2005: Česká fantasy

První, čeho si povšimnete při nahlédnutí do obsahu knihy, je, že všichni (nebo alespoň dle editora nejlepší) autoři české fantasy žijí v Praze a okolí. Vlastně v Praze žijí všichni až na Mirka Hokeše, který do matky měst dojíždí od Mělníka. Takovýto pragocentrismus velmi znesnadňuje život nakladatelským pracovníkům, protože spousta regionálních grafomanů nabývá přesvědčení, že jsou odmítání nikoli proto, že jejich výtvory nemají cenu papíru, na kterém jsou napsané, ale z důvodu spiknutí Pražáků, kteří vydávají jen své kamarády.

Ale k jednotlivým povídkám; nebudu o nich referovat v pořadí, které určil editor, ale v tom, v jakém jsem je četl. Může také být, že mě četba po čase zmohla, a co bych prvním autorům neodpustil, nad tím jsem později jen rezignovaně mávl rukou.

Františka Vrbenská nás v povídce Sequor trahentia fata vleče hrůzami třicetileté války, o které ví tolik fascinujících podrobností, že jsme v pokušení jí odpustit, že povídka vlastně není fantasy a do sbírky patří jen formálně.

Násilím do války vržený Hedin se od ostatních vojáků liší (jen) tím, že je lehčími zbraněmi nezranitelný (jeho matka se obětovala Huldře, lesní víle na švédský způsob, a ta z něho učinila fexta). Aby přežil, velmi rychle se z něho stane zabiják a lupič, jimiž nejspíše jako sedlák pohrdal. K adaptaci mu napomůže plukovní běhna českého původu Bibiana (se zlatým srdcem a vždy nabitou pistolí). Jejich společnou snahou je nashromáždit dostatek kořisti, aby doma vykoupil statek, ale válka dává i bere a Hedin o kořist i Bibianu přijde…

Až na tu nezranitelnost, která je vlastně zbytná, vždyť i bez ní pár lidí třicetiletou válku přežilo, se Hedinův příběh mohl přihodit komukoli. A pokud jsem nepochopil nějakou zamýšlenou katarzi spočívající v tom, že se nezranitelnosti nakonec pro Bibianinu následovnici vzdá, bude to tím, že Hedin o svou výjimečnost nijak nestál ani se o ni nezasloužil. Byl jen vlečen osudem spolu se zbytkem Evropy.

Celkově považuji povídku za nevyužitou příležitost. Motiv nezranitelnosti není v naší fantastice zcela nový, připomínám vynikající film Jiřího Weisse Zlaté kapradí (1963), ten ale vycházel z pohádky (a dobové ideologie, hrdina ztratil svou nezranitelnost spolu s prostou košilí od své milé poté, co si oblékl šaty mocných, kteří jej na chvíli přijali mezi sebe). Autorka mohla využít své obdivuhodné historické vědomosti a čtyřicetiletý posun ve vnímání historie a říci nám něco víc a jinak.

***

Ve snaze, patřící spíše do pohádky, ukázat rozdíl mezi prací naplněným životem prostých lidí a nekonečným koloběhem zmaru ve válkou rozvrácené Evropě nás autorka častuje dialogy jako z Cimrmana:

Hedin: Z čeho v zimě uvaříme kaši?

Jeho matka, vdova Bridget: Nasuším houby, vlochyni a čekankový kořen, nasbírám pupalku…

Selský chlapec snad ví, čím si venkované v zimě přilepšují, a jeho matka jej o tom nemusí poučovat; obávám se, že autorka spíš přecenila, kolik dialog unese, a přetížila jej.

Bídná redakce pak v textu ponechala věty jako: A zase ho si vydupu! či Hedinovi se znovu snívalo o Slittriegu. V druhém příkladu se nedovedu rozhodnout, zda jde o slovakismus, či o neobvyklé užití slovesné nedokonavosti. A slova jako opečovávat (dragoun svého koně, nejspíše dokud nebyl celý vymazlený :-) mám spojená spíše s feministických hnutím posledních let než s událostmi, od kterých nás dělí tři a půl století.

Český král Otakar posílá k vládci Kampánie Leonardu IV. českého šlechtice Stillfreda a jeho syna Bruna, aby svou účastí na rytířském turnaji maskovali skutečný cíl poselstva, totiž setkání s papežem Inocencem, který v té době čelí několika vzdoropapežům.

Bruno je činorodý sedmnáctiletý mladík, který vedle uspokojování milostných potřeb o dva roky mladší hostitelovy dcery stíhá i celonoční diskuse s alchymistou Demetriosem (sic), někdy dokonce doplněné praktickými ukázkami. Mimo jiné přeměňují červený phosphorus na bílý.

Pokud jste ještě neurčili letopočet, napovíme, že v těchto letech již bylo světoznámé a zlatem vyvažované vzácné české sklo, ve kterém se podávaly např. pomeranče, rytíři chodili trénovat na cvičák a kovář (nikoli helméř) mohl dostat za dobrou přilbici kopu zlatých (to je šedesát, cena přibližně vesnice).

***

Celá povídka oplývá nepřítomností jakéhokoli stylu a podivnou slovní zásobou. Po první větě: „Kde jsi strávil celou noc?“ vás může napadnout, že šlechtic, byť hněv cloumá jeho majestátem, mluví poněkud koženě, protože je to součástí jeho přirozenosti, když pak ale pokračuje větou: „Zase ses pelešil s tou malou poběhlicí Leonou, co?“, dojde vám, že problém nespočívá v postavě, ale v osobě autora, který ani v logicky sousedících větách nedokáže udržet jednu jazykovou rovinu.

Pár příkladů: Brunova latina občas pomalu nestíhá, když na něho rychle mluví italsky, často je něco mimo dosah jeho chápavosti a pak má tvář samý otazník.

Naštěstí je tu Leona a on může přitisknout ústa na jednu z jejích bradavek. Ještě že nám hned na první straně autor popsal její něžná, sotva rašící prsa, jinak bychom se mohli mylně domýšlet o možnostech tisknout ústa na více než jednu bradavku současně.

Ani dějově povídka za mnoho nestojí, nejdříve jsem doufal, že půjde o umnou inovaci pohádky o chytrém Honzovi (nikoli Macháčkovi, i když i ten si svého času rád zahrával se smrtelně jedovatými látkami v množství větším než velkém), který udolal draka tím, že mu podstrčil mršinu kozy nacpanou nehašeným vápnem. Bohužel nic tak důvtipného se v povídce nepřihodilo (a pochybuji, že se autor tohoto řešení vzdal, protože je o pár povídek dále použije L. Medek), bílý phosphorus byl zbytečně vynalezen málem o půl tisíciletí dříve a využit tak jako vše, nač v této povídce narazíte, tedy hloupě.

Málem jsem vám zatajil autora, je jím Vlado Ríša.

Synovi krále Nezahualcoyotla kdosi ukradne duši a skrývá ji na tajném místě. Velekněz Tenoch zařízne čtyři panny, aby se od bohů, hlavně pak Mixtlatecuchtla, vládce podsvětí Mixtlanu, dověděl, že duše není mezi mrtvými, a pak se na rozkaz boha Quetzalcoatla vydává do tajemného rozhraní mezi životem a smrtí, kde žijí ti, kteří nechodí po zemi, kde tedy jedině může být duše ukryta. Když tam vstoupí, připojí se k němu bohy poslaný průvodce králíček Tochtli.

V tu chvíli možná začnete přemýšlet, co vlastně čtete. Králíci v Americe před příchodem bělochů nežili, jde tedy jen o neznalost Edity Dufkové (minulou povídku pro MF nazvala Smrtníci a považovala to za svůj neologismus, i když je to český název pro brouka z čeledi potemníkovitých), nebo nám místo poctivé fantasy po historické novele editor podstrčil ještě nějaký surrealistický úlet? Protože představa, že bůh dožadující se lidských obětí s vámi na cestu do podsvětí pošle někoho s heboučkým kožíškem a roztomilým čumáčkem, by stále vyžadovala nějakou oporu v příběhu, i kdyby šlo třeba o asi možného zajíce či morče.

Bohužel nic takového jsem se nedočetl, po několika zdlouhavých soubojích kněz záhadu rozřeší, vinen je hlavní podezřelý, jeho motivy však těžko předem odhalíte, pokud nemáte načtenou nějakou monografii o aztéckém panteonu (možná by vám pak bylo jasnější i Tochtliho angažmá).

***

V prvním odstavci čtete: Ještě dopoledne běhal Pilly po paláci a pokoušel se rozbít hračku nefritového jaguára, pokud ale doufáte v imaginativní svět, kde má chlapec za společníka jaguára a rozbíjí mu hračky, budete zklamáni. Samozřejmě hračkou je rozuměn nefritový jaguár. Je to jen jeden z příkladů necitlivého a nedbalého zacházení s jazykem, žel u našich autorů nijak ojedinělý. O pár stránek dále musí kněz překonat živý koberec nebezpečného jedovatého hmyzu a dalších nechutných členovců. Autorka jej popíše jako pochodující brebery. Když selže magická praktika, je označena jako nefungující. Závěrečný boj s oživlým nefritovým jaguárem je nejspíše otravný i pro něho, a tak z nedostatku lepší zábavy náhle na jediné stránce změní pohlaví, nejspíše k tomu dojde tak, že se o něm začne hovořit jako o kočce a při návratu k přesnějšímu určení je z něho již jaguářice. Dialogy jsou uvozovány tak nešťastně, že jsem na straně 174 ani z kontextu nepochopil, kdo a o čem mluví.

Nezapomeň Veroniky Válkové mě mile překvapila. Příběh nerozhodného lemuzského proto-intelektuála Odolena (místo aby shromažďoval zásoby či oral, raději se ztrácel s guslemi do lesa či snil) z dob počátků křesťanství u nás a jeho boj s čarodějnicí o záchranu syna je nový organickým spojením starého slovanského náboženství s křesťanstvím importovaným soluňskými bratry. Ještě zajímavější je ale pouze naznačený příběh „emancipované“ Vratislavy. Přestože je jí věnována minimální plocha (možná ale právě proto, to potřebné si můžete domyslet na základě několika náznaků), vyvstává před námi takřka moderní žena usilující uchovat si vládu nad svým osudem a myšlenkovou i faktickou nezávislost v patriarchální společnosti Lemuzů.

***

Mírně odbytá mi přišla konstrukce, kdy si Odolen z očí zrádného kocoura přečte čarodějčiny záměry, včetně časových termínů (týdenní lhůtu a tak). Dále i zde shledávám drobné projevy neúcty k jazyku, či spíše jeho rovinám, mám na mysli používání moderních příměrů „dělat mrtvého brouka“ v kontextu slovanské vesnice. Ale to jsou jen maličkosti v příběhu, který je dobře ukotven ve své vlastní realitě a nikde si neodporuje.

Zdeňka Rosenbauma mě rovněž potěšila, po všech těch smrtelně vážných, až těžkomyslných příbězích byl jeho lidský humor napájený z postřehů okoukaných ze skutečného života (s nímž jako by se ostatní autoři sbírky nikdy ani náznakem nesetkali) velice osvěživý. Pravda, humor ze života Jarmila Kosteleckého po pár stránkách zmizí, ale příběh už do vás zasekl svůj háček a nedovolí vám přestat číst.

Ve druhém plánu si autor, po jednovětné připomínce neutěšeného stavu české parlamentní demokracie, pohrává s naší nerealizovatelnou touhou po monarchii, po vládě možná trochu odtažité, ale nestranné a spravedlivé.

od Jany Rečkové, přestože začíná rovněž svým způsobem famózně, mě zklamal snad ve všech významech toho slova. To, co začínalo jako raný Silverberg, metamýtus světa náznaků a nedopovězeného, se zvrhne v ledabyle poskládanou galerii nepříliš souvisejících motivů.

Autorka hromadí nápady: je zde rasa dlouhověkých ztrácející své vlastnosti křížením se Základními lidmi, škola dětských zabijáků, kteří se vymknou kontrole, tajný řád dinků, upíři, kouzelné či magické stromy, spiknutí, zrádce, zakázané a ztracené technologie, tajemná Propadliště, osudem předurčená dědička, ztracený a nalezený bratr, paralelní světy a možnost cestování mezi nimi, náznaky, že se vše odehrává v nějaké postkatastrofické budoucnosti. A tím vším během několika málo dnů prochází zpočátku naivní hrdinka, vytvářející pomyslné oko hurikánu převratných změn, střed, okolo něhož se vše tak trochu ledabyle spojuje, většinou při rodinné snídani, a na konci vyprávění vznikne rozviklaná konstrukce, která se vše pokusí zastřešit a příběh nějak uzavřít. Nejlépe tak, aby se nikomu sympatickému nic zlého nepřihodilo. Zkrátka takové holčičí vymejšlení.

***

Celé mi to připomnělo autorčin seriál o psaní, na který jsem narazil v Pevnosti. Říká zde zhruba to, že jelikož stejně nevíme, jak se lidé v dávných dobách chovali a nač mysleli, je poctivější vymyslet si úplně všechno. Už tehdy jsem měl dojem, že takovým příběhům bude scházet napětí mezi obecně sdílenou představou reality a vlastním myšlenkově-inovativním přispěním autora. Řekl bych, že Dům na hraní mou obavu plně potvrdil, a doufám, že jde jen o chvilkovou autorčinu indispozici.

– tak by se dal nazvat Květ skály Petry Neomillnerové. Její kouzelnická škola zvaná Skála spojuje výchovné metody ruského tankového učiliště s Příběhem O. (Již v PunkFiction hrozil brutální řemen dopadnout na nedotčený zadeček, ten ale ve Skále nemůže zůstat nedotčený dlouho.) Kdo přežije toto cvičiště, tomu již bude bojiště připadat jako docela bezpečné místo.

Autorka nezapře svou zběhlost v magické teorii a možná i v čarodějnické praxi. Nicméně čtenáři, který nemá její znalosti, se může zdát, že je odsouzen k tomu, aby jí buď věřil, nebo povídku odložil. Když znásilňovaná hrdinka během soulože získá magické síly svého trýznitele, můžete se jen dohadovat, proč se to nestalo obráceně. Při pozorném čtení ale v textu objevíte vodítka, kterým sice nemusíte uvěřit, ale nemůžete už autorku nařknout z toho, že věc dostatečně nepromýšlela.

S pozoruhodnou jistotou se vrátil do světa fantasy volným pokračováním povídky ze sbírky 2003: Česká fantasy Richard Šusta. Jeho Návrat meče připomíná svou tibetskou inspirací starší práce Jaroslava Petra. Příběh naděje a zrady, palácových intrik a magické zkoušky skutečně navozuje pocit zažité asijské jinakosti.

***

Víc vám raději neprozradím, každé slovo navíc by mohlo pokazit autorský záměr, a to bych opravdu nerad. Nedejte se odradit nedbalou redakcí, která přehlédla kuriózní větu „Tvůj meč má divně září“, možná to nějak souvisí s lunárním kalendářem, jímž se určitě řídí magické zbraně :-), ani výskytem moderního slova identifikovat v myšlenkách středověkého mnicha a kupce.

(A to jsem se ještě dodatečně dověděl, že ve sbírce byla omylem otištěna starší verze povídky. Když na mě takto zapůsobil de facto polotovar, nezbývá mi než se těšit na její definitivní, o osm stran delší a jistě i lepší finální tvar.)

Leonarda Medka je klasický dobrodružný příběh málem jako od Batličky; obvyklé potíže s nosiči, kteří vědí víc než jejich páni a nechce se jim je provázet do záhuby, deník předchozí výpravy, z níž přežil jediný muž, bohužel však jen jako blábolící troska, nález tajemných budov a artefaktů u cíle atd.

***

Střídání vyprávění a deníkových záznamů pomáhá autorovi udržet svižný styl a čtenářovu pozornost. Líbily se mi i pokusy Španělů aplikovat katolickou dogmatiku na záhadu, se kterou se střetli. Z věcného hlediska jsem se nejprve pozastavil nad tím, že postavit gigantický inkubátor pro Opeřeného hada by vyžadovalo takové soustředění sil a prostředků, které by mělo Montezumovi bohatě postačit k zahnání pár stovek evropských trhanů do moře, pak mě ale napadlo, že mohlo jít o stavby z dávnějších dob moci a hojnosti, snad to mohl někde naznačit i autor, ale to je celkem maličkost, která nepokazí celkové vyznění práce.

Lucie Lukačovičové je spíše první kapitolou nějakého dalšího eposu o boji těch hodných (elfů, kněží-bojovníků, lidí a já nevím koho ještě, budete to z LARPu či Dračáku znát lépe než já) a blíže neupřesněné temné strany. Příběh pána Diraethose a jeho dvou společnic Noevy a Irien (jedna bude inspirovaná autorkou a druhá nejspíše její sestrou) je ozvláštněn nedávným převratným objevem Sergeje Lukjaněnka, že totiž i na straně Dobra bojují jen lidé, a ti jsou přístupni zlu, lži, korupci a klamu.

Povídka je nejkratší z celé sbírky, ale snad nejen proto se mi u ní, jako snad u jediné, zdálo, že končí příliš brzy (a rád si přečtu pokračování).

***

Jinak má samozřejmě obvyklé začátečnické nedostatky, postavy si kvůli čtenáři v podivně znějících dialozích sdělují to, co musí dávno a důkladně vědět: „Hlídku už máš za sebou…“ nebo „Něco, s čím si naši elfí spojenci neporadili!“

je povídka Miroslava Hokeše, která mi zbyla na konec. Oddychl jsem si, když jsem zjistil, že by mělo jít o vcelku konvenční příběh korzára, který si naloupil dost, aby získal prostředky na výpravu za záchranou své milé, kterou mu unesl čaroděj a vládce ostrova, kam teď míří. (Žádný příběh o komunikaci pomocí bolesti nebo tak něco.) Nebyl by to však MH, kdyby věc záhy nezkomplikoval na samou hranici srozumitelnosti, a já nejsem schopen určit, zda šlo o záměr či autorské selhání, jako obyčejný čtenář bych ale vsadil na to druhé.

Mám se ještě pokoušet o shrnutí knihy jako celku?

O malé úctě k jazyku (nebo k nedbalému zacházení s ním) jsem se zmínil takřka u všech, ale možná jsem přecitlivělý a iritují mě jazykové jevy, kterých si většina čtenářů vůbec nevšimne.

Po osekání povídek na holý syžet nenajdeme v žádné nic nového ani světoborného, ono také nejspíš už vše dávno napsal někdo jiný, spolu se zpracováním nicméně vyniknou práce Richarda Šusty, Zdeňka Rosenbauma a Veroniky Válkové.

Typografie knihy je vcelku dobrá, jen v povídkách, kde autor naznačuje změnu místa, času nebo jednajících postav pouhou vynechanou řádkou, dostává se tato pravidelně na konec či začátek stránky a čtenář může tuto informaci přehlédnout a někdy i postrádat.

Zdeněk Rampas

2005: Česká fantasy, vybral a sestavil Vlado Ríša, obálka J. P. Krásný, edice Ikaros, svazek 16, Mladá fronta 2006

***

Smrtník obecný - Blaps mortisaga, Třída Insecta (hmyz) - Řád Coleoptera (brouci) - Podřád Polyphaga (všežraví) - Čeleď Tenebrionidae (potemníkovití)