Časem s vědou – únor: z událostí, které změnily náš svět

Uprostřed druhého desetiletí 19. století rozhodla ruská vláda, že všichni její úředníci musí mít aspoň maturitu. Učitelem v jednom ze speciálních kurzů pro ně je i Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, toho času asistent matematického ústavu univerzity v Kazani. Při probírání klasické (euklidovské) geometrie byrokrati ne a ne pochopit axiom, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Zaujatý matematik si s tímto problémem tak dlouho „hrál“, až v únoru 1826, už řádný profesor, poprvé přednášel o geometrii, ve které součet úhlů trojúhelníka je menší než 180 stupňů. O tři roky později vydává v Kazaňském věstníku spis „O principech geometrie“.

Tehdy narazil, dnes je (spolu s Gaussem, Bólyaiem a Riemannem) považován za zakladatele neeuklidovské geometrie.

Wilhelm von Biela (Sas českého původu) si jako důstojník rakouské armády moc legrace neužil, proto se náruživě zanášel astronomií. Koncem února 1826, to zrovna sloužil jako setník ve vojenské pevnosti Josefov u Jaroměře, objevil kometu, později po něm nazvanou. (Byla to vůbec první kometa objevená z našeho území, další pak už v našem věku objevili například Antoním Mrkos či Luboš Kohoutek). Biela vypočítal její oběžnou dráhu a ztotožnil ji se dvěma vlasaticemi pozorovanými nedávno předtím. Bielova kometa se po několika návratech ke Slunci rozpadla a vytvořila meteorický roj Bielidy (zanikl koncem 19. století). Právě na něm však (již po Bielově smrti) bylo poprvé prokázáno spojení komet s meteorickými roji.

V lednu 1896 uviděl Henri Becquerel na zasedání francouzské Akademie věd snímek kostry lidské ruky, pořízený pomocí rentgenových paprsků (objevených v listopadu 1895). Jako fyzika ho však víc než medicínské aplikace zajímal jejich vznik. Začal zkoumat, zdali neexistují i jiné takto světélkující látky. Zvlášť ho zaujala uranylová sůl – stejnou žlutozelenou barvu totiž mělo stínítko, které Röntgena na záření „upozornilo“. Becquerel brzy zjistil, že uran způsobuje zčernání zakrytých desek stejně jako rentgenové záření, ale bez vysokého napětí ve výbojce (buzen, jak se domníval, pouze slunečním svitem). 24. února 1896 o tom referuje v Akademii (a to je dnes datum objevu radioaktivity). Do května svá tvrzení postupně zpřesňoval až ke správnému závěru: nezáleží ani na osvětlení – toto pronikavé záření je vlastností samotného uranu! Dva roky poté Marie Curieová jev pojmenuje radioaktivita.

Noc z 21. na 22. února 1901 je zprvu jako každá jiná. Z řádných lidí jen málokdo bdí. Mezi nimi amatérský astronom T. D. Anderson z Edinburghu. Ten jako jindy hledá proměnné hvězdy srovnáváním oblohy s přesnými hvězdnými atlasy. Deset minut před třetí hodinou ranní se odklání od dalekohledu, aby si promnul oči a dal jim odpočinout prostým pohledem vzhůru. Souhvězdí zná jako své boty, proto dokáže něco pro laika nepochopitelného – pozná, že v myriádách stálic jedna přebývá! Hned ví, jaká bije, vždyť před lety už jednu novu objevil... Tahle dostane podle „mateřského“ souhvězdí jméno Nova Persei. Den před svým objevem byla stěží viditelná i velkým teleskopem, den po objevu, kdy její jasnost procházela maximem, zářila několikrát silněji než Polárka (později vyjde najevo, že během dvou dnů zvýšila svoji jasnost asi stotisíckrát). V Galaxii, čítající okolo 200 miliard hvězd, vybuchne ročně několik desítek nov. Okolo této však byl poprvé pozorovám slabounký mlhavý prstýnek, který se postupně rozpínal. Dnes víme, že šlo o světelnou vlnu uvolněnou v okamžiku vzplanutí a postupně osvětlující mezihvězdné prostředí, kterým procházela.

Uprostřed února 1946 je v bývalé tělocvičně Moorovy univerzity v Pennsylvánii představen první elektronický velkopočítač – ENIAC (Electronical Numerical Integrator and Calculator). Zkonstruovali ho matematik John William Mauchly a elektroinženýr John Presper Eckert.

ENIAC vážil třicet tun, „žral“ 150 kW, jeho 18 000 elektronek musely chladit dvě letecké vrtule. I když elektronky pracovaly při pouze čtvrtinovém žhavení, při jejich množství každý týden dvě až tři zkolabovaly; o další výpadky se zasloužily myši, kterým zachutnaly povlaky kabílků... Nicméně dříve dvacetihodinový výpočet balistické tabulky ENIAC svedl za půl minuty (totéž dnes svede čip, co by se za nehet vešel). Přítomní pochopitelně žasnou, ale duchovní otec bumbrlíčka John von Neumann už promýšlí zcela jiný přístup k problému. Teprve z něj pak povstanou všestranné a vskutku použitelné počítače.

František Houdek