Anton proletář v Dickensově světě

Už dlouho jsem po dočtení knížky neměl tak rozporuplné pocity jako u Světlověku anglického spisovatele Iana R. MacLeoda. Na jednu stranu mě román uchvátil – vytříbeným jazykem, ponurou a tajemnou atmosférou, do detailu propracovaným světem, paralelním k viktoriánské Anglii druhé poloviny 19. století, spoustou geniálních nápadů v čele s magickou substancí, éterem, který plně nahradil páru a elektřinu, a tak nasměroval světové dějiny někam úplně jinam, i bohatou fantazií, která z MacLeoda tryská na každé straně plnými doušky, doplněnou navíc schopností vytvářet z jednotlivých scén takřka živoucí obrazy... ne, takto gurmánsky a s chutí v dnešní uspěchané době umí psát už jen málokdo...

Jenže na druhou stranu... nemohu si odpustit dvě výtky takřka zásadního charakteru, které aspoň pro mě tento požitek značně relativizují. Jedna je čistě subjektivní a vychází pouze z mých pocitů. Druhá je ale exaktně doložitelná a obávám se, že z hlediska literární historie pro MacLeoda neobhajitelná.

Vyrůstal jsem v době, kdy byly součástí povinné četby knihy oslavující dělnické hnutí, zvláště pak tu jeho militantní část, z níž se posléze rekrutovali komunisté. A jelikož jsem se knihám nikdy nevyhýbal, přečetl jsem i několik takových spisků. Dodnes si přesně vybavuji, jak jsem ve dvanácti letech pořád nemohl pochopit, že Anna proletářka není humoristický román. A Siréna Marie Majerové dodnes patří k mým nejděsivějším čtenářským zážitkům vůbec. Také proto jsem si po převratu docela oddechl, že rétorika těchto knih, v televizi, ba i na průčelí každého obchodního domu či továrnu vystavená a povinná, z mého života navždy zmizí.

A nikdy mě nenapadlo, že se s ní znovu setkám právě v žánru tak výsostně alegorickém – a mimo politfiction nebo utopický román důsledně odpolitizovaném –, jako je právě fantastika.

China Miéville a Ian MacLeod mě vyvedli z omylu. Ano, souhlasím s Lipim, který v recenzi na Světlověk na Fantasyplanet napsal: „...jeho (MacLeodovo) politické přesvědčení proniká do knihy kultivovaně a bez steinbeckovského zápalu...“, hranici vkusu a zdravého rozumu, kterou třeba právě Miéville v Železné radě výrazně překročil, se MacLeod vyhnul, ale i tak je tam soudruhování, odborových organizací, třídního boje, řečí o revoluci a vykořisťování ubohých dělníků zlými kapitalisty – přes umělecky nesrovnatelně vyšší a jazykově bohatou formu – přibližně tolik jako v Rudé záři nad Kladnem Antonína Zápotockého. A to je tedy rozhodně podstatně víc, než je nutné a zdravé.

Ale uznávám – konec románu, kdy hlavního hrdinu revoluční zápal opouští a stává se součástí společnosti, proti které s takovým zápalem celou dobu bojoval, vše v knize řečené předtím značně relativizuje a nezbývá než přičíst MacLeodovi ke cti, že se přece jen v tom svém levicovém salónním běsnění tak docela neutopil.

Druhá výtka je podle mě pro kvalitu knihy daleko horší. Nechci MacLeoda obviňovat z nedovzdělanosti, i když vím, že mě by plamenný a obviňující úvodník v Ikarii za to asi nečekal, ale pokud on sám chtěl podle vlastních slov napsat „viktoriánský román“, šlápl trochu vedle. Světlověk totiž místy působí jako věrná kopie, fantasy odraz Nadějných vyhlídek Charlese Dickense. A Nadějné vyhlídky, jakkoli se odehrávají v době panování královny Viktorie – což ostatně třeba Obraz Doriana Graye Oscara Wilda také a nikdo by ho z toho, že je to viktoriánský román, nepodezříval –, rozhodně nejsou typickým představitelem subžánru. Dickens je psal několik let před smrtí a vůbec poprvé zde vystoupil ze zažitého stereotypu svých předešlých děl tím, že se pokusil napsat vývojový román s prvky psychologickými – hlavní hrdina Pip nestojí myšlenkově strnule na místě, ale své postoje v průběhu času obměňuje, dozrává a vyvíjí se. O Nadějných vyhlídkách se také proto mluví jako o přelomovém díle, které propojuje anglický realismus s realismem ruským reprezentovaným kupříkladu Dostojevským – i když v podstatně jednodušší a schematičtější formě – a pozdním francouzským, tedy třeba Paní Bovaryovou Gustava Flauberta.

Jenže MacLeod – k mé místy značné nelibosti – Nadějné vyhlídky v Světlověku vcelku důsledně okopíroval – a to v podstatě ve všech složkách, jež literární dílo tvoří.

Podrobný rozbor by zabral několik stran, omezím se proto na nejkřiklavější místa:

Základní dějová linie: Hlavní hrdina a vypravěč, sirotek (u MacLeoda poloviční) pochází z chudé rodiny žijící na maloměstě (v případě Dickense na blatech). Touží dostat se do lepší společnosti – u Dickense do šlechtického stavu, u MacLeoda do pozice cechovního velmistra. Nešťastně se zamiluje do nedostupné dívky z vyšší vrstvy (Estella z Nadějných vyhlídek je sice podstatě větší mrcha než Annalise, ale na principu to nic nemění). Odjíždí do Londýna, kde rázem nachází nejlepšího přítele na celý život (Dickensův Herbert ale rozhodně není pro věc zapálený proletář tak jako Saul, další mínus bod pro MacLeoda) a opět potkává svou tajnou vyvolenou. Ve snaze získat ji obětuje většinu z věcí, na kterých byl jeho život vystavěn, ale i tak je mu to k ničemu a nakonec zůstává sám...

U klíčových postav jsou paralely ještě čitelnější. Kromě zmiňované trojice Robert – Pip, Annalise – Estella a Saul – Herbert lze podobně vystavěné charaktery nalézt i u dalších. Velmistr Harrat – přes brzkou smrt – má hodně společného s Pipovým dobrodincem Magwitchem, protože to je právě on, kdo Roberta nasměruje na jeho životní dráhu. Nebo mistryně Summertonová, vychovatelka Annalise, je zase lidštější variantou slečny Havishamové.

Za naprostý vrchol ale považuji scénu, kde se malý Robert seznamuje se stejně starou Annalise – polorozbořený a zanedbaný dům mistryně Summertonové, kterým obě děti bloumají, stará žena, která děvčátko vychovává, ponurá a stísněná, vězení podobná atmosféra smrti a zmaru. Chybí jenom třicet let stará svatební hostina, pavouci v dortu a svatební šaty slečny Havishamové...

Já za to MacLeoda rozhodně neodsuzuji, ale... podle mě od Dickense opisoval trochu moc. Samozřejmě, veškeré fantastické motivy, kterými vypůjčenou kostru obalil, jsou úchvatné a povyšují dílo do podstatně vyšší kategorie, než je prosté epigonství, ale... mám Nadějné vyhlídky a Dickense příliš rád na to, abych to přešel pokrčením ramen. Zvlášť když MacLeodovi Dickens posloužil v podstatě pouze jako berlička k prezentování vlastních levicových ideologických bludů.

Světlověk jako kniha se mi líbil a určitě ho řadím k tomu nejlepšímu, co loni v žánru vyšlo. A jsem přesvědčen, že salónní levicový intelektuál neznalý Dickensova díla by jím byl přímo ohromen. Jenže v tomto případě musím dodat i to negativní – většina z toho, co MacLeod napsal, už tady jednou byla. A míchat Annu proletářku do Nadějných vyhlídek je... poněkud barbarské.

Jiří Popiolek