Odešel „Krakovský doktor“

V pondělí 27. března zemřel ve věku nedožitých 85 let spisovatel Stanisław Lem. Patřil k těm nemnoha autorům bývalého východního bloku, který si svými nevšedními knihami prorazil cestu na Západ a i tam si vydobyl přízeň zhýčkaných čtenářů SF literatury. V zařazení do tohoto žánru pak spočívala smůla tohoto originálního filozofa, neboť svými jedinečným myšlením častokrát předběhl dobu natolik, že mu nezbývalo než se uchýlit do tohoto literárního ghetta, kde se bláznivé myšlenky tolerují.

První sovětská okupace na podzim 1939 a následná německá ho ještě z rodného Lvova nevyhnala, ale po roce 1945 rodina přesídlila do Krakova, kde Lem dokončil studia medicíny. Avšak větší vliv než studia na něho měla Wienerova kniha „Kybernetika“, kterou přelouskal s anglickým slovníkem v ruce. Celé jeho autorské dílo pak nově vznikající stejnojmenná věda ovlivnila. Jako snad nikdo jiný na světě vytušil její převratný charakter, onu civilizační revoluci, kterou způsobí a v níž dnes žijeme. Prostor k reflexi tohoto nového fenoménu mohl nalézt pouze na poli vědeckofantastické literatury, jak se tehdy v sovětském bloku SF říkalo. Ihned po válce začal psát povídky do novin a v roce 1946 začal vycházet na pokračování jeho román „Marťan“. Uznávaným autorem se stal do poloviny 50. let, kdy napřed vyšel román „Astronauti“ (1951) a pak „K mrakům Magellanovým“ (1955). Byly to knížky spíše pro dětského čtenáře a příliš poplatné době, takže Lem později jejich další vydávání zakázal. Avšak román „Planeta Eden“ z roku 1959 již nesl znaky zralého díla a autor zde nalezl své hlavní téma – zda je vůbec možný kontakt s mimozemskou civilizací. Lemovy prózy na toto téma, především román „Solaris“ (1961), který již byl dvakrát zfilmován, jsou pak v druhém plánu filozofickými eseji o možnosti poznání, o tom, zda je člověk vůbec schopen rozeznat jinou inteligenci než vlastní, a jestliže ano, zda je schopen navázat s takovou inteligencí smysluplný dialog – vyměnit si informace.

Avšak autorovo poselství se zhusta se čtenářem míjelo. Především s českým, neboť v tehdejším Československu zůstal Lem zaškatulkován jako dětský autor a jeho eseje o kybernetice pod názvem „Summa technologiae“, které napsal roku 1964, se podařilo vydat v českém překladu až v roce 1995. Přitom se jednalo o fundamentální úvahy o dopadu kybernetiky, dnes bychom řekli informačních technologií, na společnost. V „Summě technologiae“ autor dovozuje, že původně biologická evoluce pokračuje prostřednictvím člověka vývojem nových revolučních technologií a že nakonec technologie vtrhnou i do něho, do lidského těla. Mimo jiné Lem v tomto díle anticipoval umělé vytváření skutečnosti, tedy to, čehož je dnešní počítačová animace prvním krůčkem, a současně navrhl metody, jak rozeznat podstrčenou umělou realitu od skutečnosti. V této knize dosáhl „Krakovský doktor“ svého esejistického vrcholu a zformuloval nový kybernetický pohled na svět a na roli člověka v něm. Tento „lemismus“ si pak osvojily tisíce lidí a stal se pro ně klíčem k chápaní jsoucna.

Nicméně Stanisław Lem nebyl jenom filozoficky uvažujícím suchým patronem. S falešným životem v komunistické diktatuře se dokázal vypořádat skvěle napsanými satirami, maskovanými jako kosmické cesty Ijona Tichého. Této postavě, jakési obdobě barona Prášila, věnoval celý cyklus („Z hvězdných deníků Ijona Tichého“, „Ze vzpomínek Ijona Tichého“), který je geniální parodií na komunistický absurdistán. Nejmrazivější satirou na bývalý režim je ale „Futurologický kongres“.

Avšak Stanisław Lem měl také tvář groteskního humoristy a vděčnost čtenářů si získal dobrodružstvími dvou popletených robotů, kteří se pokládají za velké konstruktéry. Kromě „Kyberiády“ (1965) patří do tohoto cyklu „Báje robotů“ (1964). Nemenší čtenářské sympatie si získal jeho další hrdina, tentokrát lidský, pilot Pirx. V souboru povídek můžeme sledovat jeho kariéru od žáka pilotního učiliště až po velitele kosmické lodi. Není to ale žádný papírem šustící hrdina, ale někdy méně, někdy více důvtipný chlapík se srdcem na pravém místě. Tuto postavu pak poněkud drsně použil jako zombii ve svém posledním románu „Fiasko“ (1987). Jakoby obloukem se zestárlý autor vrátil ke svému hlavnímu tématu a vylíčil osud pozemské hvězdné expedice, která se marně pokouší nezaplést se do nesmiřitelného konfliktu dvou civilizací na vzdálené planetě. Tento román, hýřící nápady, které by jinému autorovi stačily na celou knihovnu, a nejpropracovanější, jaký kdy Lem napsal, je ale prosycen hořkostí a zklamáním. Spisovatel, který celým svým dílem stál za poznáním a viděl v něm smysl života nejen jednotlivce, ale celé naší civilizace, nečekaně v tomto příběhu obrací a prezentuje bezbřehou touhu po poznání jako zlo.

Toto poslední poselství je asi nejdůležitější, které nám Stanisław Lem zanechal. A všem čtenářům, kteří si všude na světě zamilovali jeho knihy, zůstává i po včerejšku jedna velká jistota. Nejen bezejmenné astronauty z planety Eden, doktora Kelvina, který nad myslícím oceánem planety Solaris v hlubinách svého smutku nalézá smysl života, ale také pilota Pirxe, roboty Trurla a Klapácia a fanfarónského tuláka po hvězdách Ijona Tichého jim nikdo nevezme. Jsou nesmrtelní, stejně jako je nesmrtelný ten obrovský dar, který jim „Krakovský doktor“ tak velkoryse nadělil a mnoha dalším ještě nadělí.

František Novotný