Robert Bloch: Vlak do pekla a jiné povídky

Robert Bloch je povídkář ze staré gardy; většina povídek antologie pochází z doby, kdy mnoho z nás bylo ještě na houbách. Tomu odpovídají i náměty; nenajdete zde žádnou hard sci-fi ani antiutopické vize. Robert Bloch pracuje s kratšími texty, ale především s pointami. Český čtenář se může poprvé setkat s výborem jeho děl v knize Vlak do pekla.

Co by se mohlo zdát silnou zbraní, může být za jistých okolností i velkým nedostatkem. Pointa musí překvapit. Pokud v polovině povídky pointu uhodnete, odměnu si nebudete moci vyzvednout v příslušné výherní kanceláři, naopak, o něco přijdete. Je to, jako by vám před nosem ufrnkl autobus nebo si ten mizera před vámi v parném létě koupil posledního nanuka v celém městečku. Dobrá polovina point povídek v knize je, bohům žel, takto předvídatelná. Aby nedošlo k omylu, Robert Bloch píše dobře, texty plynule tečou, jenže jak se autor snaží neošidit čtenáře nějakým tím bohem ze stroje, prozradí víc, než by měl. Texty samy o sobě pak už nic zvláštního nepřinášejí, zmíněné příběhy mnohdy nejdou nikam dál než k překvapivému momentu (S úctou Jack Rozparovač, Pan Steinway, Staří mistři, Mám rád blondýnky, Sabat, Hlavní je příběh).

Další zradou je několik povídek podle mustru. Robert Bloch patrně z obdivu k některým autorům napsal povídky v jejich stylu, o jejich námětech. Snad s výjimkou Enocha jsou tyto až moc věrné originálu a jeden se diví, proč vlastně vyšly (Muž, který sbíral Poea, Němý film, Hladový dům).

Nicméně, je tu ještě náklad dosti dobrých kousků, které vám vynahradí zklamání. Nový den vypadá jako tuctový popis krátce postkatastrofického světa, ale tady se autorovi pointa zdařila na 110 %. Děsivou a morbidní historku z Nového Orleansu můžete prožít v Šípkové Růžence. Něco o tom, jak by svět vypadal, kdybychom říkali jenom pravdu, se můžete přesvědčit v Čestném slovu. Belzebub je zase mrazivý příběh, který by bez autorova úhlu pohledu byl jen běžnou řadou nešťastných náhod. Povídky Věštec a Výukový labyrint bez uzardění ukazují bídu člověka a společnosti. Ta první upozorňuje na zdánlivý paradox nezasahování do historie, ta druhá zase, že není skutečnější skutečnost než ta, kterou se obklopíme. Na konec zbývá zmínit dvě povídky, které tvoří vrchol sbírky; Jak podoben bohu a Vlak do pekla. Těžké filozofično první zmíněné povídky se až vymyká v tom dobrém slova smyslu ostatním předloženým dílům. A poslední, titulní povídka je veselá, ale krutě pravdivá. Cesta do pekla nemusí být vůbec tragická, když víte, jak na to.

Zkrátka, není každý den posvícení, ale když už je, tak to stojí za to.

(6/10)

Regis

Pozn. red.: Až v této sbírce vychází povídka Vlak do pekla nezkrácená, v předchozích vydáních chybí tři odstavce.

Převzato z FantasyPlanet