Nehvězdný nebulvár čili: Až uvidím Aš

Zasteskne-li se velkoměstskému scifistovi kontaktu se stejně potrefenými dušičkami, hupsne do prostředku MHD a už je osobní komunikaci blíž. Ne tak venkovan. Například takový krásnoveský nadšenec může hlavně tesknit a toužit, to vše v těsném sevření přírodou, chlívem, prasečákem a rozestavěným kravínem. Když situace dosáhne kritického bodu a stesk po inteligentním počínání bodá, nastane čas cestování.

Nejdřív je třeba opustit bezpečí sněhem obklopené vísky. Nositelka dvojnásobného čapkovského ocenění za román žije v ještě větší díře než já, a navíc u západní hranice, což je od nás daleko. Mými přípravami na výpravu žila celá, přátelsky mi nakloněná, část obce. Ti dobří lidé mi fandili! Z druhé strany mě navigovala A. Šochová.

Pomyšlení na podnětné debaty mi dopřály tolik sil, že jsem unikala nástrahám dopravních prostředků a jízdních řádů. Dokonce jsem nic neprovedla ani na autobusovém nádraží Praha Florenc, kde hlídkující policie nějak přehlížela kapsáře, ale kuřáky vyháněla za plot. A taky je pokutovala! Nebo tím alespoň hrozila. Vzhledem k tomu, že od památného Parconu v Brandýse jsem Krásnou Ves takřka neopustila, byla jsem v tom moderním světě jako u vytržení.

Během doby, kdy jsem se dobrovolně izolovala od civilizace, doznala česká krajina nějaké ty změny. Vystoupila jsem z autobusu a během túry pochopila, že ta pauza mě obdařila poznáním, jaké by to bylo, kdyby občan mohl poposkočit v čase. Co všechno se zatím do naší malé zemičky napěchovalo! Průmyslové zóny, na každém rozcestí zóna nákupní, budovy, kterých je moc a zdají se skoro stejné, ohavné haly z vlnitého materiálu a roztodivné obludnosti, z nichž nejvýraznější mi připadá pták „Matoňák“. Kampak se poděl „zemský ráj to na pohled?“ Globalizaci halt nelze uniknout. Ti nahoře povolili – a my se na to musíme koukat. Pták Matoňák okupuje pole u silnice, avšak já doufám, že má i funkci preventivní. Odhání putující opeřence, což je v době hrůzy z ptačí chřipky terno. Takový ptáček, přilétající ze zasažené oblasti, shůry koukne, co to hyzdí krajinu – a nepřistane, ani kdyby mával křídly v posledním tažení. Tudíž si myslím, že heslo „Matoňák na každou českou zahradu“ by mohlo prospět zdraví českého národa. Z estetického šoku se ještě vzpamatovávám.

Část cesty mi byl nápomocen jakýsi velice trpělivý numismatik. Dovedl mě až na autobusovou zastávku v Aši. Bez pomoci onoho dobrého muže tam bloudím ještě dneska. Sníh opět padal a město mi atmosférou připomínalo Krále Šumavy. Dojem to byl vskutku iracionální. Zima vládla mnohem víc než ve vnitrozemí. Mimo běžných náležitostí je také zlomyslná. Bílá pokrývka krajiny mne pomýlila a já, pohodlně uvelebená v autobuse, vůbec nepoznala křižovatku ani správný dům a klidně frčela o zastávku dál. Studánka má čtyři. Zajásala jsem však, protože rybník si pamatuji, a někam tam nahoru to bylo naposledy kousek. Utěšovala jsem se ještě zkratkou přes pole, jenže pod návějemi jsem ani neviděla, kde je. Mobil chcípnul, jenže by mi stejně nebyl nic platný, neboť T-mobile vytrvale na reklamace odpovídá, že tu mají mizerný signál díky nějakému od srpna překotně vyrostlému kopci, lesu, případně budově. Pokračovala jsem dál do kopce, celkem něco kolem kilometru. V klouzavých botách a se zavazadly. Měla jsem prý štěstí, nedávná obleva snížila vrstvu sněhu skoro na polovinu. Dokonce koukaly vršky plotu.

A. Šochová psát musí. Jednak je mimořádně pilná autorka, jednak v takovém zimním nadělení nemůže dělat nic smysluplnějšího než tvořit. Atmosféra jejího domova a také ji obklopujícího kraje, to všechno k tvorbě přímo pobízí. Tolik sněhu, kolik se nacházelo kolem jejich domu, jsem neviděla ani v Krkonoších. Byly tehdy mírnější zimy, ale stejně! Vidouce minipsa Rejžinu opatrně poskakovat, aby se nepropadl a do jara nezůstal norníkem, hrabajícím dlouhé metry v tom bílém a studeném, pochopí i člověk nepoučený, že metr sněhu na dvoře, to už je silný argument, aby každý řádný občan setrvával doma, pokud možno u počítače.

Naše nejzlomyslnější ovce Sára zatím doma počkala, až se vrátím. Pak teprve se obahnila. Je veliká jako kredenc, těžká a vzdorovitá. Jehňátka odmítá. Proto je nutné tu krkavčí matku několikrát za den přeprat a podržet ji, aby se ti malí drobkové napili. Střídáme se se synem. On ráno a večer, já přes den. Nakonec to Sára vzdala. Nechá se podržet. Ale chlívem smrdíme všichni. Jehňátek se urodilo celkem šest, jsou černá, s bílými znaky na čele. Největší jedlík je beránek Artuš.

Bílý dvůr pokrylo bahno. Máme tady předjaří. Ven skoro nelze. Jen v gumovkách. Teď by byl čas příhodný k literárnímu vyžívání. Kdyby se po té hrozné zimě zlomyslně nedostavila jarní únava.

Libuše Čermáková

Libuška přijela navzdory zlomyslnému internetu, který na dané datum a čas vyhodil neexistující spoj, a také po několika týdnech váhání, nemá-li přece jen pokračovat v léčbě zánětu šlach dalším štípáním dříví. Užily jsme se, zdrbly kde co a kde koho, takže tímto vysvětluji dlouhé intenzívní zvonění v uších širokého fandomu. Poté, co rozmrzla a byla schopna nějakých projevů života, pilně odpočívala, četla a psala, náměty se začaly rojit. Zrekreovala se a jak už to bývá, zastesklo se jí po životě činorodějším, než je na našem vídrholci. Jak sama výše doznala, s chutí hned začala vzpírat takovou tu velkou chlupatou a vzpurnou hroudu v chlívku. Má tudíž sice výmluvu, proč ihned nepodnikat další spanilé jízdy po Čechách, ale já na ni tímto práskám, jak moc si pochvalovala, že je fajn vyjet do světa a třeba Prahu že má skoro za humny. Takže se těším, budeme ji opět potkávat leckde a často.

Anna Šochová