Dan Simmons: Ílion

Jméno Dana Simmonse je od českého vydání cyklu Hyperion / Endymion, inspirovaného dílem a životem básníka Keatse, u nás pojmem a značkou kvality. Jaký je tedy Ílion – kromě toho, že už názvem navazuje na jinou – a mnohem delší – tradici Homérova vyprávění o trojské válce?

Tři praménky vyprávění začínají miliony kilometrů a tisícovky let od sebe. Bohové si hrají – a jejich hračkami jsou do sebe zaklesnuté šiky řeckých a trójských bojovníků. Zeus Hromovládný mezi ně vpouští pozorovatele – rekombinované lidi, znalce Homérova eposu, kteří kontrolují, zda toto desetileté střetnutí probíhá tak, jak ho popsal tento slavný Řek. Od Jupiterových měsíců odlétá k Marsu výprava kyborgizovaných androidů – moravců zjistit, co je to za podivnou kvantovou polévku, která se tam vaří. Protože taková narušení kvantového pole mohou zhroutit Vesmír. Na Zemi dožívá nevelká populace lidí – jsou opečováváni stroji a ve dvacetiletých cyklech navštěvují nápravnu, která jim prodlužuje život – ovšem jen do stých narozenin. Pak uvolňují místo dalším, počet obyvatel je přesně stanoven a dodržován. Jenže několik lidí se rozhodne zjistit, co je za tím vším skryto, kam se poděli postlidé, kteří to vše zorganizovali – a pak ze Země odešli.

Základní premisy děje jsou nastaveny. Moravec Mahmud, který po svých pra-tvůrcích lidech zdědil rozsáhlou knihovnu, se ve volném čase zabývá analýzou Shakespearových Sonetů, jeho přítel Orphu zase rozebírá Proustovu tvorbu, scholik Thomas Hockenberry morfuje do bojovníků řeckých i trójských, aby ve službách bohů kontroloval soulad skutečnosti a záznamu o ní, a na Zemi Daeman, Ada,  Herman a Hannah spolu s věčnou Židovkou Savi a s Odysseem, který se mezi ně promítl kdovíjakým způsobem, hledají odpovědi na své otázky. Olympští bohové si se svými hračkami hrají a zároveň i intrikují mezi sebou. Voynixové kde se vzali, tu se vzali, o  lidi pečují, ale zdá se, že je hlídají nejenom před nebezpečím, ale také před jejich vlastní zvídavostí. Postlidé zas pro změnu zmizeli a nikdo neví proč.

Ílion je monumentální epos. Vlastně epos o eposu i o mnoha dalších literárních dílech. Podobně, jako předchozí Simmonsův cyklus, i zde je do děje zasazena literatura. A – proti Hyperionu navíc – se vše točí i okolo Homérovy předlohy. Héróové se chovají hérójsky, ale přece jenom tu a tam scholikové narazí na rozdíly. Některé vycházejí z potřeby dramatické stavby příběhu (s něčím podobným se setkáváme i my při porovnávání filmů a jejich předloh), jiné jsou zcela pochopitelné – tu a tam Homér dělá z košilatého slova košatý proslov. Ale do hry vstupuje i Shakespeare, Proust a také další literární díla u nás prakticky neznámá (báseň Caliban upon Setebos – Kalibán o Setebovi Roberta Browninga, 1864), v anglické literární tradici však velmi živá.

Preciznost, s jakou do tohoto románu Dan Simmons transformoval jak literární díla, tak i kritickou nadstavbu nad nimi, je obdivuhodná. Snad jen vsuvka Mahmudovy vize setkání se Shakespearem je odbočkou nezapadající do ostatního děje, ale jeho literárněvědné diskuse s Orphem jsou velmi příjemné a navíc těmto dvěma konstruktům a především jejich osobnostem dávají lidský rozměr. Zato hlavní postavy ze Země jsou od své minulosti odříznuty, neznají svoji historii, neumějí číst, jsou to požitkáři, Savi je dokonce označuje slovem éloi – další z mnoha konotací v tomto románu, odvolávka, která má velmi hluboký smysl. (A pro české – a moravské – čtenáře jedna lahůdka navíc, dozvíte se, proč se androidům říká moravci.)

Dan Simmons tu totiž z té naší jediné civilizace vytvořil dvě nezávislé a kontrastně rozdělené. Jupiterovští moravci v sobě mají zakódovánu úctu k lidské historii a kultuře, přestože je znají pouze zprostředkovaně ze záznamů, které pečlivě uchovávají a kopírují, a z několika málo skutečných lidských artefaktů, které se v jejich společnosti dochovaly. Lidé naproti tomu byli – zásahem postlidí – zbaveni své minulosti, někteří sice knihovny mají, ale čtení neprovozují. Ze všeho nejvíc připomínají bílé laboratorní myšky, které zalezly za registraturu a shovívaví vědci je tam nechávají přežívat, udělali jim ohrádku, aby nepůsobily škody ve zbytku místnosti, někdy si s nimi hrají, někdy na ně kašlou, někdy některou vezmou na pokus. Autor tu ukazuje, jaký význam má pro lidskou společnost a její rozvoj znalost historie a kultury – a sám k našemu rozvoji i tímto svým románem přispívá.

Bohové – to je už zase pro změnu něco jiného než ony dvě civilizace. Jejich božství je uměle vytvořené, ale zcela reálné a bytelné. Nacházejí se mimo svět lidí, svými schopnostmi daleko přesahují možnosti smrtelníků, a dávají jim to zcela nepokrytě najevo. Už jenom proces odhalování jejich možností a způsobů, jakými je dosahují, je lahůdkou. Ale to se dá říci téměř o všem v této knize.

Jednotlivé dějové linie brzy ukáží své společné jmenovatele, a tak můžeme sledovat – a odhadovat –, jak se k sobě budou přibližovat. Existence bohů tu získává nový rozměr, budoucnost lidstva, které se téměř ve všech svých podobách dostalo do slepé uličky, je velkým otazníkem, přesto je zřejmé, že čas změn nastal. A čtenáři mohu být u toho. Samotný příběh Ília má otevřený konec – velmi otevřený, letos již vyšlo jeho pokračování Olympos, a tak se máme na co těšit.

Stručně zhodnoceno: Ílion je složitý, dramatický, velmi dobře propracovaný příběh nejvyšší kvality. Obdivuji Petra Kotrleho, objem neviditelné práce, která je za tímto překladem, je ohromný a jeho poznámka překladatele, kterou v knize najdeme trochu netradičně hned na začátku, to jen naznačuje, víc ani nemůže. Nakladatel zaslouží pochvalu za to, že i přes velký rozsah knihy udržel cenu pod třemi sty korunami.

pagi

Dan Simmons: Ílion (Ilium), překlad: Petr Kotrle, obálka: Gary Ruddell, medailon autora: Martin Šust, Laser books, 2005, 718 stran, 295 Kč, ISBN 80-7193-198-5