Vidět Maškarádu je povinnost Pratchettovce

Do Divadla v Dlouhé se už pět let chodí na Soudné sestry.Teď se bude chodit ještě na Maškarádu. Vidět Soudné sestry je pro české fanoušky povinnost, bez jejíhož splnění se nemohou pokládat za opravdové milovníky. Se středeční premiérou přibyla další. Jeden z důvodů je ten, že herci v Dlouhé Zeměplochu čtou, mají ji rádi a hrají ji s radostí a zápalem, jaké se vidí jen málokdy. To ocenil i Pratchettův agent Colin Smythe, který byl na představení přítomen. Ani on nešetřil chválou.

Minulý měsíc mělo první pratchettovské představení už stou reprízu. Hraje se pět let a stále je vyprodané, ale přesto nechtěla režisérka Hana Burešová o dalším Pratchettovi ani slyšet. Nakonec to byli herci a diváci, kdo si o dalšího Pratchetta řekli. Miroslav Táborský má z nové role vyloženě radost, hned po představení se chlubil, že patřil k těm nejhlasitějším, kteří chtěli znovu na Zeměplochu.

Soubor vybral Maškarádu, osmnáctou knihu řady, jejíž děj opět táhnou kupředu dvě čarodějky z horského království Lancre — Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) a Gyta Oggová (Jaroslava Pokorná), které se tentokrát vydávají až do dalekého Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy, aby tu pomohly Anežce Nulíčkové (Helena Dvořáková), která by mohla mít v nebezpečném městě potíže. A vězte, že je bude mít, protože potíže jsou tam, kde se vyskytnou čarodějky.

Celý příběh staví na odkazování k opernímu světu a k Fantómovi opery. Vždyť také děj se převážně v operní budově, kde řádí tajemný fantóm zabíjející lidi, odehrává. Ale nebylo by to Divadlo v Dlouhé, aby se neobjevily nejen narážky na známé i neznámé písně z muzikálů, ale i na další ikony popkultury začínající kapelou Queen s jejich Show must go on a připomenutím nejstrašidelnějšího případu majora Zemana Studna konče (místo sekerou se bimbá kyblíkem. Vtip došel asi desetině divadla, ale stál za to). Pochopitelně zazní Jesus, Kočky, Prodaná nevěsta, něco z Mozarta, něco z Tenkrát na Západě… Nudit se nebudete. Celkem má zvukař tři nebo čtyři CD s melodiemi a zvuky, které během představení pustí.

Maškaráda je důmyslnou koláží míchající ve skvělém poměru nejen hraní, hudbu, tanec a zvláštní efekty zvukové i světelné, ale také to, co bychom mohli nazvat vysoké a nízké. První mix je práce režisérky a souboru, druhý nastavil už autor. A Pratchettovi jeho Pražané rozumějí. Před pěti lety to ukázali, nyní bezezbytku potvrdili. Dlouhá excelovala, režie byla propracovanější snad ještě do větších detailů než u první hry (operní lustr promítaný na strop divadla je skvělý nápad). Zvláštní poklonu zaslouží takřka filmové střihy, které jsou z knihy na divadle zachovány. Děj se tak svižně posouvá, až mi bylo líto herců. Běhali jak pajduláci na Orloji.

Přesto po přestávce následuje pasáž, kde se děj zvolní. Ubude vtipů a začnou se řešit vážné věci, začne hra o temných vášních, které provázejí ten fantastický spektákl jménem opera. A pak se také musí ukázat, kdo je tady čarodějka. Podobnou dějovou dynamiku (s retardérem jako bejk) mají všechny hry podle Zeměplochy. Je to Pratchettův styl, všechny knihy obsahují zlom, kde končí legrace, Pratchett zvážní a musí vysvětlit, proč to udělal. A důvod má vždy. Zato finále, kde se zatraceně dlouho umírá, už je zase nabušené.

Převod z knižní předlohy je takřka dokonalý, Dlouhá pracovala se scénářem Pratchettova přítele Stephena Briggse, jen ještě vrátila scény, které Briggs vyškrtl – tedy hlavně ty, kde je Smrť. Výsledkem je tří a půl hodinové představení, které ani přes zmiňovanou volnější pasáž nemůže diváky Mistrova díla znalé i neznalé nudit (protože i ona část je stále nadprůměrnou podívanou).

Unmasked!!!!!!! psal Pratchett svým fanouškům do Maškarády při poslední návštěvě. A trefil to přesně. Po představení je co sundávat. Nejen herecké výkony, ale i masky jsou totiž v Maškarádě výborné. Z herců exceluje již zmiňovaný Miroslav Táborský, který si roli novopečeného zlatozubého majitele opery Štandlíka (dříve sýraře) skutečně užívá. Když se ho ptají, jestli v sýrařství nespoléhají na štěstí, hybnou sílu opery, zabručí jen: „Ne, my spoléháme spíš na syřidlo“ (doufám, že je to od sýra a ne od síry, nejsem potravinář. Ale vtipné to bylo:)).

O nic horší ale nejsou ani ostatní výkony, čarodějky už své charaktery znaly, až na tu nejmladší. Mladá brněnská herečka Helena Dvořáková byla příjemnou novou posilou ansámblu, která zaujala i svým rolí předepsaným zpěvem. Hlas má, troufnu si posoudit, opravdu dobrý a v Dlouhé podepsala stálé angažmá. Když sundala kostým, byla k nepoznání, Anežka je tlustá, ona rozhodně ne. Tričko pod kostýmem je prý vždycky úplně promočené!

Peter Varga, skalní milovník Zeměplochy, si vychutnal nejen roli populárního Smrťě, ale i další čtyři role, nelze opomenout Tomáše Turka, který je v roli rozdvojeného Valtra Plíži podobně sugestivní jako v Soudných sestrách, kde hraje šíleného krále. Úchylkové mu zkrátka jdou, i když včera byl nemocný a ještě mu chudákovi praskly kalhoty. I tak to zvládl skvěle. Vlastimil Zavřel ve své další komické roli je příjemným kořením děje, operní pěvec svou polohou přesně zapadá do portfolia jeho postav. Jindra Slimejš mu vážně šel moc hezky, i když hlas na operu rozhodně nemá.:)

Jan Vondráček jako umělecký šéf opery Sardelli celý svůj výkon zastínil svým monologem ve finále celé hry, v němž vysvětluje povrchnost celého žánru opery a lidí, kteří na ni chodí. V ten okamžik skutečně opanuje celé jeviště a nemilosrdně, na tři pokusy, přivede hru do zdárného konce.

Nadšené bylo celé divadlo, já dvakrát, operu mám rád, vím, jak to tam chodí, takže tohle bylo přímo pro mě. Před režií Hany Burešové smekám klobouk, protože dát kus dohromady s takovými detaily, se může zdát zhola nemožné. Ubohá režisérka prý poslední tři týdny jela nonstop, byla nevyspalá, utahaná a šťastná. Ó, jak já vím, jak se cítila…

Šumař