Z deníku BB (část čtvrtá) – Tentokrát o partnerství

(BB = Blbá Blondýna = mimikry, které jsem objevila ve středním věku, úspěšně zabírající v pražském dopravním provozu a při komunikaci s muži obecně.)

Má profesionální právnická deformace mě dnes vede k tomu, abych se s vámi podělila o informace více než aktuální. 1. července 2006 nabyl účinnosti zákon č. 116/2006 Sb. o registrovaném partnerství. Boje, které jeho přijetí předcházely, nemusím myslím popisovat, stejně jako doufám netřeba čtenáře IK přesvědčovat o nutnosti práv homosexuálů. Zákon je ovšem hybridem, který neměl odvahu zrovnoprávnit jejich svazek s manželstvím, na druhé straně by možná v jiné než kompromisní podobě nebyl pro parlament akceptovatelný.

Takže do partnerství mohou vstoupit jen dvě osoby stejného pohlaví, které tak souhlasně učiní před matrikářem místně příslušným podle bydliště jedné z nich. K jisté variantě obřadu může dojít jinak kdekoli, může tedy jít i o zahradní slavnost. Minimálně jeden z partnerů musí být českým státním příslušníkem.

Naopak do partnerství nemůže vstoupit:

- osoba mladší 18ti let (oproti manželství není tedy povoleno partnerství osob mezi 16 až 18 rokem věku)

- osoba bez plné způsobilosti k právním úkonům

- osoba, která dříve vstoupila do manželství nebo partnerství, které dosud trvá.

Partnerství a manželství se tedy vzájemně vylučuje. Oproti manželství, jehož účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí, není podmínkou registrovaného partnerství homosexualita partnerů ani sexuální soužití. Čistě teoreticky si tedy lze představit i dva staříky, kteří dříve proháněli holky… Partneři se mohou dohodnout na společném příjmení nebo na tom, že budou mít příjmení dvě. Stav se zapisuje do občanského průkazu, zákon ovšem uvádí pouze tvar podstatného jména (partner), nikoli přídavného jména. Praxe možná dovodí vedle tvarů svobodný – vdaná tvar: v partnerství.

Partneři mají v partnerství pochopitelně stejné povinnosti a stejná práva, o způsobu rozhodování či zastupování platí totéž, co pro manželství. Stejná jako v manželství je i vyživovací povinnost mezi partnery, a to i bývalými, v budoucnu se tedy možná dočkáme dalších mediálně prezentovaných soudních sporů. Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Za života partnerů lze zrušit registrované partnerství pouze zrušením soudem, buďto bez dokazování, pokud se zrušením souhlasí druhý partner, nebo poté, co se prokáže, že partnerský vztah již fakticky netrvá.

Pokud bych měla shrnout největší důsledek zákona o registrovaném partnerství, pak je jím partner jako osoba blízká v první skupině, což má zásadní vliv pro dědické či darovací řízení, postavení partnera před soudem (s oprávněními vážícími se k blízké osobě) nebo v případě onemocnění partnera. Partnerství se tak z tohoto pohledu a v tomto bodě dostává na roveň manželství a partneři mají více práv nežli druh a družka. Zákon ovšem nespojuje existenci partnerství se vznikem práva společného nájmu bytu, zakládá „pouze“ právo bydlení. V případě smrti partnera postačí k přechodu práva nájmu okamžik společného bydlení a vedení domácnosti v den smrti partnera a skutečnost, že přeživší partner nemá jiný byt. Oproti situaci u manželů k přechodu práva nájmu nedojde v případě, kdy partner opustí společnou domácnost.

Naopak nevýhodou je, že mezi partnery nevzniká společné jmění manželů, případné problémy s vypořádáním společného majetku po zrušení partnerství bude tedy možno řešit tak jako nyní pouze prostřednictvím institutu vypořádání podílového spoluvlastnictví.

S ohledem na výše vyjmenované klady a zápory, či lépe řečeno důsledky nově přijaté právní úpravy, nám nezbývá než s netrpělivostí očekávat, zda a jakým způsobem bude zákon o registrovaném partnerství v praktickém životě využíván.

Vaše Blbá Blondýna

5.6.2006

Daniela Kovářová