Kloktat dehet – Topol Jáchym

Jáchym Topol se ve svém posledním románu vydal na pajtl do zahrad SF. Stále věrný svému literárnímu stylu využil možností onoho lákavého „co kdyby“ a vytvořil působivý text, který čtenáře nenechá ani chvíli na pochybách, že jistota je v tomhle světě velmi pochybná.

Roli průvodce (román je psán v ich-formě) svěřil autor Iljovi, chlapci dospívajícímu v sirotčinci ve vesnici Siřem, do něhož osud po druhé světové válce svedl chlapce všech možných ras a jazyků, potomky okupantů i osvoboditelů, třídních nepřátel i přátel. Všichni skončili ve zkonfiskovaném šlechtickém zámku, nejprve v pečovatelských rukou řádových sester, posléze pod ochrannými křídly velitele Vyžlaty.

Jáchym Topol nás vede poválečnými dějinami Československa od osvobození, přes únorový komunistický puč až k roku 1968. Prožíváme vše s Iljou, jeho pohled na svět je i pohledem naším. Ačkoliv Ilja zjistí nemálo o sobě, svých rodičích a příčinách toho, co musel prožít a co prožívá, příběh nemá jednoznačný závěr, jeho poselství je v tom, co popisuje, v archetypech postav a situací.

Topol nám realitu nejprve ukazuje jen v kaleidoskopu; otáčíme tubus a děj se posouvá čtenáři povědomými cestami, sice trhaně a příznačně chaoticky, nicméně takřka neodolatelně. Popisy každodenního života v tak rozdílných prostředích (výchovné působení jeptišek a služby zbavených důstojníků) mají sílu čaje pu-er, jsou drsné, nelahodné, ale opravdové. Týkají se nás, ačkoliv málokdo z nás je mohl zažít na vlastní kůži. Jazyk je dětský, ale hrubý jako život okolo, zkratkovitý, plný hovorových výrazů, klučičího slangu, ale i vojenské hantýrky Svobodových vojáků. Zpočátku lineární děj se stále více tříští, a jak jím postupujeme dále, z korálků navlékaných na nit se stává divoká jízda plná zvratů, popraskaná skleněná trubice, důsledně však sledující logiku vyprávění; autor se snaží o co nejvíce rozličných pohledů na dění. Ilja se postupně dostává do mnoha různých situací (je průvodcem okupantů i odbojářem, mazaným záškodníkem i naivním klukem), z nichž podobné události vypadají značně rozdílně. Zběsilé na tom je, že jsou to stále ty jediné, Iljovy oči, které nám onen pohled zprostředkovávají. Vyprávění se z původního realistického příběhu mění na fantaskní a fantasmagorický rej.

Topol je fantasmagorický důsledně. Předěl mezi „skutečnou“ realitou a tím „za ní“ ještě nepřekvapí; Češi i Slováci se postaví invazi „spřátelených armád“. Topol plně využil možností nabízených prvním překročením stínu reality. Následují bláznivé scény vytváření odbojových skupin (SIAZ – Siřemská autonomní zóna), popisy kultu Čechie, ochránkyně země, zakládání zábavního parku tankovou brigádou, likvidace vesnic kvůli umělému moři vprostřed Evropy, beckettovské bloudění armád krajinou podle Iljových ručně kreslených map na rubech starých dokumentů. Do děje se dále mísí prvky, za jejichž zdroj bychom mohli považovat fantasy, jako jsou lidští synové vlků a černé dračí vejce, zdroj nejzazší moci Topolovy nové doby. Jde však spíše o postup podobný čínské historizaci mýtů; bájné bytosti se stávají nedílnou součástí historické (byť alternativní) reality.

Na pozadí tohoto místy až legendického příběhu Topol ukazuje ostře naturalistické scény, které vytvářejí dojem realističnosti, např. deportace jeptišek komunisty, polovojenský výcvik hochů v sirotčinci veliteli Baudyšem a Vyžlatou nebo partyzánské techniky odboje. V románu se stéká několik legend: vojín Fedotkin a syn pluku, panna Čechie, černé dračí vejce. Dalším silným napojením na svět mýtů je věk hlavních hrdinů, po čtvrtstoletí jsou stále těmi, kým byli na začátku; čas jim ubíhá jen skutky.

Román je rozdělen na dvě části, kde začátek druhé části je i hlavním předělem v ději. Obě části pak jsou každá ještě děleny na kapitoly, jejichž jména, tradičně v Topolově próze, připomínají názvy kapitol středověkých románů, neboť stručně předjímají obsah a dále jej člení.

Skvělé ilustrace Juraje Horvátha padnou Topolovu románu jako ulité, ať už jde o jednoduché černobílé obrázky kreslené jakoby chlapeckou rukou, nebo o fiktivní tetování příslušníků SIAZ či kvazi-dokumentární fotky/koláže.

Kloktat dehet se nestane hitem příznivců alternativních historií, kteří raději sáhnou po nějakém díle Harryho Turtledova, ani se velmi pravděpodobně nesetká ve fandomu s hlubším ohlasem. Není to SF středního proudu, je to dílo na pokraji; na pokraji žánrů, zájmu fandomu i SF konvencí.

Je to prostě dobrá kniha, která má kouzlo. Kouzlo příjemně dotěrné fabulace, déjŕ vu po probuzení vprostřed snu.

Poděkování za cenné připomínky patří Janu Vaňkovi, jr.

Jan Havliš

Vydal: Torst, ilustrace: Juraj Horváth, 284 stran, brožovaná vazba, 2005 (1. vydání)

S laskavým svolením převzato z FantasyPlanet.