TAK TROCHU... JINÉ NAKLADATELSTVÍ

Značnou komplikací při snaze reagovat na polemický příspěvek Simony Kučerové v Ramaxu 10/01 (a snad alespoň částečnou omluvou P. T. vydavateli i čtenářům za zpoždění, s nímž tak činím) je fakt, že se v něm na malé ploše mísí řada úrovní: kvalita románu samotného, jeho překladu, recenzí na něj, dokonce obecně celého nakladatelství Classic i časopisu Ramax. Nejen že obsahově a argumentačně jde vlastně o oddělené a nezávislé otázky, ale i při zredukování na nejjednodušší černobílou dichotomii každého sporu „volíš Losnu, nebo Mažňáka?“ jednotlivá dílčí témata, aspoň podle mého názoru, vyznívají protichůdně a často nemohu plně přijmout stanovisko ani jedné ze stran, jež jsou ve při. Rád bych se však pokusil podle svých omezených schopností aspoň povytáhnout z toho chuchvalce tři nejsilnější a nejbarevnější nitě, jak se jeví mně.

Jako první vidím rovinu řekněme instrumentální - spor o to, jak korektně vedená byla kritika knihy Harryho Turtledova „Takový jiný svět“ v č. 9. Nehodlám přispěvatele Ramaxu hájit (nakonec to snadno mohou udělat sami), ale jako člověk, jemuž záleží na úrovni našich veřejných diskusí, se nemohu nepozastavit nad způsobem, s nímž pí Kučerová, účtující postupně se všemi čtyřmi recenzemi, reagovala na Randalfovu zmínku o samopalu. AK-74 je modifikace AK-47, používající moderní výkonnější střelivo nižší ráže 5,45 mm, což uvádí i román; je možné, že údaje, podle nichž je AK-47 „nejpoužívanější pozemská zbraň“, počítají oba dohromady. I kdyby ne, jde o nepřesnost nebo neobratnost ve stylizaci jedné věty; ovšem pí Kučerová na jejím základě smetla ze stolu celou recenzi jakožto „příspěvek obsahující faktickou chybu způsobenou neznalostí reálií“, pohodlně tak přecházejíc další konkrétní výtky zejména k redakčnímu zpracování knihy.

A už zcela nepřijatelné je její tvrzení „mnohem rozšířenější je AK-47, po němž se Tolmasovovi tolik stýská, ale který si pro jeho velkou váhu na Minervu nemohl vzít“, nepodložené ničím v textu. Vzdáleně podobné místo, jediné, kde se vůbec objeví označení staršího modelu, je na s. 76: Tolmasov přijal nabízené s povděkem. I když to byl model AK-74 malé ráže a ne standardní AK-47, s nímž dříve cvičil, kalašnikov byl pořád kalašnikov. Nabitý AK-47 je jen o trochu přes tři čtvrtě kila těžší než AK-74 (v základní, ne výsadkářské variantě, ale nezdá se, že by Turtledove byl šel do takových detailů, navíc ta má jiné označení); z románu (i některých recenzí) je zřejmé, že takový rozdíl je samozřejmě pro sovětskou loď zanedbatelný. V roce 1990 už byl AK-74 standardní zbraní celé sovětské armády (po více než čtvrt století byla inovace nutná) a tím spíše tak elitní a exponované jednotky, jakou tvoří výprava na Minervu; zato letec Tolmasov si bezpochyby odbyl základní pěchotní výcvik ještě před jeho zavedením do výroby, natož ke školním útvarům.

Kdybych já měl najít něco, co by se dalo recenzentům (případně redakci) otlouci o hlavu, spíš bych poukázal na to, že Kristýna Rybníkářová zjevně nejen četla knihu, ale i psala recenzi v takovém spěchu, že prohodila jména kmenů, u nichž obě skupiny lidí přistanou (ale možná pí Kučerová píše, že jí „těžko lze co vytknout, neboť se k ničemu nevyjádří konkrétně“, schválně v rámci jakéhosi gentlewomanství).

Další je rovina principiální: údajné paušální předsudky proti nakladatelství Classic. Je snad pí Kučerová pouhý pěšák lapený uprostřed nevyhlášené války, oběť trpící (ó hrůzo!) „jakýmsi druhem rasismu“, pro který se na její nevinnou hlavu sypou „urážky a výpady“?

Pí Kučerová naznačuje, že řídící centrály, spiklenecké skupiny, štvaví propagandisté a temné žilky vybudovaly kolem Classiku obraz nepřítele prostě proto, že jeho „zástupci nejezdí na cony“; z toho soudím, že ani ona ne. Jako člověk, který jich absolvoval hezkou řádku, ji chci ubezpečit, že představa, jak nakladatelé na conech korumpují nebo se nějakým jiným neujasněným způsobem vtírají do přízně všech (potenciálních) recenzentů i dalších čtenářů a o půlnoci na satanských mších symbolicky přenášejí své hříchy na černého kozla, jenž je v rouhavé ceremonii pokřtěn Lockenbauer a poté rituálně obětován, je naprosto mylná. Doporučuji opustit konspirační teorie a uvážit nejjednodušší vysvětlení: že „označovány jako standard“ jsou výsledky zobecnění mnoha konkrétních (negativních) zkušeností, že dokonce i čtenáři Classiku jsou schopni induktivního usuzování, pokud je tlučete po hlavě dost dlouho a silně.

A rozhodně není problém v nedostatku (širší veřejnosti dostupných) dokladů; leda v neochotě je vidět. Classic (ve svých různých inkarnacích) zvítězil ve čtyřech z devíti ročníků překladové anticeny Koniáš. I jen za rok existence Ramaxu by v něm soustavná čtenářka měla najít nemálo jmenovitých poukazů na překladatelské chyby, zdaleka ne „postavených na jediném faktu, totiž že [dotyční] pracují pro Classic“. Právě v době, kdy se rozhořívala tato polemika, se objevila (pohříchu dosud ne v tisku) další aféra, překonávající „běžné“ vydavatelské lapsy, ale na Classic nikoli bezprecedentní velikosti: v Démonovi temnoty od Eddingsových zjevně na začátku chybí velký úsek textu - jak alespoň tvrdí lidé, kteří ho četli důkladněji než recenzent Ramaxu (obávám se, že jeho „[čtenář] si ublíženě povzdechne: A to je všechno? Opravdu toho není víc? Přičemž raději kontroluje, jestli nějakou stránku nevynechal“ nelze vykládat jako upozornění na tuto absenci).

Pí Kučerová tvrdí, že „stejné nedostatky“ jsou hodnoceny různě u Classiku a „jiných nakladatelství“; některé diskusní příspěvky jako by tuto tezi aspoň zčásti přijímaly a vysvětlovaly pedagogicko-psychologickým jevem, že žákovi s pověstí jedničkáře občasná trojka projde, zatímco naopak u toho, který se zapsal jako pětkař, není brána jako zlepšení. To je nebezpečná relativizace: opět, nejjednodušší vysvětlení, proč má Classic horší pověst než jiné podniky, je to, že horší i doopravdy je. Skutečnost se má tak, že existuje něco jako celková, dlouhodobá, konzistentní úroveň nakladatelství (nikoli jen jednotlivé izolované tituly, jak by tomu chtěla pí Kučerová) a čtenáři a recenzenti v souhrnu a konečném důsledku jsou schopni ji rozeznat (i když třeba už ne artikulovat, proti demagogii obzvlášť). Tady nejde o „stejné nedostatky“: totiž, samozřejmě se může v různých knihách vyskytnout tentýž překlep nebo špatně přeložený termín, ale v celkovém pohledu jsou nedostatky Classiku závažnější i častější. A především rozdíl není jen kvalitativní, ale systémový. Alespoň u těch serióznějších českých SF nakladatelství jsou chyby a nedostatky (a že jich beztak je požehnaně, lépe řečeno zatraceně hodně a já jsem ten poslední, kdo by chtěl kohokoli šanovat) projevem poruchy, popřípadě nízké konstrukční účinnosti, mechanismu kontroly kvality. Classic vůbec žádný nemá.

Čímž jsem vlastně neřekl nic jiného, než co je vidět z knih samých. Mám-li jít dál, za otázku co k jak a proč, pouštím se na tenký led těžko ověřitelných informací, sesbíraných po střípcích během let, jelikož Classic je pro vnějšího pozorovatele jakási černá schránka, jejíž majitel(é?) vůbec jakkoli nekomunikuje se SF komunitou. (Mimochodem, pozoruhodná je argumentace pí Kučerové „nejezdí na cony, a tudíž se nemohou účinně bránit“ [zvýrazněno mnou]. Mám tomu rozumět tak, že podle ní je „účinná obrana“ proti drzounům, kteří si dovolili říci, co vidí, možná jen na conu - že by touž osobně-brachiální metodou, která se poslední dobou v české kultuře rozmáhá? Jestli se domnívá, že Tajní Páni Fandomu si tapetují stěny a podkládají skříně hromadami rukopisných Obran Classiku, které jejich agenti kradou z redakcí, ba hned na poštách, nemá další debata smysl, dokud nepřijme méně paranoidní světonázor - i když spiknutí, potírající každou souvislejší pro-classickou myšlenku pomocí rentgenových vysavačů mozkových vln a pouštění otravných plynů z vedlejšího bytu, by dokonale vysvětlovalo, proč Classic nikdy nereagoval ani na přímé oslovení a proč je vlastně první jeho publikovanou obhajobou článek pí Kučerové, která se za něj ovšem bere jaksi nádavkem ke svému osobnímu boji).

Nicméně i s touto výhradou si troufám odhadnout, že vysvětlení zní: Classic nezastává totéž nakladatelské paradigma jako jeho osvícenější konkurenti a čtenáři a podřizuje svou činnost cíli minimalizace nákladů, které má na externí spolupracovníky; kvalita je podružná. Já vím, že vlastně jen znovu opakuji, co už jsem uvedl, ale žádné jiné tajemství v tom není, toto je prvotní a jediná příčina, veškeré další detaily už jsou jen důsledky a kombinace: Classic platí málo, pokud vůbec, a to jen překladatelům - redakce hodná toho jména u něj neexistuje - takže v profesním ekosystému sbírá potravu u samého dna, první výhonky vyrostlé z bahna (či snad podhoubí?) jakés-takés průpravy v cizím jazyce; najdou se i osoby odmítnuté v jiných nakladatelstvích (tohle radši převádět do alegorie nebudu). Z podobného důvodu má vysokou průtočnost, tedy fluktuaci: i kdyby tito lidé byli s to se cvikem zlepšit, naprostá většina z nich nezůstane tak dlouho, aby z toho měli čtenáři prospěch. Připočtěme ještě rubovou (nebo je to lícová?) stránku téhož, že překladatelé s prokazatelnou kvalifikací, schopnostmi a orientací v oboru spíš budou hledat (a dokáží najít) uplatnění v solidnějším podniku už proto, že tam nebude všechna zodpovědnost za výsledné znění knihy ležet jen na nich, a bludný kruh je uzavřen a zpečetěn nezájmem na této situaci cokoli měnit.

Zkrátka a (ne)dobře: když otevřu knihu od Classiku, mohu najisto čekat, že textu nebyla věnována žádná péče, a s velkou pravděpodobností (bráno nejen z popisně-statistického, ale i kauzálního hlediska), že překlad nebude dobrý.

To už jsme se však dostali daleko od původního tématu, jímž je rovina konkrétní a prvotní, od níž jsou teprve odvislé všechny ostatní otázky: jak dobrý tedy je překlad (a redakce) Turtledovova „Takového jiného světa“ od Simony Kučerové? Měli recenzenti pravdu, když ho - ač ne dost podrobně na její vkus - kritizovali, anebo je pí Kučerová vždycky možnou výjimkou z pravidla, bílou vránou, ošklivým káčátkem a obětním beránkem za hříchy svého chlebodárce? Docela mě překvapuje, že jsem první, kdo se do této záležitosti pouští, zatímco pravidelní přispěvatelé Ramaxu se v polemice drželi obecné roviny a pokud už dokládali své teze konkrétními citáty, brali je všude jinde, jen ne v knize, kvůli níž celý spor vznikl. Ale koneckonců už jsem zvyklý, že pokud chci v českých debatách o SF vidět argumentaci ad rem, musím si ji napsat sám. Známe to z žánru: co za věci člověk neudělá pro lásku... Myslím k pravdě. A pro obecné blaho.

Shodnu se s pí Kučerovou na tom, že i ve mně budí recenze v Ramaxu často podiv - zejména dělení typu „překlad je dobrý, ale ta redakce/korektura nestojí za nic“. Jako kdyby chyby vznikaly v textu mezi oběma fázemi samovolně a nezadržitelně, na způsob aristotelovské abiogeneze žab z bahna nebo slétání much na odpadky. Každou chybu, kterou nikdo neopravil, přece napřed musel někdo udělat, ne?

Totiž, samozřejmě jen redakce, potažmo sazba může za dělení slov jako něk-do (s. 256 „Takového jiného světa“), us-tupujte (322), odes-laná (115), zapom-něl (304), okam-žitě (350), nebo nedoč-kavě (368). (Mimochodem, zatímco přístup Classiku k typografii „jen trojitá pomlčka je pro naše zákazníky dost dlouhá“ je dobře znám, teprve v této knize jsem si povšiml další zvláštnosti sazby: mezislovní mezery jsou často natahovány až na dvojnásobek běžné délky, ovšem ne ty za jednopísmennými předložkami a spojkami - zřejmě to jsou „tvrdé mezery“, aby nevyšly na konec řádku. Tam, kde se jich sejde víc, jako např. v posledním řádku s. 314, to vypadá hodně divně.) Dejme tomu, že elektronické zpracování textu mohlo spolykat i nějaké uvozovky, čemuž nasvědčuje to, že z chybějících zavíracích uvozovek na s. 36, 112, 184, 229, 274, 276, 280, 296, 348, 357 a 400 (přesný řádek neuvádím pro úsporu místa, zájemci ho jistě rychle najdou sami) se většina nachází na konci odstavce; chybí ovšem i otevírací na s. 47, 71, 136, 299, 349, 410 a obojí uvozovky kolem přímé řeči ve druhém odstavci s. 64; na s. 194 jsou za slovem rozesmáli uvozovky přebytečné.

Ale stěží se stejně dá vysvětlit neuvěřitelné množství chybějících čárek. Interpunkce není samoúčelná formalita, dobrá leda na šikanování školáků (a bohužel stále rostoucího množství dospělých), nýbrž logický systém pravidel, která mají dobrý důvod, jak ukazuje třeba s. 126: Odložil pero vedle vydělané kůže, na níž psal a odstoupil od stolu. Takto formulovaná věta mluví o jakési kůži, na které Fralk odstoupil od stolu: „a odstoupil“ je samozřejmě v souřadné vazbě s „odložil“, nikoli „psal“, takže před ně patří čárka. Podobně 151: Frank měl chuť zajásat pokaždé, když na nějakou takovou [vrstvu] narazil a vzorky z ní odebíral s maximální pečlivostí. Výklad, že se mu chtělo jásat po celou dobu, kdy pečlivě odebíral vzorky, je formálně přípustný, ale značně nesmyslný; doplnění čárky vede k logičtější možnosti, že pokaždé, když Frank na vrstvu narazil, měl chuť zajásat a vzorky pak odebíral co nejpečlivěji (uspořádání souvětí je vůbec dost poplatné angličtině a možná by bylo lepší ho takto otočit). Zvedla ze země přikrývky, které předtím [než pomohla otočit auto na kola] odložila a opět se do nich začala balit (191) odpovídá časovému pořadí „předtím odložila - opět začala - zvedla“, jež čárka odlišuje od smysluplného „odložila - otočila auto - zvedla - zabalila se“. Zvlášť zapletená je s. 334: Jurij si mi stěžoval, že mu Lopatin šňupal [nenářečně: čmuchal] ve věcech, našel jeho básně, které napsal pro Káťu a uložil je v tajném počítačovém souboru. Jak je vysvětleno jinde, Jurij básně napsal na papír ve svých věcech, do počítače si je uložil Lopatin. Zaútoč na člověka ze strany, kde nemá oči a je mrtvý (212) ani nepotřebuje komentář; pochopil, o čem se mluví bez vysvětlování (386) rovněž.

Čárky dokonce chybí i před vztažnými zájmeny (poslala do Houstonu zprávu v níž oznamuje, 153; jídlo které měli, 191; se za celou tu dobu co ho znala nezměnil, 306), ale převážně jde o vynechání čárek za vnořenými vedlejšími větami, jak je ukázáno výše. Jen částečný seznam: za slovem hůl na s. 20, přesvědčen + oči + pohrdání (tj. tři případy na jedné stránce) 40, nejsou + správné 49, rokle + přišel 55, letopočtem 62, moc 69, chová 71, zbraň 83, nožů 85, takový 93, nich 94, lidí 97, mohu 101, spadla 106, dovnitř 110, „podívat se“ 135, sehnat 152, starost 156, příkaz 160, mizí + zeptá 161, naživu 163, auto + ramene 172, starosti 176, neslo 180, ono 181, bod 187, cestu 199, křídla + trápení 205, zahlédl 209, Ising 212, výborně 215, slova 217, Ciolkovský 233, náš 236, dělali 257, zbraně 259, úskočný 266, rukou 291, vody 292, těžší 305, lodě 308, medicínu 311, rozdrtili 328, pokeru 350 (někde tímto zápisem není místo určeno jednoznačně, ale mezi více možnostmi je snadné určit tu správnou). Rovněž chybí čárka oddělující oslovení na s. 42, 199 a 307. Problémy působí i rozlišování, kdy se čárka za než a jak(o) píše a kdy ne, takže chybí např. za slovem zdržení na s. 44, způsob 49, stejně 65; naopak přebývá např. ve vazbách měřila na výšku víc, než kterýkoli z jeho synů (70) nebo o nic jiného, než o zpracovávání [sic!] dat nepůjde (29), za slovem jiného na s. 58, tak 283.

Někde jsou čárky zase vecpány tam, kam nepatří, jako hned na s. 19: Od dob vynálezu dalekohledu, Minerva pozorovatele doslova fascinovala (bezpochyby otrocky opsáno z angličtiny, v níž se rozvité příslovečné určení na začátku věty může oddělit čárkou, což ale v češtině neplatí), nebo zcela absurdní pokusila by se o to, a minervanskou společnost by nechala (113), dále za dalekohledu na s. 301, zapálit 165, způsobem 141, Hogram 230.

Hojně je literních (v lepším případě) chyb jako Aténa místo Athéna (61), Frank místo Fralk (126), ke svým poznámkám týkající se záležitosti (128), nějaké družka rozpukla (144), pomalé vlnění (...) vyjadřoval rezignaci (157), „Co na náš může být jiného?“ (167), o něčem (...) si mohli nechat jen znát (169), dáleko (231), opověděla (356), udělat totéž z cévou (312), opatrnost (...) se ukázaly být na místě (350), Skvrny pokrývaly (...) tělo až na jednu část - hlavy? Ta měla narůžovělou barvu (71). Přímá řeč „družky,“ prohlásil (94) má začínat velkým D, ve větě „Není vůbec pěkné, když se hádáš Peri“ (143) chybí „s“, v „řekl, že mě Reatur dá rozsekat na kusy předhodí vránám“ (234) zase „a“. Mohli přikázat, aby (...) čím by se celá mise stala mnohem zranitelnější (260) má být „čímž“. Na s. 342 je „omlouvám se“ tištěno kurzívou, ovšem první písmeno ne.

A opět - všechno se nedá omluvit jako pouhý překlep, mnohde jde o jasnou neznalost např. skloňování. Výsledky biologických testů a fotografie, jenž odvysílal (19) má být „jež“ a naopak místo smutku, jež byl (43) „jenž“. Do pasáži „Jurij vás chce vidět.“ - „Mně? Proč?“ (53) samozřejmě patří „mě“, naopak „se jim nelíbí o nic víc než mým bojovníkům“ - „Ani mě“ (351), „Teď je řada na mě“ (389), vysvětlili nejen mě, ale celé radě (380) má být „mně“. Nikoli nade vší pochybnost (68), ale „všechnu“; ne bez větru způsobovaném pohybem vozidla (170), ale způsobovaného; ne místo rozšíření, obvyklému výrazu úcty (380), ale obvyklého; ne ztuhl a málem kvůli toho skončil s oštěpem v těle (328), ale kvůli tomu; ne k Reaturově hradu (132), ale Reaturovu; pátým pádem voláme zrádce, ne zrádče (365); válečky, které udržovaly některé z jejich zařízení naživu (162-3) má být „některá“, „tyto dva znaky,“ (...) ukázala, která má na mysli (215) zase „některé“. Podobně u časování, jmenovitě příčestí sloves vzoru „tisknout“: seknul (157), zmlknul (183), přikývnul (191, 300, 309), kleknul (297), vnuknul (302), škubnul (364) - to všechno je špatně, „nu“ nemá v koncovce co dělat.

Přídavná jména odvozená od vlastních jmen mají velká počáteční písmena jen v angličtině, v češtině ne, takže žádné Skarmerské formace (321) ani základy Minervanské společnosti (404). Pravidla českého pravopisu neznají lyžiny (106), jen ližiny, ne shlédnout pravdu (123), ale zhlédnout, obleky jsou dvouřadové, ne dvouřadé (324). Vleže se píše dohromady, ne v leže (351), rovněž tak v tom se ozval Frank (184) a useknutá nadávka „Američané, ti prolhaní z kur-“ (152; leda by pí Kučerová soudila, že plné znění je „z kurtoazní lásky nezrození levobočkové“). Dejme tomu, že přepis ruského jméno Kateřina s háčkem je věc tradice; podivnější je Ciolkovský místo Ciolkovskij (obojí průběžně), ale F. Dzeržinskij rozhodně neměl ve jméně dvě ž (236). A najdeme tu i zaklínadlo všech negramotů, kteří se chtějí pochlubit svou slovní zásobou, totiž bizardní (330).

A to jsem se ještě nedostal ke stylistické nemohoucnosti a doslovné závislosti na originálu - pustil se do toho s pro něj obvyklou buldočí vervou (96), bezstopké oči (110), málo z těch, kdo nejsou majordomy, mají dost jídla, aby mohli (102 - v češtině platí shoda přísudku s podmětem, takže když singulární „málo“, pak „má“), ještě víc znepokojující bylo, že (309), „V starání nejsem moc dobrá“ (217). Když překlad nezakopává o angličtinu (Irvovi cvičícímu s ponurou zavilostí měří čas timer, 23; Louise by neprobudil ani promenádní koncert brassbandu, 197), stejně se zaplete do struktur mateřštiny: pak už nikdy potom (35), jídlo patřilo mezi jednu z věcí, na něž se (...) těšil (339). S výběrem slov se moc nezatěžuje (Zamávala fotkami, co držela v ruce, 113) a vůbec se dějí věci: hrdina mimo cizí dohled se v duchu ušklíbl (198), vzduch vydechovaný Minervanem se nesrážel (no ještě to tak, 284).

Dvojice sopek se jmenuje Smaug a Ancalagon (63), což jsou jména Tolkienových draků a první z nich je Šmak z Hobita. Lopatin nikdy nečetl Vítr ve vrbách a tudíž toho o panu Ropuchovi moc nevěděl (289): není divu, když česky je to pan Žabák a Žabákova dobrodružství. Kaňon protíná vrstvy jeden a půl bilionu let staré (64), jako by mu miliarda byla málo.

Pí Kučerová je toho názoru, že „kvalifikovaně posoudit“, je-li překlad dobrý, „bývá bez originálu dosti obtížné“. Mně to v tomhle případě nijak těžké nepřišlo. Ale dost možná, že se ztotožňuje se svrchu uvedeným rozdělováním a všechny tyto záležitosti počítá pod hlavičku redakčního zpracování, jelikož se dají rozpoznat (a bývaly by šly opravit) jen na základě českého textu. Dobrá, vezmeme si tedy originál a podíváme se, jak je na tom „Takový jiný svět“ po věcné stránce - ale to už musím nechat do příštího čísla.

Jan Vaněk jr.