Fandom a já

Říká-li se, že člověk má tendence hledat v životě věci, které měl pozitivně zakořeněny z dětství a pak se kamsi vytratily, platí toto tvrzení i na mě. Bylo mi sotva sedm, když mi starší bráška předčítal Měsíční prach, v devíti jsem ho považovala za jednoho z nejlepších autorů „scifáren“ a louskala jeho povídky s největším zaujetím. Možná to bylo i tím, že na „velké scifárny“ jsem si ještě zdaleka netroufala. Zatímco si kamarádky ve škole pod lavicí čmáraly obrázky princezen ve sto variantách večerní róby, črtala jsem vesmírné lodě, planety a pokoušela se nakreslit svou oblíbenou posádku smyšleného týmu Trans Galaxy. Děti mívají svůj svět, ten můj byl jako vystřižený z některé řadové sci-fi ságy. Měl své planety, svou technologii, své nepřátele a grupu lidí, kteří tvořili ideový tým a které jsem měla někdy sklony považovat za své nejlepší přátele.

S pubertou a drsnou revoltou proti všemu včetně vlastní osoby se vysněný svět propadl někam do žumpy, aby se již nikdy nestal plnou součástí mého života. Místo lidí fiktivních se objevili lidé živí a světe div se, dokonce podobní blázni. Ke konci základní školy jsem si začala připadat jako podivín, který uvažuje úplně jinak než slečny okolo. Místo v oblečení jsem se přehrabovala v knížkách, kolem zrcadla jsem nechodila s řasenkou a stíny, ale jen s pohrdáním. A také jsem prvně přišla na chuť fantasy, kterou jsem dlouho odmítala číst v domnění, že je to samý brak.

Praha je malá. Některé lidi potkáváme záhadně pořád, jiné výjimečně, další již nikdy. A já výjimečně potkala Roggyho. Prošli jsme spolu školku i kus základky a byl to právě on, u koho jsem si jako škvrně říkávala, že uvažuje jako já. Zatímco přesídlil na gymnasium, setrvávala jsem tvrdošíjně na škole běžné a neměla ani ponětí, co se s gymnazisty z naší bývalé třídy děje. Po letech, když už každý byl někým jiným a někde jinde, ale cestou podobnou, zakládal Roggy sci-fi klub Trollík. Naše setkání mě s nadšením uvrhlo v osidla tohoto dění, pravidelné schůzky, fanzin, dřevárny (které jsem časem úplně vyměnila za železárny), cony, lidé chápající svět podobně. Nádhera.

Ve velkých společenstvích se ponorková nemoc tolik nešíří, ale dekadence potkává asi každé společenství. V šestnácti jsem si připadala jako součást jedné velké rodiny. Společenství, které jevilo občas až „sektoidní“ sklony, se spolu dokázalo bavit, vyvádět, strádat, vést intelektuální debaty, stejně jako se bezmezně opíjet. I zde platila přímá úměra: čím více se do Čech dostávalo sci-fi a fantasy v podobě knížek a filmů, tím více lidí bylo okolo fandomu. Společnost držící na sloupech soudržnosti malého společenství se začala formovat do masového uskupení, kde již dávno neplatí, že se většina lidí zná. Zatímco starší a stálí členové fandomu setrvávali na stále stejném stupni, příliv nové omladiny začal dříve intelektuální skupinky zvrhávat do běžné drbárny. Mívala jsem-li dříve pocit, že toto společenství je jiné právě povznesením nad bulvárnost, v posledních letech se mi tento dojem rychle vytrácí. Ba naopak. Ačkoliv stále považuji fandom a osoby přilehlé za intelektuálně na výši, stává se pro mě toto společenství partou lidí, které ráda vidím, ale až na pár přátel to nemusí být zdaleka tak často jako dřív… Proč? Drbat můžu i ve škole v kuřárně…

Irisa