Časem s vědou – listopad: z událostí, které změnily náš svět, a kosmicko-kosmonautický leden

Pondělí před vánocemi 1910 vstoupil Ernest Rutherford do pracovny stážisty Geigera: „Už vím, jak vypadá atom!“

Na počátku minulého století byl atom považován za jakousi kouličku se spojitě rozprostřeným kladným nábojem, elektrony (objevené koncem 19. st.) pak byly uvnitř rozmístěny tak, aby atom zůstal navenek neutrální. Potom však začal Ernst Rutherford se svými pomocníky na manchesterské univerzitě studovat průchod paprsků alfa tenkou zlatou fólií. Shledal, že drtivá většina helionů podle očekávání bez problémů proletí, nicméně asi jedna osmitisícina se odchýlí až odrazí zpátky. „Bylo to neuvěřitelné skoro tak, jako kdyby někdo vystřelil patnáctipalcový granát proti listu hedvábného papíru a ten granát se vrátil a zasáhl jeho samého,“ napsal později Rutherford. Trvalo skoro půldruhého roku, než kápl na vysvětlení: Atom musí obsahovat rozměrově nepatrné, zato velmi hmotné, „neprůchodné“ jádro, zatímco lehounké elektrony obíhají v prostupné „prázdnotě“ kolem něj.

Tento dnes již překonaný planetární model atomu vyprovokoval napřed Bohra a pak další k vytvoření velkolepé „kuchařky mikrosvěta“ – kvantové mechaniky.

Roku 1934 Fermi začal prvky poprvé bombardovat neutrony a, aniž to tušil, připravil transurany. Avšak teprve po zprovoznění prvního velkého cyklotronu (1939 v Berkeley) MacMillan a Abelson připravují (ozařováním uranu deuterony) neptunium, v prosinci 1940 pak jejich kolega Seaborg izoluje z přeměněného neptunia další, pro budoucnost mnohem důležitější transuran – plutonium. Prvky byly nazvány podle sluneční soustavy, kde „za“ Uranem obíhají Neptun a Pluto.

Dopis ze 4. prosince 1930 začínal takto: „Vážené radioaktivní dámy a radioaktivní pánové!“.

Napsal ho fyzikální enfant terrible Wolfgang Pauli účastníkům konference o radioaktivitě v Tübingenu. Kromě omluvy své nepřítomnosti (nechtěl přijít o oblíbený ples v Curychu) v něm autor též zachraňuje fyziku.

Zjistilo se totiž, že při přeměně beta vznikající elektrony mají energii většinou nižší, než činí rozdíl energií mateřského a dceřiného jádra, což cloumalo jedním z pilířů fyziky – zachováním energie... Pauli přichází s „jednoduchým“ vysvětlením: při beta rozpadu vzniká ještě jedna částice, která chybějící energii odnáší.

Neutrina (jak je posléze nazval Fermi) byla dokázána v polovině 50. let.

Elektřina nejen kope, nýbrž též inspiruje. Jednou na podzim 1833 se mladý kovář Thomas Davenport z amerického Vermontu vydal na trh nakoupit materiál. Tam poprvé v životě uviděl elektromagnet. Koupil ho tedy namísto železa a na různé způsoby ho pokoušel. Výsledek předvedl 14. prosince 1835: Vozíček s elektromotorem velikosti dětské hračky, objíždějíci na táhle centrální sloupek s baterií.

Při pokusech uplatnit vynález v praxi však měl Davenport smůlu – tu vyhořel patentový úřad, jindy ho okradl společník –, až se vynálezce nervově zhroutil.

Lumierové se onoho roku 1895 zviditelnili už v únoru, kdy dostali patent na kinematograf, a v březnu, kdy uspořádali první neveřejné promítání „oživlých fotografií“. Za zaručeně pravý okamžik zrodu filmu je všal považován 28. prosinec, kdy v Indickém salónku Grand Café na pařížském Bulváru kapucínů poprvé promítají pro veřejnost. 35 zvědavců, ochotných zaplatit vstupné jednoho franku, nestačí žasnout či křičet hrůzou (to když přijíždívlak do stanice). Přitom to vypadá tak prostě: promítač točí klikou, úzký pás ne delší než 17 m padá do volně podstavené bedýnky...

V Moskvě 14. ledna 1966 umírá Sergej Korojlov (narozen 1907). Jako venkovský kluk si vyrobil křídla, kterými chtěl přeletět z dědovy střechy na sousedovu. Naštěstí se to včas provalilo. Vyučil se zedníkem, ale když přišel se svými plány letadel na právě otevřenou katedru leteckého inženýrství v Kyjevě, byl okamžitě přijat (při studiích si mj. přivydělává jako jeden z prvních kaskadérů na světě). Po absolutoriu se seznámil s pracemi Ciolkovského – a bylo rozhodnuto. Splnění svého snu ovšem (rád) zaplatil absolutním utajením své osoby. Až v okamžiku Koroljovovy smrti se svět dozvídá odpověď na otázku, kterou si kladl už od startu prvního sputniku: Kdo vlastně je hlavním konstruktérem sovětských raket, družic a kosmických lodí?

Odpověď byla docela aktuální, neboť už 31. ledna 1966 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu startuje sonda Luna 9. Po třídenním letu dosahuje Měsíce a jako vůbec první lidskou rukou vytvořené těleso na něm měkce přistává. Dopadá rychlostí pouze několika m/s (navíc chráněno nafouknutým obalem), takže je ve stavu snímkovat své okolí s rozlišením jeden milimetr. Hlavním poznatkem celé mise bylo zjištění, že povrch Měsíce není hluboce prašný (pane Clarke!), ale pevný natolik, aby pouzdro udržel.

Bylo to o chlup. 17. ledna 1991 objevil astronom David Rabinowitz z arizonské observatoře Kitt Peak v souhvězdí Raka novou planetku. Spolu s kolegy bleskově vypočítal její dráhu a shledal, že už 18. ledna míjí naši planetu v dosud rekordní blízkosti (pouhých 170 000 km, ani ne polovina vzdálenosti Země – Měsíc). Právě díky takovému přiblížení pak padl i druhý astronomický rekord – šlo o dosud nejmenší pozorovanou planetku (odhadovaný průměr pouhých deset metrů).

Dodejme, že rekord v přiblížení už padl – před necelými dvěma roky nás třicetimetrový astroid minul o 49 000 km. (Přiblížení na 6500 km pár týdnů poté nemám ověřeno, ostatně kdy objekt přestává být planetkou a stává se balvánkem?)

Kodaňská astronomická ústředna hlásí 21. ledna 1936 objev supernovy v souhvězdí Panny. Zasloužil se o to především americký astronom Fritz Zwicky, který na ni narazil při dlouholetém systematickém fotografování oblohy. Spektrografický výzkum této supernovy potvrdil, že to je vlastně gigantická kosmická exploze (byla naměřena expanze rychlostí 6400 km/s!). Dnes víme, že supernovy (které vznikají výbuchem zestárlých hvězd s hmotností větší než 8 Sluncí) takto pouze odvrhují svůj obal, zatímco vnitřek hvězdy se zhroutí v mimořádně hustou neutronovou hvězdu.

„Moje společnost odmítá převzít odpovědnost za bezpečnost letu!“ 28. ledna 1986, dvě hodiny po prohlášení viceprezidenta firmy Rockwell, která je hlavním dodavatelem projektu, je vydán povel k zahájení předstartovních příprav...

To odpoledne se u televizorů shromáždilo ještě víc diváků než jindy. Vždyť dnes poprvé se raketoplánem sveze i civil, „jeden z nás“ – mladá dějepisářka, která má vyučovat děti přímo z paluby... Půl vteřiny po zapálení startovních motorů – to už se nedá nic stopnout – se u těsnění palivové nádrže objevuje tmavý obláček. V 73. vteřině svět vidí – pochopit ještě nestačí – jen ohnivý gejzír. Havárie Challengeru, stejně jako za čtvrt roku Černobyl, nám možná ještě včas ukázala místo odpovídající naší momentální úrovni. Jsme lidé, ne bozi.

František Houdek