V síti Jana Poláčka

Možná jsi někdy po půlnoci šmydlil počítačové hry, bylo ti to málo a pořád málo, neklid tě hnal do další a další úrovně a nemohl jsi dosáhnout ani reality, ani paralelních světů. Hořkost zklamání ti zprotivila oblíbené hrdiny. Chceš něco víc. Nepředvídatelné, nové, překvapující. Co nepoznáš, ale zároveň je to někde v tobě, čeká na probuzení, zatím spící v buněčném jádře. Chceš skutečnost.

Tak si představ!

Už se nehrbíš před monitorem. Krčíš se ve stínu firewallu. Vším vibruje elektromagnetické vlnění. Zepředu jsi přitisknut na sexuální pochody normální, zezadu na odchylné, ramena zapřená do účetní bilance, jen ať není falešná a nepovolí, protože kolem právě lítaj nuly a jedničky ve vražedných sestavách. Pak to zavoní ozonem vzdálených datových konfliktů, následně je vzduch čistý, můžeš ven. Opatrně se vyplížíš na křemíkový chodník, doprovázen vnitřním neklidem, silnějším než pud sebezáchovy.

Ten tě přinutí k věcem, které sis doteď troufnul jenom ve snech nad ránem. Opustil jsi výnosné zaměstnání a v rámci nového ses nechal ukřižovat. Vlastně to vůbec nebolelo. Pak ses nechal přefiknout populárním prorokem, to je přece informační superzkratka! Bůh? Smrt? Ne. Tvoje proměna má docela jiný důvod. Odhal ho, je v tobě. Teď jsi to ty, kdo přináší spásu. Lidem ne, ti už dávno nic takového nepotřebují. Vědomí se poněkud přesunulo. Na čipovou úroveň. A plazmatickou.

Jde už jenom o podstatu bytí, genetický kód, matrici otištěnou do tekutého krystalu anebo protoplazmy. Putuješ od síti k biomase a kolem tebe víří temný ohňostroj: tma, stín, krev, ocelová mlha. Zalesknou se dravé zuby, to se Jan Poláček směje. Predátor české sci-fi.

Jeho vášnivý svět tě nevítá, musíš do něj pokradmu. Tajně šmíruješ antihrdiny, odečítáš z jejich rtů, bojíš se číhající fantazie. V pohodě. Stejně tě dostane. Nakonec seš jedním z nich, počítačovým zlodějem, prostitutkou, pohlaví měníš s invencí, nad kterou by transsexuálové zbledli závistí. Jsi členem podzemní subkultury, ve světě s odlišně vystavěnou hierarchií hodnot, s etikou punku, která na profánní reaguje tím, že svůj život s pýchou pravého člověka vyžene na ostří. Když se tam rozkoukáš, zjistíš, že realita nezmizela, naopak, konečně ji vnímáš a připouštíš si, že tohle je ona. Ne sladkobolné střílečky za stranu a lidi.

Tak si to představ. A čti, až všichni usnou. Pusť si do sluchátek metal. Anebo si v metru urvi místo k sezení a na konečný přestup na opačný směr. Skrč se do stínu firewallu, přitiskni se… víc se přitiskni… ještě víc… ano, Honzo… ANO!

SF