Tim Powers: Brány Anubisovy

Brány Anubisovy amerického spisovatele Tima Powerse jsou ryze současným jazykem převyprávěný dobrodružný román s prvky románu gotického, okořeněný romantickou zápletkou a bizarními postavami, do něhož jsou přimíchány reálie londýnského podsvětí přelomu 18. a 19. století. Právě tato kombinace podepřená mimořádně akčním dějem a suverenitou zpracování způsobila, že román se stal základním stavebním kamenem steampunku.

Nebo jinak – představte si výsledek společného snažení Horace Walpola, Edgara Allana Poea, George Gordona Byrona – který je zde mimochodem i jednou z poměrně důležitých postav –  a... ano, jako u fantastiky poměrně často, Charlese Dickense. I když jeho vliv na knihu je paradoxně nejmenší a svým způsobem sporný – protože i Londýn samotný připomíná víc přízračnou, exotickou kulisu, jejíž romantičnost výrazně evokují i skoky do minulosti a na půdu okupovaného Egypta, než strohý a posmutněle mlžný svět viktoriánských románů. Mimochodem, i samotná datace – klíčové části knihy se odehrávají v roce 1810 – odpovídá spíše romantismu, budoucí královna Viktorie se narodila až v roce 1819 a vládnout začala o osmnáct let později.

Děj románu o snaze vrátit moc a zašlou slávu starým egyptským bohům, jimž se ale zcela nechtěně postaví do cesty současný literární vědec Brendan Doyle, je nesmírně spletitý a propracovaný. Jakákoli maličkost má v složité pavučině časových paradoxů svůj význam a i zpočátku nepodstatné detaily zapadnou do celkové mozaiky příběhu na své místo – opravdu každá hemingwayovská puška na stěně zde nakonec vystřelí. A tak musí být čtenář od začátku do konce ve střehu, aby mu neutekla nějaká klíčová informace. Převtělování, skoky časem, magie, egyptští bohové, vrahové, trpaslíci, londýnští žebráci, to vše se míhá kolem jako na stále rychleji se točícím kolotoči. Powers nenechá ani na okamžik čtenáře vydechnout, ale přitom sám neztrácí nad vyprávěním kontrolu a bludištěm všemožných dějových odboček a propastmi zvratů jej spolehlivě vede k výsostně logickému závěru.

Realita se zde míchá s fikcí, fikce s realitou, postavy z učebnic jako už zmiňovaný Byron nebo vévoda z Monmouthu se zcela logicky a uvěřitelně proplétají s těmi neexistujícími –nejpromyšlenější, pro děj nejpodstatnější a nejzábavnější z nich je určitě básník William Ashbless, který nepostrádá ve vážnosti, s jakou Brendan Doyle přistupuje k bádání nad jeho dílem, jisté cimrmanovské rysy, a dodává tak knize další, pro Powerse typický prvek – humor a nadhled.

Ve fantastice není mnoho knih takto po všech stránkách kvalitních. Je jen dobře, že se Laser rozhodl její předchozí českou ne zcela dokonalou podobu vyleštit, dopracovat a vydat znovu. Brány Anubisovy mají totiž velkou šanci oslovit a okouzlit snad všechny vrstvy čtenářstva – od těch nejnáročnějších až k obyčejným konzumentům, kteří po knize vyžadují pouze odpočinek a zábavu. Budiž za to Timu Powersovi vzdán dík.

9/10

Jiří Popiolek