2006: Česká „sci-fi“

Zatímco jsem v minulém čísle vyčítal svazku 2005: Česká fantasy, že sází pouze na známé tváře (trochu mi to připomínalo provařeného Bolka Polívku na prvním čísle každého začínajícího polobulváru), musím přiznat, že tímto neduhem antologie Jaroslava Jirana netrpí. Na druhou stranu se ale obávám, že tímto výčet jejích předností také končí.

Je zde hodně nového a občas i něco dobrého. Prakticky ale s nulovým průnikem. Spíš než na reprezentativní výběr to vypadá, že editor shrnul povídky, které z nějakého důvodu nemohly vyjít v Ikarii, některé proto, že neodpovídají profilu jejího většinového čtenáře, ale velká část prostě proto, že i pro něj byly příliš pitomé. Nemám nic proti tomu povzbudit začátečníky, ale antologie jsou snad určeny k něčemu jinému.

Nebudu se zatím pokoušet o nějaké další zobecnění a hned přejdu k jednotlivým povídkám; předem vás varuji, že u zvláště křiklavých ukázek neumětelství se nebudu rozpakovat prozradit děj a pointu či to, co za ni autor považuje.

Tak se jmenuje úvodní povídka z pera Pavla Urbana (autora pro tuto sbírku typického, zatím publikoval pět povídek, všechny v Ikarii). Unionis se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, kdy je Země pravděpodobně kvůli zničenému životnímu prostředí již neobyvatelná a zbytky lidstva žijí ve vesmíru. Rozdělí se (jak jinak) na soupeřící frakce Stacionárních a Mobilních, které spojuje jen pohrdání k životu na planetách, v hloubce gravitační studně. Zatímco Mobilní vynakládají veškeré síly k dosažení okolních soustav, Stacionární žijí na (stacionárních :-) oběžných drahách okolo nenáviděných planet a vedou tam dle Mobilních (jedním z nich je i vypravěč) dekadentní život věnovaný drogovému snění (o čem, to se nedozvíme).

Proč vlastně Mobilní putují k dálným soustavám, nějak zapomněl autor vysvětlit, vždyť tam nemohou nalézt nic jiného než planety či kolem nich kroužící komplexy Stacionárních, a obojím přece pohrdají.

Příběh v podstatě ani není povídkou, spíše jen proklamací, není ani zřejmé, komu a proč je vyprávěn. V jednom (a jediném) místě, kde se pro dokreslení světa příběhu mluví o něčem, co vypravěč neviděl na vlastní oči, je použita podivná literární konstrukce vedoucí u citlivějších čtenářů k závrati až nevolnosti, cituji vypravěče:

...došlo k jisté dohodě mezi Koordinátorem komplexu a jeho zajatkyní Iris Fahotovou z řad Mobilních. Záznam jejich rozhovorů myšlenek a pocitů a ostatních jejich činností jsem získal z jejich implantovaných čipů, takže je dnes mohu věrně reprodukovat...

Dokud jsem nepřečetl i poslední povídku, měl jsem za to, že se editor řídí osvědčeným nejlepší na konec. Těžko tím ale ospravedlní zařazení povídky, která by si neškrtla ani v lokální literární soutěži a jejíž jedinou předností asi bude, že ji nejspíš těsně uniklo šestadvacáté místo v soutěži Ikaros.

Ondřeje S. Nečase nezapře, že autor už něco napsal. Příběh je poměrně zdařilou variací záhady zamčeného pokoje. Škoda, že si autor po celou dobu neujasnil, zda chce psát humoristickou, nebo drsňáckou povídku. Na kulhánkovskou syntézu autor (zjevně) nemá a tak se mu nevinní mrtví mísí s legráckami při pokusech skupiny brněnských policajtů zahrát drsnou školu.  (Pokud se nedohodneme, že mrtvý voják či policista je jen rekvizita podobně jako v klasické detektivce zavražděný gentleman po čtyřicítce a tragická je jen smrt ženy či dítěte.) Ta skvadra až podezřele připomíná posádku jistého kyberpunkového kamionu, buď byli autorovou inspirací, nebo O. S. Nečas čerpá ze stejných zdrojů jako JWP.

Pavla Říhoška nás již svým podtitulem Z vyprávění kapitána Vojnochlapa, velitele 5. roty vesmírných sil varuje před hrůzami, které teprve příjdou. Parodie na invazní výsadek, který známe z Hvězdné pěchoty, se zvrhne v nekonečný řetězec pokusů o hlášky, prakticky bez příběhu, s koncem bez pointy, který jako by říkal, že autora už bolí od psaní ruce a pro dnešek má vyděláno.

Dnes již profesor (v medailonku neuvedeno) Jaroslav Petr po letech publikuje další z povídek o vrcholovém sportu a extrapoluje, kam až věc jednou může dojít. Mechem obrostlí porotci CKČ si vzpomenou na jeho přes dvacet let staré práce Achillovy svaly, Endorfin SAM či Skála pro Braga ...

Autor tentokrát spojil povídku o stínech vrcholového sportu s novými poznatky o retrovirech a vytvořilo biologicko-horolezeckou detektivku. Občas přetíží dialogy ve snaze dostat čtenáře na potřebnou úroveň v horolezectví a mikrobiologii, občas některá postava mluví trochu pateticky, někdy jako profesor za katedrou, ale dá se to vydržet a celkově to povídku nediskvalifikuje. Doporučuji.

Tato povídka je druhou prací, kterou jsem od Jana Hlávky četl, první nedávno vyšla v Ikarii, kde vyhrála v soutěži Ikaros.

Na rozdíl od Pátračů plných únavných klišé o tom, jak to chodí uvnitř mechanismu tajných služeb, Sršeň začíná docela zajímavě soustředěním na jediného hrdinu, tedy až do strany pět, kdy zjistíte, že čtete StarTrekovou fanfiction.

Další hranice byla pokořena, další tabu porušeno, další konvence dobrého vkusu překročena. Už jen čekám, kdy v Ikarii vyjde první povídka ze světa Hvězdné brány uvozená kurzivním odstavcem vysvětlujícím, na který díl které série povídka navazuje. (Na straně pět se musí každý čtenář sám jen se svým svědomím rozhodnout, zda číst dál či věc odložit, já jsem si další četbu omluvil službou čtenářům Interkomu :-)

Musím říci, že jsem další četby nelitoval, povídka je docela dobře napsaná, postava hrdiny je věrohodná a jediné nedostatky nacházím v místech, kde byl autor omezovám všeobecně známými reáliemi a konvencemi ST univerza (pobyt v odpadní jámě krychle např.). Méně věrohodný, ale opět zcela v duchu StarTreku je jen závěr práce, přes všechny tyto spíše formální výhrady bohužel patří Sršeň k těm lepším z této sbírky.

Martin Gilar (jemu medailonek upřel dítko, ke kterému jsme mu nedávno blahopřáli), sám vědec, napsal klasickou SF povídku o vědci a jeho posedlosti problémem. Jejím dějištěm je celý multivesmír a hraje se zde o život jeho lásky. Povídka má spád, postupně nám odhaluje tajemství jednoho vztahu a paralelně i něco o struktuře univerza. V nepříliš původním vesmíru protkaném tunely po Poutnících se řeší dvě záhady: kam a proč odešli stavitelé tunelů a záhada vražedného vesmírného moru. Nakonec se mezi oběma fenomény objeví souvislost, místo řešení to ale vypadá, že vznikla záhada číslo tři. Řešení, které nabízí autor, mi připadá trochu uspěchané, taková až mystická zkratka, možná to ale jsou jen otevřená vrátka k nějakému pokračování, možná šlo jen o to říci své a nepřekročit rozsah daný zadavatelem. Rovněž doporučuji.

Davida Šenka je velkým překvapením pro všechny čtenáře, kteří se domnívají, že po Invazi už vědí, co mohou od sbírky očekávat. Práskaní venkované ze zemědělské planety (známí čtenářům již z Ikarie 6/2000), kteří si vystřelí z reportéra GNN (galaktické CNN), nově naplňují prastaré úsloví, tohle by v CKČ do užšího výběru nepostoupilo. A že poslední Mlok přinesl dost podivné kousky. Nicméně čtyřhlavou kozu s mobilem na obojku se tam nikdo za jinoplanetníka vydávat nepokouší. A pokud snad ano, porotci jsou alespoň do té míry soudní, že to nepošlou k vydání do Mloka.

Jana Rečková sepsala další bolestínskou pohádku, kterou bychom mohli pokládávat za příspěvek SF do červené knihovny. Příběhu nelze upřít jisté kvality, které si najdou své čtenáře, hlavně autorčinu schopnost udržet jednotu a čistotu poetického stylu, nicméně u mnohých vět mám dojem, že už jsem je od Jany Rečkové četl vícekrát.

Příběh sám by potřeboval trochu projasnit, musím se přiznat, že jsem se nedopočítal, kolikrát Jindříšek Denku vlastně zachránil, nicméně poslední (dva) pokusy na mě již působily trochu repetitivně.

Lukáše Hrdličky je text vhodný pro libovolný workshop k demonstraci začátečnických chyb.

Příběh je psán formou deníkových záznamů, kterým ani na chvíli nevěříte. Nebo byste si někdo poznamenal následující sentenci? Těším se na setkání se svou ženou Carol, snad spolu najdeme východisko z této bezútěšné situace. Hrdina musí sám sobě říkat, že Carol je jeho žena, a ještě jazykem vládního komuniké, asi jako když se Paroubek pokouší mluvit spisovně.

Povídka pojednává o šílenství, smyčce času a klonování, přičemž dva ze tří zmíněných motivů jsou zbytné, asi relikty z doby, kdy autor doufal, že se mu podaří napsat komplikovanější zápletku, nebo snaha o prodloužení nijak objevného dílka. Že půjde o setkání se sebou samým, čtenář pochopí již asi ve čtvrtině povídky a pak už jen do konce doufá, že třeba padl do zajímavě nastražené pasti. Marně.

Stejné umístění na konci sbírky jako v 2003: Česká fantasy důvěřivého čtenáře naláká na to, že Stanislav Ertl, ml. přijde s něčím, jako byla povídka S Eliškou na hoře, k tomu ještě přispěje, najdete-li pod motem povídky podpis Koba. Že by po účtování s nacisty přišli na řadu bolševici?

Chyba lávky, měl jsem si v autorském medailonku všimnout varovaní, že povídka ve svérázně pojatém postmoderním duchu skládá hold památce nešťastně zesnulého Jiřího Dostála, stejně jako nevědomým banalitám a nechtěným klišé žánru. Těžko říci, co tento větný zmetek znamená, ale zcela jistě signalizuje, že si ani J. Jiran s příspěvkem St. Ertla nevěděl rady.

Povídka, dá-li se to tak nazvat, se skládá ze zmateného střídání realistického popisu života v poněkud nereálném světě a nočních můr, které se dost podobají našemu životu. V obou těchto rovinách by se asi dal vysledovat i nějaký příběh, ale bylo by to vítězství čtenáře Pyrrha. Příliš velká námaha zaplacená za chabý výsledek. Surrealistické obrazy (živé předměty denní potřeby pěstované jako zelenina a naopak lov na lidožravý autobus) mi připomněly rané práce Zdeňka Páva, ty mě ale už díky svému kratšímu rozsahu nikdy neuspaly ani neotrávily.

Možná by v tom kritik neznalý žánru objevil nějaké kvality (zvláště jistou, alespoň v rámci mainstreamu, novost), ale vydávat tento úlet za SF je podvod na čtenáři. Kdyby nešlo o hibernační halucinace, mohl autor napsat, že to byla feťákova noční můra nebo sny z horečky v tyfovém baráku či virtuální realita v porouchaném simulátoru nebo cokoli jiného, podle toho, čím se autor nejlépe zavděčí editorovi, potažmo vydavateli.

Nic mě nepřesvědčilo o vnitřní nutnosti závěru, který zvolil autor.

To vše na vás čeká na stránkách nové reprezentativní výběrové antologie, obsahující deset zbrusu nových povídek nejlepších českých autorů ryzí science fiction, které dokazují, že naše současná domácí sci-fi již dosáhla světové úrovně a vyrovná se i tvorbě známých angloamerických autorů SF.

(Citace ze zadní strany obálky, nic vhodnějšího na závěr bych věru nevymyslel.)

Zdeněk Rampas

2006: Česká sci-fi, vybral a sestavil Jaroslav Jiran, obálka Martin Zhouf, edice Ikaros, svazek 17, Mladá fronta 2006