Díky za vše, pane Stanisławe Leme

Josef Pecinovský

Ta zpráva v tisku jako bouře neodvátá,

jak moře zmaru, co s námi světem chvátá,

jak beznaděj, jež naplnila duše,

a zněla tak nemilosrdně a suše.

Po dlouhé roky byl jste tady s námi,

Ač vzdálený, tak přesto dobrý známý,

Však tento den jak tvrdý úder pěstí,

dvacátý sedmý březen, rok dva tisíce šestý.

Když Astronauti prvně v kosmos vzlétli,

My byli, pane Leme, ještě děti.

GEA jak předvoj vesmír dobývala,

A čas se bortil, život už byl drama.

Dvě bytosti z té hvězdy Aldebaran,

Jak světlo v tunelu, jež dostihlo nás z dálav,

My koukali se jako na zjevení

Na moudrý oceán, co lidskou duši mění.

Kadete Pirxi, byl jste nám dobrý přítel,

Stejně tak posel, co z dálných hvězd k nám přišel.

A smyčka času, byť nevinná to hříčka,

Až zamrazila v zádech, a nebyla v tom klička.

Když Vaši hrdinové vzlétli z planety Eden,

My dospívali, a blížil se Leden.

Vy psal jste Návrat z hvězd, a my se chvěli zlostí

Nad tím, že ideály už jsou minulostí.

Normalizace když jela po své trati,

My četli jsme si krásné Vaše stati,

A proto víme, byl jste stále s námi,

Vždyť rybície je jen vláda jedné strany.

Vaše knihy se na pultech neohřály,

Když oči na ně padly, hned slzami tály,

Těch svazků v řadě, to jen člověk jásá,

Byla v nich moudrost, síla, krása.

Vždyť Bajky robotů, ty přece čteme dodnes,

Ne jak ty častušky, co čas už dávno odnes,

A jsme zvědavi, zda najde se už borec,

Kdo konečně objeví ten Lymphaterův vzorec.

A invence, již do svých děl jste vložil,

Nás hřála jako adrenalin do žil,

Sepulek náruč, jež rostou v brázdě ščorgu,

My sejdeme se na kongresu futurologů,

Nad deníky z hvězd my pukali jsme smíchy,

To navštívil nás sám pan Ijon Tichý.

Snad nepotká nás Pračková tragedie,

ani kurdel z planety Enteropie.

Byť z per kritiků nevychází jen chvála,

Nám z vašich knih jen pohoda ven sálá,

Nepřemožitelný, Maska, Mír na Zemi,

a Pánův hlas je duchem nade všemi.

Byl jste nám vzorem, když psát jsme začínali,

Však psát jako vy, jen odraz marné snahy.

Mít vlastní světy, do hloubi hmoty projít,

Je touha mnohých, co chtějí slávy dojít,

a první Kontakt není už tak vzdálen,

Leč hlava prázdná a nikde žádný plamen.

Je málo vyvolených, co múzy tlak je sevře,

těm brána nových světů se otevře.

My místo strojů máme teď klávesnice,

Však je to jako vedle slunka svíce,

Když naše díla s Vámi porovnáme,

Vám, pane Leme, po paty nesaháme.

Sta Vašich knih nám v knihovnách se tlačí,

Doba se převalila, čas vpřed stále kvačí.

Přesto však ve Vašich stopách jdeme,

Tak díky za vše, pane Stanislawe Leme.