návsi jsem z nápisu na čekárně zjistila, že ukazatel se poněkud zmýlil. Po šestihodinovém pochodu napříč bělským polesím jsem skutečně dorazila do Březinky! Taková zkratka se povede jenom mně! Už jsem mohla vsednout na kolo a mířit k domovu. Za obcí jsem s nadšením shlédla další ceduli. Udávala směr na Sudoměř a opravdu ukazovala ke hnojišti.

Název je mi odněkud povědomý, ale až později mi došlo, že to s místním místopisem nesouvisí. Škola, hodiny dějepisu – kdepak to svedl onu slavnou bitvu český národní symbol Žižka? Obrátila jsem řidítka k Sudoměři. Ta slavná leží trošičku jinde, ale co na tom?

Nádhera – dojela jsem do Valovic.

Po zdolání dalšího monstrózního kopce jsem už domů trefila, avšak nahoře, u křižovatky, mě oslovila lidumilná babička. Asi tam sklouzla z jiné, laskavější pohádky. Ustrnula se nad mou zjevně zdevastovanou tělesnou schránkou. „Z lesa? Z lesa?“

Ty ukazatele jsou past, pochopila jsem.

„Nechcete napít, pani?“ Ta dobrá žena do osudového komplotu nepatřila.

V příručce „Jak být unesen mimozemšťany“ by měli američtí autoři vzpomenout i českých specifik. Jít dle směrovek – na ty podivné mám obzvláštní štěstí – obnáší možnost sklouznutí do mimoprostoru. Já jen nechápu, že se mi to ani tentokrát nepovedlo. Nebo snad ano? Když jsem se vrátila do Vsi, pokoušely se o mě mrákoty z hladu a vyčerpání. U popelnice, kam naše místostarostka ve snaze alespoň nějak pomáhat té vyčerpané trosce, vhodila mnou vycucnutou pet flašku, jsem prolila nefalšované slzy štěstí. Domove, sladký domove…!

Paní Kuntošová zaujatě a denně sleduje Hvězdnou bránu. Ta dobrá duše zhlédla hrdinné výzkumníky a pak se šla podívat, jak hrozně jsem dopadla. Prý něco tak děsivého v životě neviděla.

Kromě borůvek jsem si přinesla dvě klíšťata, pavučiny i ve spodním prádle, chcíplého pavouka – také v prádle a několik kousků blíže neidentifikovatelného hmyzu ve vlasech. Puchýře na nohách nepočítám, ty byly jako prémie.

K prázdninám patří i houbaření. Po zkušenostech se urputně držím při kraji lesa. Přiznávám, že sedmiletá Dianka od sousedů je ve sběru hub úspěšnější než já. Barevné houby nesbírám a uzřím-li v lese žampion, hádám, že to není žampión.

Odevzdávám i daň. Noc co noc se věnuju nedobrovolnému dárcovství krve. Jen co zdejší komáři zjistili, jak lahodnou krmi jim nabízím, nastěhovali se co nejblíž k mému loži. Sousedé nechápou, proč si stěžuju na komáry, je přece nic takového netrápí. Jak by taky mohlo? Všichni krásnovesští komáři tráví noc v mé posteli! Ráno se mi v zrcadle zjevuje opupínkovaná osoba, lůžkoviny mám samou krvavou šmouhu, a to chodím spát důkladně natřená repelentem! Nyní už tuším, jak vznikaly báchorky o upírech. Když mě ve tři ráno probudí pocit, že je do mého krku cosi zakousnutého, musím se dost nutit, abych uvěřila, že ty ďobance po sobě zanechal jenom hmyz.

Jeden takový se přepil tolik, až nebyl schopen vzlétnout. Zůstal pod polštářem, kde jsem ho ráno objevila a zavraždila. Měřil něco přes centimetr.

Rajčata se mi neurodila, jelikož co už vypadalo nadějně, sežrala Johanka z Arcu. Naše koza je rafinovaná, chodí plenit, jakmile vytáhnu paty z domova. To sežere i kočkám granule. Johance také moc chutnají lilie, občas by si zpestřila jídelníček i kouskem froté ručníku – jen kdyby ho dokázala strhnout ze šňůry.

Jablek se moc neurodilo a švestky nějaký milovník slivovice pečlivě oškubal. Vařím marmeládu, protože číst není co, když má knihovna dovolenou.

Libuše Čermáková