Muzea a naše nohy v noci nespaly

Poslední týdny na Pražany odevšad pomrkává budova Národního muzea zrcadlící se v oku.

Protože většinu mého okolí tvoří tvorové kulturní, pohrávali jsme si s myšlenkou nejít v sobotu večer spát a zúčastnit se pražské Muzejní noci. V sedm jsme na Mariánském náměstí utvořili s Hadatim dvoučlenný tandem. Než se zformoval průvod, došlo ke kontaktu s dalšími tvářemi nejen z Krakatitu.

Čelo průvodu tvořila pětice Korejců s bicími a další maskované entity, jejichž význam nám zůstal skryt. Úderem sedmé hodiny spustili rachot a masky vyvedly zvědavý dav do Náprstkova muzea. Zatímco se tam většina lidí snažila dostat, počkali jsme si ve dvoraně na ještě jeden burácející song a shodli se na lásce k bubnům. Pak přišly na řadu expozice muzea: Indiánské kultury Severní a Jižní Ameriky, kultury Austrálie a Oceánie, kousek Starého Egypta, Tapa a netkané látky z tichomořských ostrovů. Tady nás zaujal dřevěný kyj se žraločími zuby – kolik toho asi mohl napáchat?

Ještě stále v iluzi dostatku času jsme se vydali do Hrdličkova muzea člověka UK. Zde jsme byli varováni, že pokud nechceme strávit hodinu čekáním, máme se vydat jinam. Po pěti krocích nám došlo proč. Chtěli jsme alespoň obhlédnout situaci a při tom jsme ve frontě potkali Lanarde. Chodník se nám stal na další hodinu a půl domovem. Občas chodil podél čekajícího zástupu mladík a vysvětloval situaci. Muzeum ve skutečnosti tvoří v budově Přírodovědné fakulty jenom dvě místnosti přeplněné exponáty. A tak pouštěli dovnitř skupiny po třiceti, každých deset minut. Čekání jsme strávili v zajetí konverzace a hamplasení. Expozice univerzitních sbírek antropogeneze, primatologie, Hrdličkova sbírka obličejových masek, Šebestova sbírka Pygmejů, frenologická sbírka, sbírka trepanovaných a uměle deformovaných lebek, staroegyptské mumie. U vývojové demonstrace lebek člověka Hadati hledal špičáky a zase jenom špičáky. Nejistě jsme se zastavili u opičí dlaně a chodidla uložených v lihu a u gibbona, jehož potkalo to samé. („Ta koala teď opravdu nevypadá jako medvídek.“) Příběh opice s úrazem a skoliózou, o niž pečovala tlupa, porovnání etnických rozdílů, trocha žab, ryb a ptáků, lidské hlavy zdobené deformací. Líto mi bylo tří mumií předáků dělníků z Der el’Mediny staré tři a půl tisíce let.

Když jsme vyšli ven naplněni pocitem odměny, objevila se Rimsákovic trojka. Hodinky ukazovaly, že musíme své plány trošku upravit. Neprozřetelně jsme se nechali vést k muzeu policejnímu, i když jsme se mu původně chtěli zásadně vyhnout…

Dalším cílem byla Národní kulturní památka Vyšehrad – Gotický sklep. Mezi zážitky bych měla spravedlivě připsat i pochod přes Nuselský most, včetně debaty ohledně skoků a obyvatel žijících pod tím. Do kasemat jsme se už nedostali, ale historické podoby a významy Vyšehradu jsme si užili každý po svém – když jsem se dostala na konec a rozhlížela se po trpaslíkovských tričkách, už všichni stáli venku. Jejich debata se točila kolem otázky, zda jít už konečně do postele, nebo ještě zkusit půlnoční Národní muzeum na Václavském náměstí. I když ztemnělého Vyšehradu jsem si osobně chtěla užít ještě trochu víc, vyhrály už stěžující si nohy a blížící se dvanáctá hodina. V metru bylo opravdu poznat, že se koná muzejní noc

Z osiřelé dvojice jsme se rozrostli na sedmičlennou bandu kulturních zvědavců. Celou noc jsme používali nožičky a čekali, kdy potkáme déšť nebo známou tvář. A potvrdila se mi představa o emotivnosti noční historické Prahy. Takže na příště máme zkušenosti – to pro ty, co by chtěli jít s námi.

VortaVor