Hvězdný bulvár

Je to paráda jezdit autem, kterému dávají přednost i tramvaje.

Netopejr o svém novém přibližovadle
(než ho zcela zrušil)

Vysvětlivky:

Praha (nepodepsané ZR),

Brno,

jinde

16. února jsem cestou do Krakatitu lámal Richarda Klíčníka, aby mi pro IK posílal své zdařilejší články. Pravil mi, že o většinu takových si mu hned po vydání píše Ondřej Jireš pro FP. Na to jsem mu opáčil, že ten má asi na rozdíl ode mne čas na blbosti. Někdy jsem prostě diplomat k pohledání. Připomnělo mi to žertovnou epizodku, většinu článků o (ne)kvalitě FP (a určitě ten nevyžádaný a poslední), které způsobily Jirešův odchod z Fandomu, napsal právě dnes tak žádaný Richard. Vinen je ale Interkom a jeho machiavelistický šéfredaktor, hezká to ukázka pragmatického fungování paměti. Takhle vzniká většina legend o zlém muži, kruťákovi Rampasovi. :-)

Karel Petřík v pondělí 13. převzal od krachující firmy Napalm s.r.o. knihkupectví, čímž je nejspíš zachránil jako základnu fandomu a v Krakatitu to vypadá jako po zemětřesení. Část polic je po rekonstrukci ještě prázdná, ostatní neosvětlené, celkový dojem nepříliš útulný. Ptáme se za pultem stojícího Netopejra, jak to jde? Zatím nic moc, praví, abych si zlepšil náladu, koupil jsem si nové auto.

Lenka Cellindra se mě vyptává na dosavadní laureáty Ludvíka a Mloka, aby kandidáti Syndridu a Islingtonu zapadli do řady stejně zasloužilých.

Fajl potřeboval pro zítřejší zkoušku převést nějakou funkci na nekonečný zlomek, tak jsem se zašil do kouta a něco mu vymyslel, nebylo to tak těžké, zajímavější by bylo zjistit, jak ti elektrikáři přišli na to, že koeficienty nekonečného zlomku funkce vyjadřující jakousi charakteristiku obvodu či čeho odpovídají parametrům frekvenčního filtru. Matematika je mocná čarodějka.

17. února Porada se blíží a scifi kluby se probudily hnány touhou udělat radost svým členům a lídrům.

Probral se i Randalf a zase, stejně jako minule, na poslední chvíli poslal zcela příšerně navržené nominace, v kterých aby se prase vyznalo. Ty pak ještě jednou po domluvě s Vaškem Pravdou změnil, ale to věděl jen VP, takže jsem vše zanesl podle té původní. Zkrátka zmatek nad zmatek.

A nakonec, místo aby zalezl někam pod zem a nechal nekonečnou shovívavost fandomu, aby se zase mohla projevit, začal brblat, že za zmatek, který vytvořil, nemůže on, ale že je způsoben tím, že základní dokumenty fandomu nejsou vystaveny někde na webu. (Toho, že je Pagi vozí na každou poradu a každému zájemci rád přenechá výstisk, si nějak nevšiml.)

V takto vytvořeném chaosu docela zaniklo, že Martin Koutný nominuje za edici Pevnost místo jejího tvůrce a vydavatele Jirky Vlčka redakci stejnojmenného časopisu, která se o věc zasloužila jen tím, že s projektem souhlasila.

18. února se konala jedna z vrcholných akcí brněnského fandomu – Mizercon. Již tradičně byl spojen s oslavou narozenin Záviše a Pavla Mikuláštíka a již tradičně jsme volili jako kolektivní dary whisky: Mannochmore (1974-97, v řadě Rare Malts) a Tomintoul 16 yo. Hostů bylo tolik, že mnohá místa byla na stání, balónková bitva byla mohutná, ovšem nikoli zuřivá a nic jsme nerozbili. Jídla a pití byly hory, blesky z foťáků blýskaly jak za bouřky – vydařená akce.

Marvin

20. února v RUR skoro žádní zákazníci, klídek a lenivá pohoda. V antikvariátu jsem uviděl vedle Lansdalovy sbírky hororů Bizarníma rukama i Eganovo Město permutací. Pokud jste SF propadli před nedávnem, tak je asi neznáte, a pokud  jste zároveň již znechuceni běžnou produkcí, určitě si je opatřete.

21. února po předlouhém čase obnovil své veřejné schůzky Klub Julese Vernea. Sešli jsme se v restauraci Červená cibule kousek od metra Kačerov. Znám svou schopnost zabloudit a tak jsem si pečlivě opsal adresu a u Pagiho nastudoval mapu.

Před dotyčným domem jsem již našel Frantu Novotného, společně jsme konstatovali, že sedí jak číslo popisné, tak to druhé, jen restaurace nikde. Postupně se k nám ještě připojil Filip s Jitkou, vydali jsme se ulicí a restauraci nakonec našli.

Egon zřejmě stál o vybranou společnost a výběr nechal na darwinistických silách přírody. Testem úspěšně prošli Jana Jůzlová s kamarádkou Livií, Martin Corn, Petr Brodský, Václav Vlk st., Honza a Jarka Pavlíkovi s nejmladší ratolestí, Richard Klíčník a autor vernovských koláží Bohuslav Šír. Pozdě ale přece dorazil i Jan Vaněk jr.

Franta mluvil o tom, jak pro Albatros převyprávěl klasický příběh Robinsona Crusoa, jak dešifroval stopy tehdejší Defoeovy autocenzury (v celé knize není např. zmínka o Cromwellovi),  jak využíval numerologii a psychoanalýzu. Více ještě na straně 6.

22. února jsem se v Krakatitu zastavil na čokoládu a kus řeči s Michell, bych zjistil, jaké jsou podmínky ke konání křtu Kovanicova románu Zapomeňte na Mars a první knihy edice Paralelní světy: Heavy & kyberpunk od Honzy Poláčka.

23. února to v Krakatitu vypadá již o poznání civilizovaněji. Netopejr vyklízí prodejnu v Dlážděné a s nábytkem i posádkou se přesunul do Jungmannovy. V kavárně o patro výš je teď nekuřácký klub, snad se tam přestanou táhnout některé nejstrašnější typy umaštěnců...

Zastavil se Jarek Mostecký a odevzdal formulář prvního kola Akademie, já jsem je naopak ještě rozdával těm, které jsem před týdnem nepotkal.

Při odchodu mi pak Netopejr ukázal své obludné korejské auto značky Hyundai Terracan, mám dojem, že bych se při nastupování ani nemusel shýbat.

24. února jsem měl v rachotě několik zajímavých návštěv, jednak znalce díla dr. Lukeše (viz recenze knihy Neofatické polyglotie psychotiků na str. 24), a pak se u mě zastavil milovník komiksů pan Táborský, vygoogloval si v Interkomu zmínku o komiksech mého mládí a přišel se podívat na Dobrodružství Velkého piráta a Šilhavého Leea.

25. února konečně dokončuju první letošní číslo. Následující slibuju dodat dříve, ale už jen předplatitelům (a omluveným).

25. února jsme uspořádali herní odpoledne u A+A za účelem vyzkoušení mapy Francie ve hře Ticket to Ride. Díky absenci pravidla o nádražích se la belle Francie změnila v pěkně nechutnou blokádu soupeřů, nepomohly ani tratě TGV. Ke konci jsme přešli na něco jednoduššího a zahráli si Labyrint. Mezitím jsme jen tak konverzovali, pili víno, křoupali tortily a jedli uzeniny a sýry.

27. února nás hrstka podpořila domácí kinematografii a zašla na Fimfárum 2. České animované filmy já můžu, navíc to bylo docela pozdní představení, takže osazenstvo sálu tvořili převážně dospělí. Byl jsem velmi spokojen, každý ze čtyř filmů tvořících toto pokračování byl osobitý a zábavný.

Marvin

27. února  jsem se zeptal pana Mrázka, který od nás koupil chaloupku, zda nečte SF. Pravil, že ne, ale že si jeho sestra vzala syna Ludvíka Součka. Svět je malý.

2. března mi v Krakatitu Alexis dala posudek na dvě knihy slovenského autora Svena Grosmana, a zdá se, že alespoň jedna je vydatelná.

7. března se mi od Hanky Pěchulové ozvala Jana "Tweetynka" Horut, která píše diplomku o vztahu knihoven a SF.

9. března v Krakatitu vybírám od opozdilců formuláře Akademie, rozdávám recenzní výtisky, zvu na úterní křest a SSSR (Peťo Pavelko změnil adresu a nedostal pozvánku a vůbec náš adresář volá po inovaci…)

10. března jsme se takřka na poslední chvíli sešli u Vilmy, trochu jsem to podcenil s organizací, ale měl jsem opravdu hodně práce. Viktor samozřejmě neměl čas a na Haničku jsme se raději ani neptali, Martin byl služebně ve Švédsku na jakési PC games konferenci, ale po několika letech to vyšlo Jolaně, takže se nás sešlo šťastných pět.

Ještě jsme se vrátili k Jistě, pane ministře, hlavně jsme ale probírali shánění bytu pro Klímovy, Úžice přece jen nejsou vhodné kvůli potřebě dostat nějak děti do školy.

Nevíte o něčem, nejlépe se zahrádkou, vhodném pro pěti (či šesti :-) člennou rodinu s malými dětmi?

S lahví Magistra a se soutěžním překladem Honzy Vaňka jr. (U černého Césara od Johna Williamse) večer rychle utekl. Nakonec nás ještě Vilma hodila na metro a vydala se rodinným autobusem do Úžic za svou trojhlavou holčičí saní.

11. března jsem hostil herní odpoledne (už ani nevím, proč se to konalo u nás, tedy kromě toho, že jsem to neměl daleko). Půlku času jsme proklábosili a zbytek byl věnován tradičním hrám jako Bang! (někteří si vyřizovali účty ještě z Ticket to Ride), Metro, Saboteur a podobně.

Marvin

13. března v RUR musím odmítat četné žádosti o Interkom, budu muset nějaké vyrazit z neplatičů. Jitka stále shání místo alespoň laborantky (osud inženýrky bez praxe), musím jí někde nalézt prostor pro inzerát v IK.

Domlouváme se na středečním SSSR, Honza Macháček jako obvykle přehrává Bí a děvčatům na svém Linux notebooku nějakou mangu. Kde jsou ty časy, kdy se na mě horšil pro pár košilatých vtipů před mladistvými trekies(kami).

14. března proběhlo v Krakatitu převážně v režii Honzy Kovanice (doprovázeného synem a dcerou Tes) představení knih Zapomeňte na Mars a KyberPUNK & HEAVY. Já jsem byl rád, že jsem alespoň stihl přijít včas, naštěstí Michell vše zařídila a já se mohl jen přiživovat na hvězdné hodině přítomných autorů. Honzové velmi pěkně promluvili o svých knihách, já to koktáním a mohutným eeeehhhm trochu pokazil Honzovi Poláčkovi (doprovázenému manželkou a krásnou dcerou).

Se ctí a velmi dobře se křtu zhostil i Marcel Grün, pak jsme si ještě povídali o jeho otci a dědečkovi, měl by o své rodině napsat knihu… Nakonec se jej zmocnil Egon a domluvil příští Minicon zase v Planetáriu.

15. března proběhlo opět ve Skanzenu, a jak se mezi dinosaury patří, v rodinném duchu. Dorazili tři Černákovi, kompletní Laser, JNH, Ivan Kmínek, JWP, Franta Novotný, Egon Čierny a spousta dinosaurů čekatelů. Po letech zase našel cestu Pražák, tentokrát s chotí. Pagi s Janou, Jolana – dobrý organizační duch zajistila přípitek přítomným brzy padesátníkům, totiž mně a Pagimu, a rovněž paní Freiové, jen na Frantu Novotného, který měl stejně jako ona ten den narozeniny, jsme zapomněli. (Alespoň že to nebyly kulatiny :-) Obávali jsme se o nepřítomného Jirku Doležala, ale ukázalo se, že jen zapomněl. I to k dinosaurům patří.

Ivan Kmínek se chystal domů, ale podvědomě mezi námi chtěl nejspíše zůstat, a tak freudovsky zapomenul svetr. Když se jej vrátil hledat, zjistil, že ho má na sobě, jen nezapnutý. Podobně na tom asi byl i JWP, který po sobě zanechal čepici.

Nesmím zapomenout, že jsem dostal spoustu darů, pro scifistu byla asi nejcennější Železná rada s podpisem samotného Miévilla, že bych si už konečně od toho zatraceného trockisty něco přečetl (jeho povídky, na které jsem zatím narazil, mě od další četby vždy na dost dlouho odradily).

RIP mě už tradičně obdaroval jižním ovocem, teď už vím, co znamená osvěžit se plodem nashi (a že existuje čínská a japonská varianta, jedna vypadá jako hruška, druhá spíš jablko, chutí se jim ale nevyrovná žádná).

16. března v Krakatitu JWP posílá do světa další své dítko, JFK 4. I já jsem dostal jeden výtisk s věnováním.

Jako obvykle jsem rozdával autoráky a Interkomy 1/2006 a pak do práce. Zastavila se tu i paní Semecká s manželem, asi jsem je nějak zmátl a domnívali se, že křest Paralelních světů bude ve čtvrtek.

Edita Dufková se na mě, na rozdíl od úterka, nějak divně šklebila, buď ji bolela hlava, nebo jí nějaký kamarádíček dal přečíst minulý Interkom?

17. března jsou na světě výsledky prvního kola Akademie 2005, najdete je v tomto čísle na straně 18.

17. března pořádal Whisky shop spolu s webem o irské whiskey oslavu svatého Patrika, tedy tématickou ochutnávku irských whiskey. Tentokrát byla účast skutečně rekordní, v prostorách kavárny a na přilehlé terase se tísnilo bezmála padesát lidí. Ochutnávaly se Knappogue Castle 1994, Magilligan Single Malt, Redbreast 15 yo (jediný zástupce tradiční pure pot still = destilováno ze směsi sladového a nesladového ječmene) a Connemara Cask Strength (na irskou neobvyklá peated whiskey, tj. vyrobená se sladu sušeného nad rašelinou). Ochutnávka ještě dlouho neformálně pokračovala v prostorách obchodu.

Marvin

20. března RUR, Honza Vaněk jr. se vrátil z Britskou radou pořádané překladatelské akce v Kostelci nad Černými lesy a to je asi všechno.

21. března v restauraci U červené cibule proběhla již druhá veřejná schůzka KJV. Vašek Vlk (ke kterému se později přidala i Martička Drahovzalová) vyprávěl o své cestě do (pro tolik podivínů) Svaté země. Tentokrát se nás sešlo o trochu méně než minule, ale zase jsme všichni dobře viděli na promítací zeď, kterou obětavě obsluhoval Martin Corn. Dověděli jsme se mimo jiné, jak cenou akvizicí je český pas. Všichni a všude o Češích či Čechoslovácích slyšeli, ale nikdo neví, jak Čech vypadá. Terorista s českým pasem může mít na brazilské či jiné hranici vousy po pás a nikomu to nepřijde divné. A za koho tě běžně považují? ptali jsme se Vaška, no přece za Němce, zněla odpověď.

22. března mě Honza Kovanic nalákal na podpisovku a uvedení na trh nové knihy Karla Pacnera Kolumbové vesmíru. Pravda, vydal již jednu téhož názvu před třiceti roky, ale tato je značně přepracovaná a obsahuje spoustu věcí, které se za bolševika nesměly. Je to znát i na rozsahu, to, co jsme viděli, byl vlastně jen první díl knihy: Boj o Měsíc, druhý, Boj o stanice, vyjde opět v Pasece, na podzim. O vzniku knihy a o jejích širších souvislostech opravdu fundovaně pohovořil předseda České akademie věd profesor Václav Pačes.

Škoda, že se nemohl zúčastnit Antonín Vítek, jeden z protagonistů úžasné, asi dvoudenní reportáže z přistání na Měsíci, ale i tak se sešla vybraná společnost, z níž se sluší jmenovat alespoň Marcela Grüna (seděl jsem s ním u jednohu stolku a členky jeho fanklubu nás zásobovaly chlebíčky, což mi přišlo velice vhod, neboť jsem nějak nestihl  oběd :-)

Když skončilo uvádění, Honza se k autorovi přitočil se Zapomeňte na Mars a dokonce měl i nějakou jeho ohmatanou knížečku k podpisu. To jsou detaily, na kterých selhávám.

23. března kvačím do Krakatitu hlavně kvůli Honzovi Kovanicovi, nesl jsem mu aktualizovanou smlouvu na jeho knihu, nejdřív jsem si myslel, že ještě nepřišel, protože ho nebylo slyšet, pak jsem ho objevil u stolu s Editou, nejspíše ho dokázala přehlušit :-). Jiřině jsem konečně předal hodnocení CKČ, která se u mě nahromadila. Pak jsem dal řeč s Egonem o dalším KJV, Egon se chystá do nemocnice, s Peťo Pavelkem o svém nezdárném synáčkovi. Objevila se, opět jen na chvíli, i Lenka Cellindra, má asi po chřipce co dohánět.

25. března jsem uspořádal Rum party, kvůli pověrčivosti bylo k dispozici 14 druhů rumů. Všichni přítomní rozumně ochutnali jen část nabídky, 25leté El Dorado nevynechal nikdo. Kromě toho jsme si zahráli šipky, první partii jsem vyhrál a ani v druhé jsem neskončil nejhůře. Hráli jsme i Jengu a i když jsem nebyl úplně střízlivý, k zemi věž vždy poslal někdo jiný. Kromě toho jsme snědli něco pochutin a vypili jedno víno, nějaké pivo a množství nealka.

Marvin

27. března mě Honza Macháček požádal o zrušení pracovního poměru v redakčním kruhu IK. Ani vlastně nevím, zda pro urážku, které jsem se dopustil na českém autorstvu, či kvůli propagaci knihy o bratrech Mašínových. Pak jsem ještě upomenul Filipa o Dogma, uzávěrka se blíží, a chystal se uprchnout, neb poslední návštěvník, na kterého se obvykle čeká, Honza Vaněk jr. leží s nějakou chřipkou. Leč Bí mi dodatečně k jubileu donesla krabici kočičích jazýčků, a tak jsme ještě dlouho, cca do odjezdu vlaku směr Pyšely, mlsali.

27. března se šlo na film Syriana do Olympie. První třetinu nedávaly jednotlivé příběhy mnoha hrdinů moc nějaký jasný smysl a ani režisér to divákovi neulehčoval, nakonec byl výsledkem dosti realistický pohled na Blízký východ a byznys s ropou, takže celkový dojem byl pocit beznaděje a deprese.

Marvin

28. března se od 17:30 konalo v rámci Febiofestu v Polském institutu setkání s režisérkou Magdalenou Piekorz a hercem Michalem Žebrowskim. Komu je to druhé jméno povědomé – ano, máte pravdu, ztvárnil hlavní roli v polském seriálu o Zaklínači. Michal je skutečně kus chlapa (ale NEMÁ dlouhé bílé vlasy!!!), má podmanivý hlas (což jsme až tak neocenili při českém dabingu), a ženy, když ho vidí, omdlévají. Tedy aspoň polské ženy. Na besedě se okázale nudil (ptali se hlavně muži a hlavně pohledné blonďaté režisérky, která se na Febiofestu představila filmem Šrámy, ve kterém si Michal taky zahrál). Debata se točila, jak jinak, okolo filmů, Magdalena se mj. svěřila, že by moc ráda režírovala Roberta de Niro a Michal by si rád zahrál se Sofií Loren. Na otázku, jestli znají českou kulturu, odpověděla Magdalena, že ji fascinují starší Formanovy filmy (Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky...), ze současných pak Musíme si pomáhat. Prý máme specifický humor a určitý nadhled. Michalovi se prý také líbí Formanovy filmy. Na Zaklínače také přišla řeč, když si Michal povzdechl, že kdyby se seriál natáčel v Americe, všichni zúčastnění by z něj žili do konce svých dnů. Ale holt se natáčelo v Polsku...

A končilo se tradičně "historkou z natáčení", kdy Michal vylíčil svou příhodu z letošního Febifestu. V nejmenovaném kině ho zahlédl fanoušek a šťastně zvolal: "Hele, Sapkowski!" Ano, Michal je populární i u nás. :-)

Jolana

29. března se pro mě v rachotě zastavil RIP, který opustil svůj Šestajovický azyl, neb byl vyzván k překladatelskému čtení knihy Naprosto osvětleno, která nějakou pozoruhodnou náhodou získala nominaci na Minerálkovou literu. Oba jsme měli cestu do Krakatitu a tak jsem mu mohl předat originál Pobřeží Syrt, které by mělo vyjít v Tritonu, aby si náš čtenář mohl udělat představu o tom, že nejen nejlepší fantasy může být literaturou, ale že občas i literatura může vypadat jako fantasy, ačkoli to autora nejspíš nikdy ani nenapadlo. V Krakatitu pak Jarek Kopeček vyprávěl o své cestě po Barmě, nóvum bylo, že přivedl i svou ženu Madlu, která ostatně cestuje s ním.

30. března mi v Krakatitu dal Pavel Weigel jeden z posledních textů, které napsal Stanisław Lem. První rychlíci mi již vnutili své vyplněné formuláře druhého kola Akademie. S Milanem Petrákem jsme mluvili o jeho autorských a editorských ambicích a nakonec jsem ještě stihl s Petrou Neomilnerovou probrat svůj lektorát její sbírky povídek pro edici Trifid. Petra je profík, pozná se to i z toho, že se nechce prát pro každé slovo, jak je zvykem u našich Mistrů pera.

Zdeněk Rampas